PAMĚŤ   T14
37. Malá Stezka - Železné Hory - 12. - 15. května 2005
Noclehy
čt 12.5. - Běstvina
pá 13.5. - Kraskov
so 14.5. - Prachovice
 
Běstvina
  • cca 5 km od vlaku
  • večer v hospodě
  • noc v chatkách vzdálených 1 km
  • za 80,- Kč
      Kraskov
  • hospoda Na rychtě na kraji vsi
  • spaní na sále nad hospodou ve vlastním

  •   Prachovice
  • Restaurace Bučina (Jednota)
  • okolí nehezké - 3 paneláky, ale vevnitř útulno, stojí na kraji obce (od Třemošnice) vpravo ulicí dolů cca 500 m
  • lokál, bar, sál, dva pokojíky (pravděpodobně se bude spát i na sále, kde budeme večer, venku pár borovic, ale všude domy
  • 6× WC, 3× umyvadlo, 1× sprcha
  • pivo - 10° Gambrinus za 15,- a 12° Rebel za 14,- Kč, Griotka a víno zajištěny

  •   Jídlo (ceny mírné)
    čtvrtek večeře: studená tlačenka, utopenec, párek apod., případně minutka
    pátek snídaně (od 09.00): co si kdo koupí v krámu
    pátek večeře (cca 19.00 - 20:30): řízek s bramborem
    sobota snídaně (od 09:00): česnečka, pro zájemce něco sladkého, sýr, salám a viz čtvrtek
    sobota večeře (19:00 - 20:00): výběr ze tří jídel, eventuelně minutka
    neděle snídaně (od 09:00): česnečka a drštková polévka, párek, salám, sýr
      Vestec - tísiciletá obec (338 m n.m, 540 obyvatel) leží na jižním úpatí Železných hor. Je připomínána již roku 1137 v letopisu kanovníka vyšehradského, pokračovatele kronikáře Kosmy. Její vznik je úzce spojen se starou Liběckou stezkou a byzantskou kulturou. Již předhistorická existence Liběcké stezky navazující na Zlatou stezku je doložena nálezy římských mincí. Území obce se rozkládá na ploše 1407 ha a zahrnuje tyto části: Spačice, Pařížov (do roku 1960 samostatné), Vestec, Rostejn se Zbohovem a Drhotínem.

      Běstvina - tísiciletá obec (338 m n.m, 540 obyvatel) leží na jižním úpatí Železných hor. Je připomínána již roku 1137 v letopisu kanovníka vyšehradského, pokračovatele kronikáře Kosmy. Její vznik je úzce spojen se starou Liběckou stezkou a byzantskou kulturou. Již předhistorická existence Liběcké stezky navazující na Zlatou stezku je doložena nálezy římských mincí. Území obce se rozkládá na ploše 1407 ha a zahrnuje tyto části: Spačice, Pařížov (do roku 1960 samostatné), Vestec, Rostejn se Zbohovem a Drhotínem.
      Dominantu obce tvoří farní kostel svatého Jana Křtitele. V roce 1726 byl barokně přestavěn z původní gotické stavby. Existence kostela a fary je zmiňována již roku 1137. Šestiboká kaple svatého Jana Nepomuckého (autor J.B. Santini) Postavena kolem roku 1720 ve slohu barokní gotiky. Barokní zámek ze 17. Století. Posledními majiteli rozsáhlého panství byli Herzogenbergové. Kolem zámku je park (4 ha) se vzácnými dřevinami, ve kterém je dřevěný pavilon z roku 1935. Kaplička svaté Panny Marie na vrcholu zvaném Vinice je z počátku 18 století. Kaplička Srdce Ježíšova a P.Marie na východním okraji obce. Velký dřevěný kříž se nachází na kopci severovýchodně nad Běstvinou; místo je podobné vrcholu Kalvárie. Filiální kostel sv. Marie Magdaleny v Pařížově pochází z 12 století, kolem je malý hřbitov.
    Přehrada v Pařížově byla postavena po velké povodni v roce 1908 na řece Doubravě. Kulturní památkou je její hráz v gotizujícím slohu, 23 m. vysoká a 142 m dlouhá s kaskádovým přepadem vody, dokončena roku 1913. Nyní je zde vodní elektrárna.
      V obci je pošta, zvláštní škola internátní, mateřská škola, zdravotní středisko, fotbalové hřiště, dva obchody, dva hostince, kadeřnictví, malíř a natěrač, kominík, stavební podnik provozovny stavebních řemesel, velkoobchod a sklad zahrádkářských potřeb ve Spačicích. Obrábění kovů s.r.o. na Vestci, slévárna barevných kovů a tři vodní elektrárny v Pařížově, pila v Rostejně a Běstvině.
    Jedna čtvrtina území je pokryta lesy. Z Běstviny vycházejí tři značené turistické stezky. Osobitý ráz má zalesněné údolí Doubravy. Kde je přírodní park a kdysi kolem vedla Liběcká stezka. Ke koupání je vhodný rybník hluboš a přehrada v Pařížově. U rybníka je letní tábor po děti (150 lůžek). Ubytování uvnitř obce je v objektu č.p. 91 (6 lůžek) a ve výstavbě je penzion s restaurací (40 lůžek). V územním plánu je ve všech částech obce dostatek levných stavebních míst pro výstavbu bytů, občanských zařízení, pro stavby podniků, služeb a průmyslu.

      Třemošnice
    - město leží v nadmořské výšce 301m na úpatí jihozápadního svahu Železných hor v malebném kraji lesů. Její historie je úzce spojená s dějinami hradu Lichnice. Třemošnice, jak lze z dochovaných zpráv soudit, vznikla z osady Vejborno. První písemná zmínka pochází z roku 1564. Městem byla Třemošnice určená v roce 1994. Společně s místními částmi Kubíkovy duby, Skalka, Lhůty, Závratec, Podhradí, Skoranov a Starý Dvůr čítá téměř 3500 obyvatel.

      Kraskov - Soustava dvou Pekelských rybníků pod vrchem Bučina (660 m) je významným rekreačním a rybářským centrem. Vedle toho slouží i jako zásobárna užitkové vody pro cementárnu v Prachovnicích a má význam pro zmírnění následků velké vody. K obci Kraskov se váže pobyt českých malířů Antonína Slavíčka (1905), Oldřicha Blažíčka (1911-14) a Jindřicha Pruchy (1908-14), který zde namaloval svůj nejrozměrnější obraz Kraskovská náves (1913).

      Lichnice - Ostroh, který od hřebene Železných hor oddělují dvě rokle - Lovětínská a Peklo - se hodil ke zbudování původního Hradiště i pozdějšího hradu. Místu se říkalo Světlík, Světlice či Lichtenberk, a tak se jmenoval i hrad postavený ve druhé polovině 13. století Smilem z Lichtenberka, členem významného Českého šlechtického rodu.

      Ronov nad Doubravou - nazývaný "Městečko na dlani" podle stejnojmenného filmu jehož část zde byla natáčena, se nachází na úpatí Železných hor. Má velmi dlouhou historii. Vzniklo poměrně brzy po první písemné zprávě o osídlení Železných hor, která pochází z roku 1137. V blízkosti budoucího města Ronova existovalo románské osídlení již v polovině 12.století, kdy vznikla ves Protivany s dosavadním kostelem Sv. Kříže, který je zmíněn dle některých pramenů již kolem r. 1180.
      Město Ronov nad Doubravou má několik památných soch a budov. Socha Panny Marie stála původně na dolním konci náměstí, v r. 1870 byla přemístěna do horní části Zámecké ulice a v r. 1908 byla s konečnou platností přemístěna před jižní vchod kostela sv. Vavřince. V dolní části Zámecké ulice na dvou nárožích bývalých zámeckých zahrad stojí sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Prokopa, které vznikly r. 1725 a měly původně zdobit kamenný most ve Žďáru nad Sázavou. Na dvoře zámecké budovy je umístěno poprsí člena rodiny Carreto Milesima, nesoucí datum 1739 - 9. juli. V parku na náměstí je umístěn pomník padlých v I. světové válce s pískovcovou sochou napolo klečící a plačící dívky, se 43 jmény padlých občanů a další výzdobou. Pomník byl odhalen v roce 1926. Na pokraji parku stojí kašna z počátku 19. století, která je napájená z Nového rybníka a původně sloužila jako zdroj vody. V r. 1980 byla opravena a středový sloup osazen plastikou ve formě květu. Ve městě je několik domů s prvky lidového stavitelství. I když se v obecní kronice zachovaly snímky z roku 1931 zachycující 10 stavení s význačnými pozdně barokními štíty lidové architektury, v současné době jsou to již jen 2 domy. Z nich nejcenější je dům čp. 25 ve Svatokřižské ulici.
      Chittussiho galerie
    Významnou památkou Ronova n. D. je Bílkova (Nečasova) vila, dnes Galerie Antonína Chittussiho. Český sochař František Bílek (1872-1941) tuto vilu nikdy nevlastnil, nýbrž ji projektovat a dohlížel na realizaci stavby. Vila v Čáslavské ulici č. 309 má cenný interier - halu s vyřezávanými dřevěnými prvky. Významné jsou i 2 venkovní reliéfy: Hlava Kristova, bronz z r. 1932 a rozměrná luneta "Jak čas utíká", terakota 1901. Reliéfy vsazoval Bílek do fasády osobně, jak dokládá zachovaný fotografický snímek. Majiteli vily byli Bílkův švagr pražský lékař MUDr. Antonín Nečas a jeho manželka Ludmila. Tito v roce 1954 darovali vilu obci Ronov nad Doubravou s tím, že se jedná o cenný objekt, který by měl být v budoucnu využit ke kulturním účelům. Dům je v soupisu státem chráněných nemovitých památek, od r. 1992 slouží jako Galerie Antonína Chittussiho pro výstavy obrazů a jiných uměleckých děl.
      Z kulturních zařízení má město pouze Galerii Chittussiho, ve které byla v minulosti uspořádána význačná výstava děl malířů Železných hor (Chittussi, Kavan, Slavíček, Dvořák, Lebeda, Prucha), v současné době je jednáno s Národní galerií o zapůjčení některých dalších děl pro stálou výstavu. V mezidobí jsou v galerii pořádány výstavy obrazů a ost. děl současných regionálních umělců, dále ukázky lidové tvorby za významné spolupráce s Městským muzeem v Čáslavi. V místě je dále Městská Knihovna, která je dle finančních možností stále doplňována a v blízké budoucnosti bude vybavena internetem, přístupným občanům.
      Společenské akce jsou pořádány v sále restaurace "Tunel", který však nevyhovuje jak kapacitně, tak i klimatizací současným požadavkům na úroveň prostředí. Je škoda, že se dosud nepodařilo dokončit víceúčelové zařízení.

      Prachovice - Obec Prachovice leží v horském údolí na severní hranici regionu Železných hor mezi městy Heřmanův Městec a Třemošnice v Pardubickém kraji. Nad obcí se vypíná zalesněná hora Bučina (602 m.n.m.) a 8 km od obce se rozkládá Sečská přehrada, známá rekreační oblast.
    První písemné zmínky o existenci obce jsou spojovány s rokem 1398. Je ale více než pravděpodobné, že obec vznikla již dříve a její historie je úzce spjata se stavbou blízkého hradu Lichnice. Z obydlí skalníků lámajících kámen na stavbu hradu vznikla osada Prachovice.
      Na rozvoji obce se podílí i geologické ložisko velice kvalitního silurskodevonského vápence a život obyvatel byl a je, i když již ne v takové míře, stále spjat se zdejším lomem, cementárnou a vápenkou.

      Závratec - Vápenka v Závratci sloužila ke zpracování suroviny vytěžené v nedalekých Prachovnicích, odkud byla na vzdálenost cca 5 km dopravována košovou lanovkou. Kdy přesně byla vápenka postavena není známo, muselo to však být před dokončením lanovky roku 1882. Po druhé světové válce výroba začala stagnovat a roku 1960 byla definitivně zastavena. Od té doby tato technická památka nezadržitelně chátrá.

      Seč - Když si roku 1564 rozdělili bratři Albrecht a Václav Robmhápové ze Suché rozsáhlé lichnické panství, připadlo Václavovi panství bývalých hradů Oheb a Vildštejn. Na nově vzniklém ohebském panství, jehož centrem se stalo městečko Seč, nebylo kromě pustých hradů žádné panské sídlo, proto si Václav na severním okraji městečka postavil nový zámek poprvé zmiňovaný roku 1577.
    Roku 1596 koupil sečské panství Karel Záruba z Hustířan, který někdy na počátku 17. století zámek pozdně renesančně přestavěl a rozšířil o kratší příčné křídlo. Na tuto přestavbu upomíná kamenný vstupní portál s erby Karla Záruby a jeho manželky Anny z Valdštejna a letopočtem 1610.
      Když roku 1628 zámek koupil majitel Nasavrk František de Couriers, ztratil svou rezidenční funkci a i za dalších majitelů sloužil jen hospodářským účelům. Jeho údržba byla zanedbávána a roku 1757 je popisován jako polozbořený. Tehdy již patřil Auerspergům, za nichž sloužil potřebám přilehlého dvora jako sýpka, skladiště či ovčín. Při pozemkové reformě roku 1925 se stal součástí zbytkového velkostatku a od roku 1948 patří státu. Po adaptaci v 60. a 70. letech 20. století slouží až dodnes jako národní výbor/městský úřad.
      Na toku řeky Chrudimky byla v letech 1924 ­ 1934 vybudována údolní přehrada s celkovým objemem 22 miliónů m3, její délka je 7 km a největší hloubka je 35,5 m. Slouží energetickým, vodárenským a rekreačním účelům. Již v 16. století byla Seč označována jako městečko. Seč měla i hrdelní soud, který po reformě Marie Terezie přešel do Chrudimě. Nejstarší zpráva o škole v Seči je z konce 17. století.
    [ Úvodní strana | Chystá se | Fotogalerie | Zprávy T14 | Paměť T14 ]