Cyklistický výlet do jižní Anglie
27.7. - 7.8.2005
    DĚJINY ANGLIE A VELKÉ BRITANIE
  MENU ANGLIE
Oficiální název: Spojené království Velké Británie a Severního Irska - United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland (United Kingdom)
Rozloha: 244 880 km2
Počet obyvatel: 58 200 000
Hlavní město: Londýn (London) - 6 825 000
Úřední jazyk: angličtina
Náboženství: protestantské 52 %, katolické 9 %, muslimské 3 %, ostatní 36 %
Měna: 1 britská libra (GBP) = 100 pencí
Státní zřízení: konstituční monarchie
Nejvyšší hora: Ben Nevis (1 343 m)
Nejdůležitější vodstva: Temže, Severn, Trent
Správní členění: 39 hrabství a 6 metropolitních hrabství v Anglii, 8 hrabství ve Walesu, 26 distriktů v Severním Irsku, 12 oblastí ve Skotsku, 85 svobodných měst. Pod stálou správou koruny jsou ostrovy v Lamanšském průlivu a Isle of Man. Zámořská území: Gibraltar (jižní Evropa), Bermudy (Severní Atlantik), Falklandy, Jižní Georgie, ostrovy Sandwich, Sv. Helena (Jižní Atlantik), Montserrat, Kajmanské ostrovy, ostrovy Turks a Caicos, Panenské ostrovy (Karibik), Pitcairn (Oceánie).
Členství: OSN, Commonwealth, NATO, EU, OECD, G-7
Čas: ve Velké Británii je o hodinu méně (GMT + 0)

    Dějiny Anglie - Počátek dějin

  Nejstarší obyvatelé Anglie a celé Velké Británie jsou neznámí. Není možné určit jejich původ ani způsob, jakým se tyto kultury seznámily s opracováním kovů. Z této doby se nicméně zachovaly památky, jako je známá Stonehenge, odkazující na tzv. megalitickou kulturu. «« nahoru

    Keltská kolonizace
Přibližně kolem roku 600 př. n. l. překročily některé keltské kmeny Lamanšský průliv a osídlily Anglii i zbytek Velké Británie. Mezi tyto kmeny náleželi především Galové (v užším slova smyslu). V nadcházející druhé vlně osídlení přišel do dnešní Anglie keltský kmen Britů. Keltští obyvatelé vytlačili v průběhu následujících staletí původní obyvatele do nehostinných částí britského souostroví, kmen Britů postupně obsadil většinu území dnešní Anglie a Walesu. «« nahoru
Úvod - pokyny k zájezdu
Vybavení na cestu
Kempy
Trasa
Stručné dějiny GB
  • Počátek dějin
  • Keltská kolonizace
  • Římané v Anglii
  • Vpád Angů. Sasů, Jutů
  • Nájezdy Dánů
  • Vpád Normanů
  • Nástup Plantagenetů
  • Stoletá válka
  • Válka Růží
  • Vláda Tudorovců
  • Alžbeta I.
  • Stuartovci
  • Občanská válka
  • Restaurace Stuartovců
  • Zákon o unii
  • Hannoverská dynastie
  • Průmyslová revoluce
  • Napoleonské války
  • Sociální reformy
  • Viktoriánská epocha
  • Velká Britanie
  • Obyvatelé
  • Ekonomika
  • Politika
  • Panovníci
    Odkazy
    Písně na cestu
    Fotky z cesty
    Komentíř k cestě
        Římané v Anglii
      V prvním kontaktu s Anglií byl Julius Caesar, když v roce 55 př. n. l. prozkoumával jihoanglické pobřeží. V roce 43 n. l. se na jižním pobřeží vylodily římské legie vedené Aulem Plautiem. Na rozkaz císaře Klaudia následně porazily keltské kmeny a dobyly většinu Anglie. Římané ostrov jako první pojmenovali Britannia, založili zde stejnojmennou provincii, vybudovali nová města, vojenské osady, tábory a silnice. V severní Anglii byl od pobřeží k pobřeží zbudován Hadriánův val, který měl římskou provincii chránit od zbylých nepodmaněných kmenů žijících dále na sever. Čilý obchodní ruch znamenal pro Británii období prvního kulturního rozkvětu. «« nahoru

        Vpád Anglů, Sasů a Jutů
      Piktové a Skotové, kmeny žijící ve Skotsku, začaly již před začátkem 5. stol. n. l. ohrožovat římské obyvatelstvo v Anglii. Od pol. 5. stol. n. l., po vyklizení Anglie římským vojskem, nicméně začaly Anglii ohrožovat kmeny germánské, a to Anglové, Sasové a Jutové. Následně tyto kmeny započaly se soustavným osídlováním Anglie. Jutové se usídlili v jihovýchodní Anglii (Kent), Sasové zabrali Anglii jižní (známou později saskými oblastmi Sussex, Wessex a Essex). Anglové osídlili severovýchodní část. V nadcházejících staletích vzniklo v Anglii několik menších anglosaských království, odvozující svou moc z těchto germánských oblastí.
      Keltský kmen Britů byl germánským osídlováním zaháněn stále západnějším směrem, svou identitu si ale udržel. Podle některých zdrojů byl mezi vládnoucími Brity v tomto období výrazný především jeden z králů, který někdy bývá ztotožňován s bájným králem Artušem. «« nahoru

        Nájezdy Dánů
      V 9. stol. Dánové (resp. Vikingové) zahájili nájezdy na Anglii spojené s pleněním a honbou za kořistí. Toto nebezpečí se podařilo zastavit anglosaskému králi Wessexu, Alfrédu Velikému, ovšem za cenu rozdělení země mezi jeho a dánskou nadvládu.
      Po smrti Alfréda Velikého získávali Dánové v Anglii stále větší vliv, v 10. století zakončenou ovládnutím celé Anglie. Posléze ale byla politická moc znovu rozdělena mezi Anglosasy na jedné straně a Dány na straně druhé. «« nahoru

        Vpád Normanů
      Normanský vévoda Vilém, později zvaný Dobyvatel, se roku 1066 přeplavil z Normandie do Anglie a u Hastings porazil anglosaská vojska v čele s jejich králem Haroldem. Poté se nechal korunovat anglickým králem. Vilému Dobyvateli se sice nepodařilo získat nadvládu nad celou Británií, zajistil ale pro Normany pevnou mocenskou pozici v Anglii. Tento okamžik znamená pro Anglii vznik skutečné feudální společnosti, ve které měli privilegovaní Normané nadřazené postavení nad Anglosasy, kteří napříště museli žít v jejich područí.
      Vilém Dobyvatel nechal roku 1086 sepsat tzv. Knihu posledního soudu, zaznamenávající veškerý pozemkový majetek, výši placených daní a další skutečnosti. I dnes je tento Vilémův historický záznam nesmírně cenný a je jedním z rozhodujících pramenů vztahujících se k tomuto období. Vilém Dobyvatel zemřel roku 1087 v Normandii.
      Normanské a anglosaské obyvatelstvo postupem času splynulo v jedno a položilo tak základ k novému mocenskému vzestupu celé Anglie. «« nahoru

        Nástup dynastie Plantagenetů
      První z dynastie Plantagenetů, Jindřich II. (vládl 1154-1189), usiloval o rozšíření anglické nadvlády ve značném prostoru Francie, stejně tak chtěl ovládnout Irsko. Na domácí půdě ovšem Jindřich II. proslul zejména svým sporem s Církví. Nechtěl uznat pravomoci církevních soudů a práva a uznával jen právo královské. Konfliktu se zúčastnil i vlivný arcibiskup z Canterbury, známý jako Tomáš Becket. Po obhajobě církevních pozic byl následně arcibiskup zavražděn.
      Anglický král Richard (1189-1199), zvaný Lví srdce, se stal známým především jako vůdce křižáků ve Třetí křížové výpravě. Svou zemi zatěžoval neúměrnými daněmi nutnými pro vedení vzdálených válek. V Richardově nepřítomnosti pak vládl král Jan Bezzemek (1199-1216), proslulý svou krutostí a vzpourám lidu proti jeho autoritě (viz legendární Robin Hood). Jeho ztráta držav ve Francii a spory s Církví zapříčinily vystoupení anglické šlechty a donucení krále k uznání dokumentu Magna Charta Libertatum (Velká listina svobod, 1215), zaručující pro šlechtu výjimečné postavení a práva a zároveň silně omezující královy pravomoci. Tento dokument se stal v tehdejší feudální Evropě naprosto ojedinělým.
      Během vlády krále Edvarda I. (1272-1307) došlo k rozvoji anglických měst a obchodu a dokončení postupného obsazování Walesu. Zejména však získal významnou pozici v anglickém státě Parlament (roku 1295), nazývaný nejdříve Velkou radou, jeho počátky se v Anglii kladou už do 2. pol. 13. stol. Je jedním z nejstarších parlamentů vůbec. Jeho členy byli už za Edvarda zástupci šlechty a měst. Mezi jeho prvotní pravomoci pak patřila (částečná) kontrola státních financí. «« nahoru

        Stoletá válka
      V letech 1337 až 1453 zuřila mezi Francií a Anglií tzv. Stoletá válka, jejímž důvodem byly především anglické obchodní zájmy. Edvard III. (1327-1377) zahájil invazi do Francie jako řešení svých nároků na francouzský trůn. Získal pro svá vojska vítězství v bitvě u Crécy roku 1346 a další vojenské úspěchy Angličanů následovaly.
    Roku 1349 udeřila v Anglii morová epidemie zvaná Černá smrt, která se šířila celou tehdejší Evropou. Morová rána zanechala vážné následky jak na anglickém venkově, tak mezi anglickými městy.
      Únava a vyčerpání ze Stoleté války brzy našly vážnou odezvu v anglické společnosti. V atmosféře všeobecné nespokojenosti se v oxfordské univerzitě prosadil Jan Viklef, zastupující tehdejší teologický proud, který usiloval o vnitřní reformaci Církve.
    Vyvrcholením vlny nespokojenosti bylo selské povstání vedené Watem Tylerem v 80. letech 14. stol.
      Jindřichu V. se podařilo získat ve Francii důležité vítězství v bitvě u Agincourt roku 1415, donutil tak francouzského krále uznat anglického panovníka svým regentem a dědicem. Po smrti Jindřicha V. byli ale Angličané poraženi. Sílu Francouzům v boji proti Angličanům dodala především sv. Jana za Arku. Ta byla sice Angličany posléze upálena, francouzské vítězství ve Stoleté válce tento čin už ale neodvrátil. Jedinou državou, která Angličanům roku 1453 ve Francii zůstala, bylo přístavní město Calais. «« nahoru

        Válka Růží
      Válka Růží byla ozbrojeným politickým sporem mezi vládnoucí dynastií Lancasterů (ve znaku s rudou růží) a vévody z Yorku (ve znaku s bílou růží), kteří si anglický trůn nárokovali. V roce 1485 bitva u Bosworthu rozhodla ve prospěch Lancasterů, když zde Jindřich Tudor porazil Richarda III. (1483-1485), původem z Yorku. Jindřich Tudor se poté zmocnil anglického trůnu jako Jindřich VII. a zahájil tak vládu Tudorovců. «« nahoru

        Vláda Tudorovců a anglická reformace
      Doba vyplněná úpadkem feudalismu a vzestupem nových společenských vrstev, rozvojem obchodu a také objevitelskými plavbami znamenala pro Anglii přerod do nové historické epochy.
      Jindřich VII. (1485-1509) se proslavil svou autoritativní vládou a snahou o její udržení, což mu měla zajistit i výhodná sňatková politika s dynastií z Yorku, dále panovnickým rodem ze Skotska a Španělska. Jeho nástupce Jindřich VIII. (1509-1547) měl celkem šest manželek, jeho první žena, Španělka Kateřina Aragonská mu nedala dědice, po kterém toužil. Dostal se do konfliktu s římskokatolickou církví poté, co požadoval, aby byl s Kateřinou rozveden. Jindřich VIII. nakonec zašel tak daleko, že se jako anglický král prohlásil za nejvyšší hlavu církve a zpochybnil tak autoritu římského papeže. Tento okamžik, následovaný změnami v duchovních obřadech církve, znamenal vznik samostatné reformované anglikánské církve, i když ve svých počátcích nalezla v Anglii u některých skupin obyvatelstva značný odpor. Odvrat od římskokatolické církve předurčil i osud anglických klášterů, které byly následně zrušeny.
      Jindřich VIII. se v zahraniční politice dokázal rozhodně vyrovnat i se Skoty, které porazil v bitvě u Solway Moss v roce 1542. Zároveň upevnil svazek Anglie s Walesem, napříště mohli zástupci z Walesu zasedat v Parlamentu.
      Královna Marie I. (1513-1558) byla katolickou dcerou Kateřiny Aragonské. Její vláda byla vyplněna úsilím o návrat k římskokatolické církvi. I přes svůj sňatek se španělským králem Filipem neměla žádné potomky. Násilné spojenectví Anglie se Španělskem navíc bylo pro zemi značně nevýhodné.
      Po smrti bezdětné Marie se tak stala dědičkou trůnu Alžběta, nevlastní sestra Marie, dcera Jindřicha VIII. a neurozené Anny Boleynové. «« nahoru

        Vláda Alžběty I.
      Alžběta I. (1558-1603), známá jako panenská královna, pokračovala v emancipaci anglikánské církve. Odmítla se vdát a určit svého nástupce, její vláda, označovaná jako zlatý či alžbětinský věk, se značí neobyčejnou pevností a stabilitou, popularitou i respektem k osobě panovníka. Dokázala navzájem znepřátelit Francii a Španělsko, prospěch z toho těžila ona. Její dvůr se stal centrem kultury, místem setkání básníků, myslitelů a umělců.
      Anglie začala hrát v tomto období důležitou roli jako námořní velmoc. Narazila však na odpor Španělska. Sir Francis Drake dokázal pro Alžbětu I. vybojovat obrovské vítězství, když v roce 1588 porazil ohromnou španělskou flotilu nazvanou Armada, která měla Angličany potrestat za jejich loupeživé útoky vůči španělským obchodním lodím. Anglie se tímto vítězstvím stala velmocí schopnou dominovat na moři a zakládat své vlastní zámořské kolonie. Sir Walter Raleigh tak posléze založil první anglickou kolonii v Severní Americe a pojmenoval ji po své (panenské) královně Virginie. «« nahoru

        Vláda Stuartovců
      Král Jakub VI. (1603-1625) byl skotským králem a zároveň dědicem anglického trůnu. Symbolicky tak spojil vládu nad Skotskem i Anglií, ale tento svazek nebyl nikterak pevný. Jeho matkou byla známá postava anglických dějin, Marie Stuartovna. Jakubův postup vůči extrémním protestantům (puritánům) a katolíkům vyvolával vlnu nevole. V roce 1605 se katolík Guy Fawkes pokusil krále i s členy Parlamentu vyhodit do povětří, šlo o jeden z katolických pokusů o útok na krále. Chystaný atentát byl nakonec neúspěšný, sami angličtí katolíci se však v zemi ještě více izolovali. Útěkem do Severní Ameriky od neoblíbeného krále řešili někteří protestanti dlouhodobé neshody, jedna ze skupinek, která do Ameriky připlula roku 1620, vešla ve známost jako Otcové poutníci. «« nahoru

        Občanská válka a republika
      Vláda Karla I. (1625-1649) byla vyplněna politickým nedorozuměním mezi králem a Parlamentem. Parlament sice donutil krále k uzavření dohody, zaručující parlamentu jistá práva, Karel I. ale dohodu brzy přestal respektovat a přiklonil se k absolutistické podobě vlády. Mezi přívrženci královy vlády, royalisty, a podporovateli parlamentních sil, složených zejména z řad puritánů, vypukla v roce 1642 občanská válka. Puritáni se brzy zmocnili vlády nad většinou Anglie, kde se pokusili zavřením kulturních institucí zavést politiku podle své přísné fundamentalistické víry. Vojenské úspěchy představované vítězstvími jednoho z předních parlamentních vůdců, Olivera Cromwell, nad vojsky royalistů, byly završeny popravou krále Karla I. roku 1649.
      Anglie se následně stala republikou. Nejvyšší politickou moc ve státě vykonával parlamentní výbor. Jednalo se o jediné období v průběhu anglických dějin, kdy v zemi neexistovala monarchie.
      V době po porážce sil skupiny diggerů (požadujících mimo jiné rozdělení půdy chudině) a levellerů (požadujících všeobecné volební právo) bylo období republiky roku 1653 ukončeno Oliverem Cromwellem poté, co se rozhodl rozpustit tzv. dlouhý parlament, scházející se od roku 1640. Cromwell sám sebe prohlásil lordem protektorem, stal se v zemi neomezeným diktátorem. Brutálním vojenským tažením dobyl významné pozice v Irsku, za což se u Irů stal nenáviděným politikem. Systematicky podporoval kolonizaci Ulsteru (severního Irska) anglickými osadníky.
    Brzy po přijetí tzv. Zákona o plavbě vypukl mezi Anglií a Nizozemskem válečný konflikt, který měl rozhodnout o dominanci na světových mořích a přístupu k ovládnutí dalších zámořských území. V roce 1654 bylo nizozemské loďstvo poraženo a Anglie se stala rozhodující námořní velmocí.
      Oliver Cromwell zemřel roku 1658. Jeho nástupcem v pozici diktátora se měl stát jeho syn Richard. Proti Richardově osobě se však zvedla vlna odporu. Posléze byl moci zbaven a roku 1660 byli Stuartovci restaurováni na anglický trůn. Došlo k obnovení monarchie. «« nahoru

        Restaurace Stuartovců a vyvrcholení buržoazní revoluce
      Stuartovec Karel II. (1660-1685) se pokusil odstranit vliv puritánů na anglickou společnost, nesetkal se nakonec s velkým pochopením u parlamentních sil, které se v této době poprvé rozdělily na dvě výrazné frakce (Toryové a Whigové).
      Jakub II. (1685-1688) znovu vyvíjel úsilí o návrat Anglie k římskokatolické církvi a zároveň vybudování absolutistické vlády panovníka. Jeho snaha byla zprvu tolerována, jelikož se předpokládalo, že Jakubův následovník se opět přidá k anglikánství. Pod hrozbou trvalého přiklonění se ke katolictví však výrazná část Angličanů nakonec proti králi vystoupila. Roku 1688 Jakub II. uprchl do Francie. Jeho protestantská dcera Marie a představitel Nizozemska Vilém Oranžský, rovněž protestant, se na přání Parlamentu stali roku 1689 dalšími panovníky Anglie.
      Anglie se přijetím nových zákonných opatření stala konstituční monarchií, moc anglického krále je napříště omezena Parlamentem a ústavou. Tímto se zároveň zakončuje období anglické buržoazní revoluce, v Anglii je položen pevný základ pro vybudování občanské demokracie. Anglický panovník je jmenován i nejvyšší hlavou anglikánské církve, skutečnou nejvyšší politickou moc v monarchii ale vykonává Parlament.
      Jakub II. se ještě pokusil o návrat na trůn, a to skrze vojenské akce v Irsku. V návaznosti na obléhání protestantského severoirského města Londonderry byl Jakub II. posléze poražen Vilémem Oranžským v bitvě u Boyne roku 1690. «« nahoru

        Zákon o unii z roku 1707
      Po skončení buržoazní revoluce dochází především k ekonomickému vzestupu Anglie za vlády královny Anny (1702-1714).
      Zákonem unii z roku 1707 se Skotské království připojilo k Anglii a Walesu a vytvořilo pevnou unii, vznikla Velká Británie. Unie se stala základem pro vznik Spojeného království Velké Británie a Irska v roce 1800. Anglie, Wales, Skotsko a Irsko nadále sdíleli společnou historii. «« nahoru

        Vláda hannoverské dynastie
      Po smrti královny Anny (1702-1714) na britský trůn nastoupil její nejbližší příbuzný, protestant Jiří I. (1714-1727), původem z Německa, člen hannoverské dynastie. Jeho nezájem o politické události ve Velké Británii byl předurčen původem a neznalostí angličtiny. Veškerou politickou moc tak v zemi fakticky získali členové parlamentu, přesněji řečeno její frakce strany Whigů. Sir Robert Walpole položil základy k funkci britského ministerského předsedy poté, co složil z členů Parlamentu svůj vlastní ministerský kabinet.
      Za vlády Jiřího II. (1727-1760), který rovněž přenechával faktickou vládu svému ministerskému předsedovi, rozšířila Velká Británie svou koloniální říši zabráním území po celém světě, nejdůležitější místo zaujímalo 13 amerických kolonií na východním pobřeží. Britové se úspěšně prosazovali i v Kanadě nebo v Indii. «« nahoru

        Průmyslová revoluce
      Záváděním mechanizace výroby a rozvojem velkých manufaktur Velká Británie jako jedna z prvních zemí v Evropě vstoupila do Průmyslové revoluce. Dostatek surovin z jejích kolonií urychloval tento celospolečenský proces. Stejně tak postupovala i modernizace výroby zemědělské, způsobující konečně příliv pracovní síly do britských průmyslových center. Velká Británie se zmocnila vedoucí úlohy mezi industrializovanými zeměmi.
      Po ztrátě 13 amerických kolonií v důsledku vyhlášení jejich nezávislosti a vzniku USA roku 1789 a revoluci ve Francii téhož roku započala se organizovanost a emancipace dělnických vrstev v britské společnosti. Vznikly první dělnické organizace, jejich existence byla však záhy ilegalizována. «« nahoru

        Napoleonské války
      V letech 1803-1815 se znovu rozhořel konflikt mezi Francií a Velkou Británií. Francouzský císař Napoleon I. plánoval dokonce invazi na Britské ostrovy, po pro Brity vítězné bitvě u misu Trafalgar v roce 1805 byla tato hrozba odvrácena. Napoleon se posléze pokusil zamezit dovozu britského zboží na evropskou pevninu, i tento plán však stihl neúspěch. V roce 1815 byl Napoleon spojeneckými vojsky u Waterloo definitivně poražen. «« nahoru

        Sociální reformy v 19. století
      S pokračující zoufalou pozicí dělnických vrstev začalo ve Velké Británii docházet ke střetům mezi dělníky a ozbrojenými složkami. Vysoká nezaměstnanost a ceny dohnaly některé dělníky až na pokraj hladomoru. Živelným ničením strojů (tzv. ludistické hnutí) se snažili dělníci zamezit propouštění. Britský ministerský kabinet se pokusil zlepšit sociální situaci zásadní reformou volebního systému roku 1832, kdy byla omezena moc staré aristokracie a naopak zvýšen politický vliv městských center, a tedy dáno právo volit střední vrstvě obyvatelstva. Po nových volbách bylo zakázáno otroctví v britských koloniích a později došlo i k úpravě pracovníích podmínek britských dělníků.
      V letech 1837-1848, resp. 1846-1855 tzv. chartistické hnutí pokračovalo ve snaze o sociální emancipaci dělníků. «« nahoru

        Viktoriánská epocha
      Dobou stability pro Velkou Británii znamenal začátek vlády královny Viktorie (1837-1901). Za její vlády dosáhla Velká Británie zenitu své politické a ekonomické moci. Ovládla významná zámořská území (Austrálie, Egypt, Kypr, část Jižní Afriky nebo Hong Kong), z nichž nejdůležitější se stala Indie. Již v roce 1831 přitom vznikl Commonwealth (tzv. Britské společenství národů), zrovnoprávňující některé kolonie s domovskou zemí.
      Ze začátku své vlády podléhala Viktorie vlivu ministerského předsedy lorda Melbourna. V roce 1840 se provdala za prince Alberta, který v roce 1861 zemřel na tyfus. Viktorie pokračovala v aktivní roli na poli mezinárodní politiky, často vystupovala jako prostředník při rozhodujících mezinárodních jednáních.
      V letech 1854-1856 se Velká Británie zúčastnila Krymské války, ve které podpořila Turecko v boji proti Ruské říši. Velká Británie společně s Francií nad Ruskem zvítězila a zamezila dalšímu výraznému ruskému mocenskému růstu.
      V roce 1877 se královna Viktorie stala také indickou císařovnou. Na přelomu 19. a 20. stol. se Velká Británie účastnila búrských válek, při kterých ovládla celou Jižní Afriku.
    V druhé pol. 19. stol. bylo volební právo rozšířeno i na dělníky z velkých měst. Nespokojenost dělníků však přetrvala a v roce 1900 vznikla sociálně orientovaná labouristická strana, která se postupně stala hlavní opoziční silou vůči konzervativcům. «« nahoru

        Velká Britanie
      Velká Británie (plný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska) je ostrovním státem severozápadní Evropy. Britské ostrovy jsou omývány Severním mořem na východě, Atlantikem na západě. Od pevniny je oddělena Lamanšským průlivem. Velkou Británii tvoří Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko. Státním zřízením je parlamentní monarchie, jejíž hlavou je královna Alžběta II. Velká Británie je členskou zemí Evropské unie a NATO. «« nahoru

        Obyvatelé
      Obyvatelé Velké Británie neboli Spojeného království jsou Angličané, Welšané, Skotové, Irové a přistěhovalci, většinou ze zemí Commonwealthu , tedy bývalých britských kolonií. Ve Velké Británii žije asi 60 milionů lidí, je tu vysoká hustota zalidnění - 250 osob na km2, tedy dvakrát vyšší než v ČR. Britové žijí většinou ve městech. Úředním jazykem je angličtina, v členských zemích (Wales, Skotsko a další) i jazyky místní (velština, skotská gaelština, irština a další). «« nahoru

        Ekonomika
      Velká Británie je členem skupiny G7 a patří k nejrozvinutějším zemím světa. Má nejdelší průmyslovou tradici na světě, Britové byly první, kdo vymyslel železnici i parní stroj. Do 20. století měla Británie svoje zásoby černého uhlí ( které jsou však již dnes vytěžené), posledních třicet let je nevýznamější těžba ropy v Severním moři, těžařské firmy jako Shell a BP mají v zemi největší obrat. HDP na obyvatele dosahuje okolo 20 000 USD. V Londýně je druhá nejvyšší životní úroveň po Bruselu - asi 250 % průměru EU. Ačkoliv jsou Britové členy této organizace, stále si ponechávají britskou libru jako svojí měnu, k EU se staví většina obyvatelstva velice skepticky. «« nahoru

        Politika
    Británie je konstituční monarchií. Královna vykonává jen reprezentativí úlohu, Alžběta II. není hlavou státu jen Velké Británie, ale i Kanady a některých dalších zemí Commonwealthu. V zemi je dvoukomorový plularitný polický systém - je zde Dolní a Horní sněmovna. V Británii jsou dvě významné politické strany - Konzervativní (pravice) a Labouristická (levice), která se zbavila socialismu jako své ideologie, a změnila se v moderní alternativu. Její předsedou je již dlouho oblíbený premiér Tony Blair. Třetí vzadu je UKIP - Strana za nezávislost Velká Británie. Jejich cílem je vystoupení ze EU a absolutní nezávislost. Díky skepticismu vůči Evropské Unii ze strany obyvatel její vliv pomalu narůstá. «« nahoru
    © Čtrnáctka 2005