Ivče nám zabukovala místo na festival rok dopředu, nakoupila jídlo, pití a na nás už jen zbylo, abychom se do Ratibořských Hor trefili, což se nám všem v pátek od odpoledne do půlnoci v podstatě podařilo. Mezitím už propuklo mezi hromadnou konzumací naše české hudební déja vu. Sentimentální Alenka v říši divů byla štíhlá jak laň až do jedné, teprve pak se začala pomalu soukat do džínů a ve tři ráno konečně vyrazila na flám z Radotína až do Karlína.
  V sobotu jsme se rozdělili na cyklisty, pěšáky objímající stromy a Františka, který se šlapkou přebíhal z jednoho tábora do druhého. V Mladé Vožici jsme na oběd nafoukli zahrádku a poté už mnozí pospíchali sledovat poněkud rozteklou plazmu Tesly Color B. A pak to vypuklo. Během chvilky jsme omládli o třicet let, narostly nám vlásky a stali se z nás hipísáci. Po oslavné písni, hromadném grupáči (jen za účelem fota) a jahodové proklamaci silně naložené v šampaňském jsme vyrazili šířit dobrou náladu i mezi hospodský lid zdecimovaný Ghanou. V přestávkách mezi Jessy Jamesy prováděl Somrákův magnetofon B56 nesměle woodstockovou osvětu, pivo teklo proudem a mladí do nás prali maso v takovém množství, že se z nás zvolna stávali vegetariáni.
  V neděli většina zvolila výlet varianta ořech, ti aktivnější občas vyráželi přes ulici s věncem půllitrů. I paní ze sekáče pochopila naše rozpoložení a přijela se svým sortimentem klobouků na traktůrku za námi až na nádvoří. Prostě prožili jsme velice poetické dopoledne, poledne i odpoledne a tuto oázu hudby a míru jsme velice těžko opustili až poté, co nám Ivanka slíbila, že tu určitě nejsme naposledy.
  Zuzana