Zahájit vycházku v hospodě se ukázalo jako výborný nápad. Dochvilnost zejména pánů se výrazně zlepšila, někteří účastníci si dokonce nějaké to pivo napracovali ještě před oficiálním začátkem. Když nám přestalo mžít do vlasů, nafotili jsme oficiální portrét výpravy pod tramvají č. 14 a vyrazili. Tajnou brankou jsme pronikli do tajemné zahrady, připili na zdar výpravy Eugeniálním vínem - trofejí z Brikciovy literární vycházky a začali si mačetou prosekávat cestu amazonským pralesem přímo pod podrážkami stovek návštěvníků Pražského hradu.
 Reptalům toužících po inzerovaných výhledech jsme zacpali ústa i přecpali objektivy (viz náš web), když jsme vystoupali kozí stezkou k Belvederu a začali sledovat nekonečný seriál Slavíčkových pohledů na Prahu z Letné, ale po očku i zlověstnou oblohu. Nakonec jsme stihli bez úhony celou trasu - odstraněnou frontu na maso, pavilón do večera plný bruselských úředníků i platanovou alej, která nás dovedla pod plachtoví Letenského zámečku. Když nám nad hlavou začaly bubnovat kapky deště, byli jsme už dávno zanešeni pivem, jídlem a unešeni pohledem na pomalu se rozsvěcující Prahu jsme se dohadovali, kde a kdy se o prázdninách všude uvidíme.
  Zuzana

  Jelení příkop je přírodní rokle v areálu Pražského hradu o rozloze přes 8 ha. Roklí protékal potok Brusnice, později regulovaný a zčásti svedený do potrubí. Táhne se od ulice U Brusnice k velké zatáčce Chotkovy silnice. Původně měl ochranný význam. Celý prostor se stal součástí královského majetku za Rudolfa II. Byla sem vysazena vysoká zvěř a kdysi se zde i lovilo. Na části pozemku byla na konci 17. st. vystavena jízdárna. Nad Jelením příkopem se klenul Prašný most, který kdysi spojil Královskou zahradu s hradními objekty. Za Marie Terezie byl most nahrazen sypanou hrází, a tak rozdělen příkop na horní část o rozloze více než 3 ha a dolní část o velikosti přes 5 ha.
Do Horního Jeleního příkopu lze sestoupit ze zahrady Na Baště schodištěm zvaným Kyklopským a z ulice U Brusnice pěšinou ve svahu. Za první republiky zde byl medvědinec pro medvědy, které dostal T. G. Masaryk od legionářů z Ruska. Jeho rekultivaci před znovu zpřístupněním veřejnosti projektoval arch. Petr Hlaváček. Je zde rozlehlá louka, bývalý domek medvědáře, umělá jeskyně s kašnou a pískovcová socha Ponocného, dar studentů hořické Kamenické školy prezidentu Masarykovi. Lze odtud vystoupat cestou ve svahu na odbočku k nově upravené kruhové Masarykově vyhlídce, kde prezident pod lipou rád sedával a kam už po válce nebyl přístup.
Dolní Jelení příkop byl poprvé zpřístupněn veřejnosti teprve 5. 6. 1999. Byla do něj vybudována přístupová pěšina z Chotkovy silnice. Dnes se v obou částech Jeleního příkopu konají příležitostně různé kulturní a společenské akce.
3. 9. 2002 bylo slavnostně otevřeno propojení Horního a Dolního Jeleního příkopu Přístup do Dolního a Horního Jeleního příkopu a Masarykovy vyhlídky valem Prašného mostu , z ulice na Opyši, od Prašného mostu nebo od Chotkovy ulice (za Richterovou vilou - na Klárově. u začátku Starých zámeckých schodů)
vstup zdarma, vstup se psy zakázán

  Český lev - Hradčany; Chotkova ulice; v ostrém ohybu silnice proti Jelenímu příkopu je socha lva od Josefa Maxe z let 1848 - 49, která sem byla přenesena počátkem 60. let z bývalých Švermových sadů Na Poříčí - původně z Poříčské brány (dnes jsou Švermovy sady zrušeny, na jejich místě bylo postaveno Muzeum hl. m. Prahy). Ještě předtím byla umístěna na novoměstských hradbách. Je to heraldický dvouocasý lev s českou královskou korunou na hlavě a byl vytvořen na podnět hraběnky Elišky Šlikové k uctění památky padlých vojínů při italském tažení 1848 - 1849.
  Karel Provázek byl téměř účastníkem nehody tramvaje v zatáčce u lva. Jirka Vlach nehodu na internetu našel - na adrese www.metroweb.cz/dp-kontakt/2003/6_2003.pdf je na stránce 2-3 v časopise zpráva o nehodách v Chotkově.

  Bílkova vila (Mickiewiczova 1, čp. 233, P6) - Zajímavý objekt vlastní rodinné vily a ateliéru si do posledních detailů navrhl sám sochař, malíř a grafik, mystik a symbolista František Bílek (1872 - 1941) v roce 1910. Vilu postavil v roce 1911 stavitel Antonín Hulán. Celý projekt prostupovala idea obilného pole, půdorys objektu představuje stopu kosy v obilném lánu, kamenné sloupy jako stylizovaná stébla a klasy, pole symbolizovala i rovná střecha objektu, první tohoto typu v Praze. Tuto hlavní myšlenku dotvářel i interiér - vyřezávané dveře, kované kliky ve tvaru klasu. Na knihovně, skříních i židlích jsou vyřezávané symboly, ve výklenku zimní zahrada s bílým nábytkem. Majitel si navrhl i vlastní vytápění. Celý interiér je propojen úzkými chodbičkami či malými okny. Vila ve stylu symbolismu z počátku století s červenými cihlami, bílými okenními rámy a stupňovitými balkony patří mezi unikátní pražské stavby.Vila byla pro Františka Bílka domovem, ateliérem i galerií. U schodiště v zahradě stojí Bílkovo pískovcové sousoší Komenský se loučí s vlastí z roku 1926. Pro tuto plastiku se v Praze nemohlo dlouho najít místo, až ji roztrpčený autor umístil na svůj pozemek. Původně zde snad měla stát plastika Mojžíše, která je dnes v sousedství Staronové synagogy v malém sadu mezi Maislovou a Pařížkou ulicí.
  František Bílek zemřel v roce 1941, rok po jeho smrti byla ve vile založena Bílkova galerie a zpřístupněn jeho ateliér. V roce 1963 darovala celý objekt Bílkova manželka městu Praze s představou, že se zde vytvoří památník včetně původního vybavení místností. Tento odkaz byl Galerií hlavního města Prahy naplněn až v roce 1993. Poslední rekonstrukce Bílkovy vily skončila 15. 5. 1999, kdy byla opět zpřístupněna veřejnosti. Vystavená sbírka nábytku však není úplná, protože její část si nechala umělcova vnučka žijící ve Spojených státech. Expozice obsahuje plastiky, kresby a grafické listy Františka Bílka.

  Kamářova vila (Gogolova 212/1, P1) byla postavena v místě, kde stávaly pražské hradby, zvané Mariánské, konkrétně bašta sv. Tomáše. Když pražská obec hradby dala zbourat, prodávala místo jako stavební parcely. Pozemek, kde v hradbách stála bašta sv. Tomáše, zakoupil v roce 1911 pro stavbu své pražské vily politik Karel Kramář (1860 - 1937), vůdce mladočechů a pozdější předseda Strany čsl. národní demokracie a první předseda vlády samostatné Československé republiky. Karel Kramář byl rusofil, měl za manželku bohatou ruskou krasavici Naděždu Nikolajevnu, s níž často jezdili do své vily na Krymu. Projekt pražské vily mu zpracoval vídeňský architekt Bedřich Ohmann, profesor na Akademii výtvarných umění. Stylové interiéry a sál s byzantskou mozaikovou výzdobou jsou dílem profesora UMPRUM J.Beneše za účasti J.Štipla.
  Vlastní stavbu provedla pražská firma stavitele Josefa Čámského. Při koupi pozemku se musel Karel Kramář zavázat, že budova bude jednopatrová a že esteticky a pohledově bude vhodně zakomponována do panoramatu Pražského hradu a okolí. Stavba vily trvala 4 roky. Rozsáhlý objekt je částečně novobarokní a částečně secesní. U vily jsou postaveny dva menší domky pro personál, kuchaře a zahradníka. Býval tu i tenisový kurt. Ve vile bylo 56 místností. Dva apartmány pro ubytování návštěv, Největším prostorem je jídelna 25 m dlouhá, zakončená malým balkónem, je zde sál s byzantskou mozaikovou výzdobou, dva apartmány pro ubytování návštěv, salony, ložnice, pracovny. O vybavení interiérů se postarala paní Kramářová ve spolupráci s předními českými výtvarníky.
  Po smrti manželů Kramářových spravovala vilu Společnost dr. Karla Kramáře. Po komunistickém převratu v roce 1948 byla společnost rozpuštěna a vila připadla státu. Od roku 1952 sloužila k ubytování významných státních návštěv a k významným jednáním. Vila je dnes majetkem Úřadu vlády. Od 18. prosince 1998 je Kramářova vila rezidencí premiéra ČR (první zde bydlel Miloš Zeman).
  Okolí vily je upraveno ve stylu francouzského parku.

  Hanavský pavilon byl původně postaven jako výstavní pavilon železáren knížete Viléma Hanavského v Komárově u Hořovic pro Zemskou jubilejní výstavu v r. 1891. (Jubilejní proto, že se konala sto let po první výstavě průmyslových výrobků na evropské pevnině v pražském Klementinu.) Tento pavilon patřil na výstavě k nejkrásnějším. Navrhli ho architekti Otta Heiser a Hercík, na projektu se podílel zejména modelér Zdeněk Emanuel Fiala. Na výstavišti ho postavili dělníci knížecích sléváren za dozoru stavitele Františka Červinky. Tehdy se uvádělo, že je postaven ve slohu bohatého holandského baroka, litinové prvky pavilonu včetně figurální výzdoby jsou secesní. Ve všech ohledech byl dokladem úrovně našeho uměleckého slévačství. Jeho zdivem vyplněná nosná konstrukce i ornamentální ozdoby byly zhotoveny z litiny. Byla to první budova s litinovou konstrukcí v Praze, tedy z litého železa, zdiva a skla.Vysoké dvojramenné schodiště bylo zdobeno umělecky kovaným zábradlím, pavilon měl okrasný arkýř, nádherně zdobený balkon, okna s kovanými mřížemi a zábradlím na terasách. Uprostřed interiéru byl okrasný sloup ozdobený nahoře litinovým orlem. Na výstavě byl představen široký sortiment výrobků knížecích železáren, byla zde i litinová busta císaře Františka Josefa I. Majitel železáren kníže hanavský zakoupil tehdy všem svým 700 dělníků jízdenku z Hořovic do Prahy, vstupenku na výstavu a přidal každému 5 zlatých na útratu. Po skončení výstavy daroval kníže Vilém z Hanavy (Hanau) pavilon městu Praze. Byl do posledního šroubku rozebrán a roku 1898 znovu postaven na Letné jako výletní vyhlídková restaurace, kterou provozoval nájemce. Sloužil až do r. 1967, kdy pro značnou zchátralost musel být rozebrán, podle historických fotografií byly zhotoveny modely chybějících a poškozených částí, slévači vyrobili nové litinové odlitky a pavilon byl znovu sestaven. K tak náročné obnově patrně přispěl připravovaný mezinárodní kongres architektů v Praze i skutečnost, že již ve 20. letech vyjádřil obdiv nad pavilonem slavný francouzský architekt Le Corbusier. Od r. 1971 je Hanavský pavilon opět zařízen jako restaurace. V roce 1987 provedl akad. sochař Vladimír Svoboda a Milan Janda náročné restaurátorské práce na litinových prvcích budovy. Je naší nejen uměleckou, ale i technickou památkou.

  Letenské sady - metronom - V r. 1953 propojil Letenské náměstí s nábřežím Letenský tunel. V témže roce započala na vrchu stráně proti Pařížské třídě stavba monumentálního Stalinova pomníku. Autory pomníku byli sochař Otakar Švec a arch. Jiří a Vlasta Štursovi. Pomník byl v listopadu 1962 odstraněn.
Na plošině místo pomníku je dnes osazen obrovský metronom. Toto kyvadlo vyrobila na počátku 90. let 20. století společnost ČKD Racionalizace na objednávku Společnosti pro Československou všeobecnou výstavu. Autorem je profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové Vratislav Karel Novák. Poprvé se metronom rozhýbal 15. 5. 1991. Jeho výška je téměř 25 metrů a váží 7 tun. Instalaci kyvadla nemohla provádět pozemská technika kvůli obavám z porušené statiky podstavce po odstřelení Stalinova pomníku, proto jej na místo osadila obří helikoptéra. Pod bývalým Stalinovým pomníkem je rozsáhlý prostor 10 000 m2, zatím nevyužívaný. Ve stráni za Štefánikovým mostem byla po převezení do Prahy v roce 1960 osazena restaurace z výstavy Expo 58 v Bruselu. Pavilon zde v sadech sloužil jako exkluzivní restaurace Expo 58 až do roku 1992. Potom byl byl provoz restaurace ukončen a objekt začal chátrat. V letech 2000 - 2001 došlo k rekonstrukci a nyní pavilon slouží soukromé firmě.
  Ze stromů převažují v sadech topoly, vrby, slivoně a smrky, pozoruhodné jsou zejména mohutné exempláře platanů. V dubnu 2003 bylo v Letenských sadech vysazeno na 70 nových stromů.V místě za bývalým Stalinovým pomníkem okrasné jabloně z dendrologických sbírek v Průhonicích, nedaleko jabloní byla vysazena buková alej.

  Bruselský pavilon
1956 - v létě byla na projekt pavilónu vypsána užší architektonická soutěž, kterou vyhráli architekti Cubr - Hrubý - Pokorný ze Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Praze.
1958 - československá účast na Světové výstavě v Bruselu měla zásadní význam - naše země se vrátila zpět do civilizované Evropy.
1959 - československá vláda rozhodla, aby byly obě stavby v Bruselu demontovány a přemístěny do Prahy - pavilón byl sestaven v areálu výstaviště v Královské oboře a restaurace na hraně Letenských sadů.
1960-90 - slouží jako restaurace, ale téměř po celou dobu není významněji opravována
1990-97 - restaurace se stala objektem postprovatizačních spekulací, nebyla využívána a téměř zchátrala
1997 - restauraci získává fa A.I.V. a zahajuje rekonstrukci
2000-01 - ministerstvo kultury rozhoduje o protestech památkářů proti rekonstrukci. Památkáři záměru vytýkají, že zachová jen vnější podobu stavby, ale zcela změní její vnitřní uspořádání. Zásadní rozhodnutí přislo již v době ukončování rekonstrukčních prací.
2001-15 - po rekonstrukci slouží jako sídlo reklamní agentury Euro RSCG.
  Československá expozice na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 získala v celkovém hodnocení v mezinárodní soutěži zcela mimořádně a nečekaně nejvyšší cenu "Zlatou hvězdu" a dalších třináct významných ocenění. Nejvyšší ocenění bylo uděleno na základě vysokého hodnocení nejen použité nové techniky v konstrukci demontovatelných pavilónů (ocelová kostra) v kombinaci skla s plastickými hmotami, ale také pro dokonalý interiér tvořený originálním nábytkem, uměleckými díly a užitkovými předměty. Českoslovenští architekti Expem 58 ukázali světu, že po ideologických zásazích padesátých let, tedy po vnuceném socialistickém realizmu, jsou schopni navázat na světovou úroveň meziválečné československé architektury.
Vzhledem k tomuto mimořádnému úspěchu bylo rozhodnuto o přenesení staveb této expozice do Prahy. Výstavní pavilon a stojan Kaplanovy turbíny byly znovu postaveny na pražském Výstavišti, plzeňská restaurace v Letenských sadech v Praze a Makovského plastika Nový věk před bránou Brněnských veletrhů. Na podzim roku 1991 výstavní pavilon vyhořel a později byl celý zbourán. Plzeňská restaurace na Letné se proměnila v kancelář reklamní agentury, takže z celého úspěchu Čechů na Expo’58 zbyl pouze stojan Kaplanovy turbíny a plastika Nový věk.

  Letenský ztámeček - V roce 1716 zde postavil hrabě Valdštejn zámeček, který nazval Belvedér. Francouzská vojska ho při ústupu r. 1742 vyhodila do povětří. Název Belvedér byl pak nesprávně přenesen na Letohrádek královny Anny na Pražském hradě. Poté, co zemřel většinový majitel pozemků Jakub Wimmer, začaly letenské stráně pustnout. Od 60. let 19. st. pozemky začala vykupovat pražská obec pro zbudování veřejného parku. Park byl založen podle projektu uměleckého zahradníka Bedřich Wünschera a Jiřího Braula. Úpravy vyvrcholily postavením novorenesanční restaurace podle arch. Vojtěcha Ullmanna r. 1863. Dnes má restaurace jméno Belcredi podle hraběte Richarda Belcrediho, od r. 1864 místodržitele v Čechách, po němž byla pojmenována dnešní třída Milady Horákové.