O víkendu jsme z Milošovy
zahrady zase udělali autokemp. Celou sobotu se zdálo, že plán dobýt Prachovské
skály z restaurace Šamšiny skončí jako před lety - deštěm a poháry. Nakonec
jsme viděli nejen strouhu od Evropské unie, kostely, sýpky a sochy od
barokních kýčařů, ale přes nepovolené pivo nás přísný vedoucí dovláčel
až k pokladnám. Ve skalách nebyla překvapivě nejsilnějším zážitkem Prachovská
jehla, ale schody. Hraběnka Schliková nám jich do cesty postavila tolik,
že Pařízek chtěl už na 188. schodu nejen vrátit
vstupné, ale dožadoval se i finančního odškodnění.
Déšť letos sehrál významnou roli, v pátek v jednu usnadnil
rozhodování, zda jít spát nebo si poslechnout desátou ukolébavku. V sobotu
sice začalo pršet už v jedenáct, ale to nás nezaskočilo. Neumani v předstihu
prozíravě zmenšili počet nosných zdí, a tak jsme se letos do kuchyně hravě
vešli. Když jsme s Evou a Vaškem a jejich havajskými rytmy naložili tak
jako se španělskými, přišel ke slovu hodný František a se svým nožem anebo
sekerou se stal hrobařem spánku v domě až do tří do rána. Do hlavní role
se dostal déšť i v neděli, když jsme v největším lijáku vedeni zástupcem
velitele Alešem jeli o závod po červené, bohužel v opačném směru. Ale
všichni jsme uznali, že poněkud fádní výlet, kde jsme navštívili pouze
kostel v Mlázovicích, sopku Hřídelec s kráterem, roubenku v Nové Pace
zvenku i zevnitř, památnou sokolovnu s kozami pouze zvenku, Kumburk, Klepandu,
valdickou věznici, Valdštejnovu lodžii a Libosad, potřeboval nějaké zpestření
jako sůl. A po dojezdu u sálajích kamen, s calvadosem v žaludku a sluncem
alespoň v duši jsme si navzájem popřáli, aby nám i v příštím roce bylo
dopřáno tolik intenzivních zážitků jako letos.
Zuzana |