Ještě před prázdninami jsme
se vydali za svými posedlostmi bez kabátu do ulic, tentokrát smíchovských.
Hledali jsme rozdíly mezi vycházkou skoro před čtyřmi lety a dneškem.
Hned start byl do očí a peněženky bijící. Ze zaplivané čtrnáctkové hospody
Austrie se stal palác Austrie s exkluzivní podzemní restaurací. Smíchovská
knihovna dostala nový kabát, ale protože členové Čtrnáctky moc nečtou
(maximálně podtrhávají), byl pro většinu překvapení i interiér knihovny.
Dokonce se mezi námi našli i tací, kteří nikdy nebyli v Carrefouru, a
tak je víc než proměna v Tesco nebo pohled na opravenou synagogu zaujal
kolotoč. Jen výhled ze Sacré Coeur ohromil všechny úplně stejně. Z obrovské
vagónky zbyla mezi nájezdy jen vila baronky Ringhofferové, palác Křižík
se vyloupl do krásy Oréal a také jsme s úžasem zjistili, že Mladá fronta
a Lidové noviny jsou rub a líc (nebo líc a rub, to podle vkusu) jedné
mince, tedy věže. A Racek Racku poslal lanovku zrovna, když jsme procházeli
okolo. Pak jsme si zopakovali několik usedlostí, u nichž se změnil jen název; z usedlé Blaženky se škrtem štětce stal zajíček, navíc modrý, z Cihlářky Mimóza a Šalamounkou teď burácí Harley. Další dvojice (Pavel a Boženka v zastoupení) se kajícně přiznala, že přijala svátost manželskou v místní kotelně. Po náročném sestupu do údolí jsme nestačili zírat, z usedlosti Božínka zbyly jen kachličky v kuchyni, Turbová sice ještě stojí, ale je v péči squatterů, kteří Trnkovu Zahradu vyplnili horou odpadků (určitě ekologickou). Jak jsme začali, tak i skončili, zámeček Kavalírka, kam Ringhofferovi unikali ze smíchovského továrního dvora před cinkotem svých tramvají, je též dokonale opraven. Večer jsme zakončili hned na konci proměny od A do Z, vedle Zámečnice, kde jsme zažili bohužel poslední proměnu - domácí Staropramen nahradil cizácký Gambrinus. Velikost naší konzumace to ovšem nikterak neovlivnilo. A celkový dojem: pokud se zrovna nejmenuju Alberto Frič, kterému spolu se skleníky zbourali i jeho milovanou Božínku, musíme všem škarohlídům vzkázat: Všechno se díky neviditelné ruce trhu a někdy dokonce i radních šine mílovými kroky k lepším zítřkům! Zuzana Malé dějiny Smíchova
a Košíř |
* | ^ | << | Stránky: 1 2 3 4 | >> |
Popis: Smíchov | Popis: Košíře | Popis: Restaurace Austria | Popis: Nová Austira | Popis: Palác Austria |
![]() | ![]() | ![]() | ![]() | ![]() |
Popis: Výklad na ochozu v tržnici | Popis: Výklad na ochozu v tržnici | Popis: Národní dům čp. 82 | Popis: Preslova ul. od nám. 14. října | |
![]() | ![]() | ![]() | ![]() | ![]() |
* | ^ | << | Stránky: 1 2 3 4 | >> |
Portheimka (Bukvojka)
- R. 1722 koupil K. I. Dienzenhofer část smíchovských
pozemků, které v předhusitské době náležely kartouzskému klášteru a po
r. 1620 Michnům z Vacínova, a do r. 1728 tu postavil letohrádek pro svou
rodinu. Je to jednopatrová prostá stavba s bohatě zdobeným zahradním průčelím,
v jejímž přízemí vyniká salla terrena, v 1. patře pak mramorový oválný
sál s nástropní freskou V. V. Reinera Bakchanále z r. 1729; později byla
přistavěna ještě po obou stranách přízemní křídla. Po smrti stavitele
v r. 1752 byl letohrádek pro spory mezi dědici prodán. Od r. 1758 byl
majetkem Františka Leopolda hraběte z Buquoy-Longuevalu, který vybudoval
v zahradě, sahající až k Vltavě, oranžérii, fíkovnu a skleníky a pořádal
tu četné slavnosti (z té doby pochází název Bukvojka). Ale již jeho dědic
letohrádek pronajal a byla tu zřízena zahradní restaurace. Špatně udržované
sídlo chátralo a r. 1804 je získal F. Delorme pro svou továrnu na cikorku.
R. 1828 koupili objekt Mojžíš a Juda Porgesové z Portheimu, kteří postavili
u Vltavy kartounku a v bývalém letohrádku si zřídili rodinné sídlo. Mořic
z Portheimu dal potom zvýšit postranní křídla o patro; v 70. letech tu
Josef Portheim vytvořil hudební středisko a pořádal v mramorovém sále
koncerty s vynikajícími umělci, mj. i s vlastním kvartetem, v němž byl
violistou Antonín Dvořák. Pro stavbu baziliky sv. Václava odkoupilo město
Smíchov část zahrady a r. 1884 dalo zbourat jižní křídlo budovy, čímž
byla porušena její symetrie. I sám původní letohrádek byl ohrožen regulační
čarou, ale Portheimům se podařilo jej zachránit; zvýšení úrovně okolních
ulic však škodilo zahradě i stavbě. Po druhé světové válce byla zahrada
otevřena veřejnosti a letohrádek je upraven na výstavní objekt. Kostel Sv. Václava - byl postaven v letech 1881-1885 podle plánů Antonína Barvitia. Na výzdobě se podíleli například Čeněk Vosmík, František Sequens, Josef Matyáš Trenkwald, Ludvík Šimek a Maxmilián Pirner. Antonín Barvitius je rovněž autorem přilehlé fary. Roku 1928 byl smíchovský farní chrám povýšen na arciděkanství. Prvním arciděkanem se stal Jan Pauly. Secesní tržnice - postavena v letech 1906 - 1909 Aloisem Čenským. Halový objekt má litinovou konstrukci, prosklené dvorany s ochozy. Nyní zde sídlí pobočka Městské knihovny. Národní dům postaven spolu s tržnicí, je reprezentativní stavba s monumentálním vestibulem, velkým sálem, salonky a restaurací. |