Každej námořník i účastník mi dosvědčí, že nedělní vycházka "Na hraně i pod čarou ponoru" určitě alespoň názvem splnila očekávání. Jakmile jsem obědový předvoj vyhnala od rozpitých piv z Ráje, nasměroval nás kompas na nejsevernější mys Suchdola. Pak už jsme se rozloučili s pohodlím a vyrazili přes pláně - stále za Fatou morgánou Hradčan, přímo na hranu. Podešli jsme most, který tu měl už dávno stát a poprvé se ponořili pod čáru ponoru - v Sedlci. Cestou náš pes, kterého jsme si pořídili na vycházku společně s Vladimírem, vyžral recepci u Italů. Bohužel my jsme zůstali žíznivi, Slon v nadživotní velikosti i se sudy totiž zmizel beze stop. Malověrní, kteří věři domorodcům (jejichž svět je ohraničen nejbližší skládkou) víc než horskému vůdci, se pod průhlednou záminkou koncertu dali na ústup, ale my jsme se přes onu skládku, džungli a křoviny vydrápali na další hranu. To byl adrenalín, stačil malý krůček stranou a už by nás seškrabovali z Náměstkovy trati. Teprve u křížku (málem po funuse) byl povolen sestup. Polorozpadlým schodištěm jsme pronikli rovnou na dvorek Lábusovy nové kultovní vily. Před svou usedlostí nám Karel XIV. znovu připomněl, že středověk trvá, závěr roku 1460 oslavíme až 23. října.
  Po zřejmě letošním posledním zahradním pivu na Břetislavce jsme už nemohli klesnout hlouběji. Naskákali jsme do kocábky a o čáru ponoru se začali živě zajímat i zdatní plavci. Ale překonávání toku Vltavy a výhled stál za všechny prachy - obzvláště, když my vlastníci abonmá na MHD jsme mohli radostně výskat: "A máme to zadarmo!". Za kopcem je Sarajevo, ale za řekou jsme natrefili jen na Bosnu, utopené Gočárovy domky, Hradčany postupně se vynořující z džungle a Trojský mlýn s podzemními garážemi místo náhonu. Závěr vycházky - důsledně pod čarou ponoru - jsme strávili v galerii U lávky. Kdyby nedošlo víno, kdoví, pod jakým obrazem bychom nakonec skončili.
  Zuzana
Odkaz na časopis DP kont@kt únor 2007, str. 16 - Přívoz