Jen jsme stačili namalovat
pár transparentů, už jsme zase vyrazili do terénu. Z Fantovy kavárny až
do Bíliny jsme konzumovali samostatně, pak už o našem pitném režimu rozhodoval
oslavenec Vráťa. Na chatě pod Boření zařídil pobyt o pivu bez vody, ovšem
opačně by bylo daleko hůř. Jak výstup na Bořeň, tak cesta vlakem mezi
dýmajícími komíny a nedýmajícími sopkami nás odměnila neuvěřitelnými výhledy,
část Čtrnáctky běhala zběsile od okna k oknu a připomínala cvakáním japonské
turisty, část hlukem německé učitelky, někteří stihli obojí. Když se nás
na Granátce konečně sešlo dost do průvodu, vyrazili jsme demonstrovat.
Zase nám lhali, prý v roce šedesátém šestém už bude všude vážně mír, to
prostě na ten Václavák musíme. Když nám Vlasta s vařečkou v ruce zatrhla
bojovat za mír na spáleništích a krvavých řekách, vypukla hudba bez ideologických
hranic, ale zase nás začal víc než mír ohrožovat neodbytný tanečník. Ještě
po půlnoci v minutě 66. jsme zpívali o 106 (i když to podle fotek 75 -
80 zase až tak nevypadá). Ráno se nám včerejší ostré světlo, které by
určitě záviděl i mistr Filla, definitivně změnilo na zatracený měsíc listopad.
Někteří přesto vyrazili zdolat sopku, my jsme mezitím zdolávali poslední
zásoby neuvěřitelného množství jídla, které VP a VP (hlavně ta druhá)
připravili pro 44 hostů. A hudba tiše a ochotně vyplňovala nedělní matiné,
melodie krásné nás zase zavedly ke třem tetám, protože investigativní
novinářka vyšťourala, že nás datum nutí oslavovat Karla IV. (listopadu).
Nicméně co víc si můžeme na Granátce přát než lepší zítřky s Vráťou (pod)
Peřinou. |