Dobytí Řeže slovutnou trasou Čtrnáct dne 14. června 2008

  Jen jsme odhodili své širáky a košíky s prázdnými lahvemi od šampaňského v dál, už nás čekala náročná dvojoslava v Řevnicích a Řeži. Po složitém logistickém zabezpečení přepravy veškerého materiálu a osob jsme se v pátek překvapivě opravdu ocitli na kótě Ř1. Po rozdání menáže a nastavení venkovní teploty na arktickou hodnotu mohla příprava na náročnou cestu na Sever začít. Náš šéf s důkladností českého inženýra pohovořil o koherenci mezi japanologií, hrou na housle a kobylkou a podrobně popsal zvukotěsnou kabinu pro houslisty. Jediný problém mu činilo najít na svém vlastním nákresu zařízení č. 14!! ZPSL - zvukotěsný separační podavač lahváčů - text přednášky je na webu a čtyři z pěti vědeckých kapacit jej vřele doporučují k samostudiu i k podtrhávání (ten pátý je samozřejmě profesor Fiedler... blbec). Cimrman si ještě stačil vyměnit se Stroupežnickým několik zdvořilostních dopisů, a to už představení "Dobytí Řeže slovutnou trasou Čtrnáct dne 14. června 2008" ostře sledované nervózní režisérkou začalo. Nápověda se umně skryla mezi dráty kol a dokonce i blbý malovaný sáně napovídaly svému potahu celkem obstojně. Jen co průzkumníci vystoupili z vlaku na nádraží v Řevnicích a nastoupili na kola, vypukla pŘEŽtávka. Zatímco jsme dary, které praotec Cikán nestačil ukrást, předávali Jamašitu Veverkovi a jeho Jeřábnici, nadšení diváci (v tom fofru jsme totiž zapomněli zamknout hlavní vchod), ujeli do Prahy. Zbyli povětšině jen domorodci a kočovní herci, které Jamašita Veverka propašoval ze zimní zahrady zadním vchodem do vinárny hotelu Grand. Když naše tělesná teplota vystoupala nad bod mrazu, pěkně jsme to s Tetínskými kytarami roztočili.
  Ráno jsme vykoukli z našeho útulného dvojplášťového apartmánu a nevěřili jsme svým očím. Vzdor předpovědi bylo počasí skvělé. Posuďte sami: okluzní fronta 350-42, teplá fronta 350-38, výška, tlak, rosný bod 212, 954, 3.6 a navíc teplota 14 stupňů! Lepší počasí jsme si nemohli přát. Posnídali jsme s bludným Holanďanem, naskládali naše saky paky do přistaveného V.I.P. vozidla a přesně podle plánu po startovní výstřelu vyrazili v 10:14 na náročnou trasu ŘEV-ŘEŽ. Na šedesáti kilometrech nás totiž čekalo 30 metrové přenížení. Ve Zbraslavi se Stáňa okamžitě zařadila mezi kostitřasy. Vůbec se nám na naší trase do cesty stavěly různé překážky, ale bloudění na golfovém poli v Lipencích, vyrvání Stáni ze spárů trestanců, překonání proticyklistických okopů na Závisti, boj zblízka muž proti muži (protivník se zákeřně převlékl za narůžovělou Avon Lady) či Maniny zacvičené na novém olympijském stadiónu - to vše patřilo mezi časově méně náročné akce. Větší zářez do našeho pečlivě připraveného časového harmonogramu nám vytvořily sudy, které nás obklíčily v rozvinuté linii po celé délce naší trasy v tzv. Vltavské čáře. V Modřanech, v Libni Pod Zámečkem a U Zoulů v Klecanech jsme podlehli přesile a musím uznat, že vzdát se nepříteli nebylo zas tak špatné. Přesto již v půl šesté jsme dokázali dobýt Řež a vítězně zabodnout vidličku do prvního papežského steaku a zanořit bagr do hlubin Slávkova guláše.
  Když jsme si už dvě hodiny brali, co hrdlo ráčí a dorazili všichni slavnostní hosté, mohl starosta Zvonokos slavnostně a zcela nestydatě veřejně odblanit úplně panenský veřejný záchodek. Pak už nastal čas tak nějak popsat a zhodnotit naše dobývání Řeže. Šéf Z.S.Větrovec, ač nezvolen, velel výpravě, pomocný učitel Petr Kopp nasadil veškerou svou výmluvnost a komické převleky, aby zabránil trudnomyslnosti a lékárníku Sosně Hnízdilovi k předčasnému odjezdu domů, do Strašnic, do lékárny a potah-primitiv Naďa Frištenská táhla a přitom pořád nabizela své ptáky. Housera nakonec udala průzkumníkům, keramického ptáka jako držák na podtrhávátka podstrčila Čtrnáctce jako dar pro oslavenkyni Hanku. A pak už se zase jedlo, pilo, hrálo a přání Frištenské, že zůstaneme v Řeži napořád, se začalo jevit jako docela dobrý nápad - obzvlášť když uvážíme, jaký je to primitiv. Přesto jsme ráno nasměrovali kompas směr jih (dokončit trojboji ŘEV-ŘEŽ-ŘÍP jsme nebezpečným šílencům rozmluvili) a odjeli do Prahy, do Klecan, do Tróje, domů. Tak děkujeme Jirko, Heleno, Hanko, bylo to krásné a bylo toho dost.
  Zuzana