Naši výpravu do slovenských hor zarámovaly dva výstupy - v pátek večer na terasu hospody U Andrýsků ve Veselí nad Moravou a v úterý večer na terasu naštěstí bývalé cukrárny Mlíkárna - v obou výborné pivo, grilované maso, vybraná společnost a hlučná zábava. Jen v úterý přibylo navíc uspokojení, že jsme slovenské hory i s baťohy vláčenými na ochablých zádech, do kterých nám údajně kdysi zabudovali SI kloub, v pohodě zvládli. V sobotu k nám na hřeben z Humpolce po pěti přestupech a samostatném výstupu na Velkou Javorinu doputoval dar amerického l´udu, a tak nás bylo opravdu bájných čtrnáct. Dobře načasovaným stykem jsme získali časovou rezervu a docílili, že nás v neděli na Holubyho chatě nepřistihli in flagranti s Jarmilou Šulákovou. Slováci byli všude neobyčejně vstřícní, a tak jsme na otázku odkial? záhy přestali dávat vyhýbavé odpovědi nebo tvrdit, že jsme stejně jako ZuBra z Ústí nad Orlicí. V Cetuni už jsme pravdivě ohlásili, že přijeli umelci z Prahy (priam z Prahy?) a předvedli v Country saloonu českou country hodně naživo. Na naši počest pak o půl šesté ráno stříleli domorodci u našich stanů a hlav zmožených Šarišem světlice.
  Ovšem nejúdernější večírek na horách se odehrál v Lubině při oslavě Ivančiných narozenin na kótě 260 metrů nam mořem. Po průtahové borovičce nakonec kančili všichni se všema, jen Jana Ment. důsledně tančila pouze se svým drahouškem. To už se zásoby jídla začaly rapidně snižovat, a tak jsme se několik následných hospod nad slanými tyčinkami přesvědčovali, že hlad je vlastně převlečená žízeň, a krmili se s hypnotizujícím bojovým přípitkem "vočipíčovole" nadále pouze Topvarem. Hraběnka Bathory nám žádnou krev nevypila (na to jsme měli občas jiné), ovšem při výstupu diretissimou na čachtický hrad by se bazének z našeho potu na koupel určitě naplnil. Poslední večer nás v Hrachovišti před dalšími tyčkami zachránila místní štamgastka, která upekla topinky s vejcem. Ráno zase donátor sv. Gorazda otevřel hospodu jen pro nás, abychom měli točené pivo i k rannímu jogurtu (z prvního a zároveň posledního otevřeného krámu na Slovensku).
  Ale aby nevznikl mylný dojem, nebylo to jen o hospodách, měli jsme loučky, kolovadla, daleké výhledy, večerní ohníčky i táčky a nekonečně trpělivého náčelníka, který neustále čelil dotazům, jež bylo možné zhruba rozdělit na blbé, blbější, nesmyslné, nezodpověditelné a "kdy už tam budem?", který musel odolávat souběžným návrhům na zkrácení (Luděk) či prodloužení (Alla) trasy - nebo že by to bylo obráceně?, a zároveň stopaře hledajícího trasu, nocležiště, vodu či zaběhlého Koppa. Všechno dobře dopadlo, na 6. nástupišti s úlevou Pavel předal vedení Provázkovi, který nás přes kolejiště bezpečně dovedl do Riegráku, do Mlíkárny, prostě domů mezi svý.
  Zuzana