Jako červená niť se zvacími
dopisy k Martinům do Jizerek táhl výlet ke Štolpišským vodopádům. Chvílemi
to vypadalo, že se cyklisti zalekli odvážného cíle a že jejich prořídlé
řady bude muset zaplnit v míře větší než obvyklé pěchota. Ale nakonec
bojácné vojsko nečekaně nahradili udatní Východočeši a do našeho dobývání
Jizerek ze severu se s chutí zapojili i dva rození bojovníci, kteří zřejmě
vydrží všechno, neboť přežili i heydrichiádu.
Náš přísný náčelník vzal organizaci výletu do své režie hned v pátek.
Své pobočnici povolil pouze rozdělovat proviant a nerušit, zatímco on
pod velitelskou plachtou načrtl způsob postupu, časový rozvrh, zadal povolené
punkty doplňování tekutin a určil nekompromisně i večerku. Vydržet do
tří do rána byla fuška, ale zvládli jsme i to. Ráno Michal poručil větru
dešti, které úderem desáté zahnal ostrou střelbou a v 10:14 jsme přesně
podle časového rozpisu vyrazili. I v popisu cesty měl náš dočasný šéf
pravdu: cesta se opravdu vinula krásnými Jizerskými horami, převážně jsme
jeli po rovině anebo z kopce. Zrovna když jsme ze Hřebínku sjížděli z
hor do údolí, kde teče griotka, po obědě plavmo přeskočili Kozu, abychom
jeli dál a dál malebnou cestou vinicí, začaly nám pípat v kapse mobily.
Radostnou novinu, že naše děti dobyly Vichren o výšce 2914, 14, 14. jsme
si přečetli bohužel nanejnižším bodě naší trasy - nad Hejnicí na kótě
414, 14, 14. Velitel nám sliboval, že do kopce nebudeme jezdit a zase
nám nelhal: do kopce jsme opravdu nejeli, k vodopádům a poté až na vrcholky
hor jsme totiž s tím největším úsilím tlačili, tlačili, tlačili. Vražedná
kombinace "Sonja ví" a "Naďa to ještě neví", vyústila
v další sjezd, tentokrát až do Liberce. To už jsme my, co sice nevíme,
ale koukáme do mapy, zvolili taktický ústup na posed u Jelena. Krátkou
inspekční cestu podnikl k Norisům i náš šéf. Nad naším hrdinským činem
sice uznale pokýval hlavou, ale nepovýšil. Místo toho nám naši velitelé
promítali instruktážní diáky o tom, jací jsme snad ani nebyli.
V neděli přijela po tradičním bloudění hpap s kolem po cyklistickém
funuse. Lilo tak, že jsme místo jízdy na nedělní oběd do Zbytků měli k
obědu zbytky. A že jich nebylo málo. Nakonec jsme překvapivě skolili i
Pardála. Ale nezoufejte, že jsme v neděli nikam nejeli. Náš velitel major
Michal Martina už plánuje, že příští rok nočním přesunem obsadíme Polsko.
Zuzana |