Minulý víkend jsme završili
vzpomínky na Anglii stylově tam, kde u nás (lehkou konkurenci občas cítím
u Martinů v Jizerkách) prší nejvíce, totiž v Brandově. Ale modlila jsem
se tak intenzívně ke Krušnohorskému bohu, až mne vyslyšel a seslal v sobotu
místo deště rovnou tropické počasí - příště ty zdrávasy trochu odfláknu.
Už v pátek bylo krajně podezřelé, že v září a na horách seděli i ti nejzimomřivější
až do deseti večer venku a neustále se dožadovali vychlazeného piva.
Mapy, brífink, startovní výstřely v 10:14, skupinové foto uže byly? Tak
můžeme vyrazit vzhůru a po obědě dolů. Zarazil nás až pohled na Jezeří
a důl. To je taková díra v zemi, že tu nám asi opravdu nikdo nevezme.
Po osmi letech jsme zaznamenali v opravách jistý pokrok, ale spíš než
na expozici ptáků se zámek stále hodí jen na natáčení Kvílení vlkodlaka
II. Důvod ke slavení se najde vždycky, na nové terase v Hoře svaté Kateřiny
jsme si k fernetu dopomohli Milošovým prasynovcem. Tak na Tvoje voči,
Ondřeji! V závodce nám mezitím k večeři uchystala naše kuchařka Helena
svíčkovou i výdejní okénko. Při válce růží získal definitivně nad žhavou
Itálií (naše budoucí destinace) navrch hrdý Albion a začalo (velice slušně
vyjádřeno) chcát. Večírek pod střechou se neobyčejně vydařil, dámská volenka
ve dvě v noci měla takový úspěch, že i Alena opustila svůj pelíšek a jala
se lovit na zahradě i v podkroví svého vyvoleného Spánka.
Nicméně i v neděli jsme si plnili: dojeli jsme hustými německými
hvozdy až do Kalku. Čekání na přeřízek se protáhlo, a tak jsme opravený
kostelíček, který střeží uloupenou hranici, pozdravili jen zdálky a svištěli
podle potoka do Brandova, na zahradu, k cizím i vlastním mobilům. Tak
naposledy Cheers, párkrát zvoláme Egeszszegedré a už tu bude lahodné cin
cin!
Zuzana |