Je příznačné, že se nás na vycházce "Z nouzové kolonie až mezi TOP
manažery" v prťavé putyce U dvou psů sešlo jako psů. A to jsme ještě
několik zaběhlých ratlíků dohledali podle čipů zabudovaných v mobilech.
Podtekli jsme Jižní spojku a začali objevovat ztracený polosvět. Kapesní
domky, kůlny, chatrče, plechové garáže, haraburdí, zarostlé zahrádky,
hrdě vystavené výsledky sběratelských vášní i sklad všeho, bez čeho nepochybně
nelze žít, blátivé uličky a pěšinky, kterými nás provázel štěkot úplně
cizích psů - to je dosud!!! existující nouzová kolonie Na slatinách, periférie
obklíčená a ukusovaná civilizovanou Prahou ze všech stran. Jen, co jsme
opustili Polívku čekajícího před svým domkem na smrt, čekal nás mostek
nad tratí do Vršovic, Tranďákova elektrárna, vykouřená hospoda, zmrzlinář
a hlavně dřevěné pavilónky Obecné školy. Nenašli jsme jen idiota ve sborovně
a zábradlí se zbytky jazyků. Zatímco tesilová ošálovaná verbež (včetně
mého syna) táhla na čaje na Slávii, my jsme z nouzových luxusních Sedmidomků
vyrazili proti všem na Bohdalec
Když jsme na vrcholku obklíčili policii, zřejmě pomáhající
a chránící místní prales, posádky secvičeně naskákaly do všech tří aut
a ujeli chránit stromy jinam.
Několika ploty jsme se prostříhali zpět pod svištící gumy
aut. Bylo překvapující, kolik účastníků vycházky bylo evakuováno před
hrozícím výbuchem plynárny v Michli, k pamětníkům se dokonce z ušmudlaných
peřinek živě hlásila i Káča Vávrová. Přípravu na nadcházející Domov důchodců
v KH jsme si odbyli v Sue Ryder, kromě urologického čaje zde překvapivě
točily i Krušovice. Pak už jsme si mezi posedlostí zaprášeným a polorozpadlým
světem odškrtli i jednu usedlost a bouchli mezi odpadky téměř nepatřičná
šampaňská - na Karla a na novou rezidenční čtvrť Reitknechtku, která statek
co nevidět pohltí. Protáhli jsme se zarostlou pěšinkou mezi drátěným plotem
a hučící dálnicí a jako kouzelným proutkem jsme se ze světa chatrčí, ruin
a pelíšků bezdomovců ocitli ve světle ramp, osvětlených openspaců a piazzet
s fontánkami. Když proti nám zaútočily stovky rotopedů, uprchli jsme rychle
pryč do světa, který známe a kterému ještě rozumíme: k desítce, k řezanému
a Plzni do hospody Na Michelské. Stáňa se tak dlouho chlubila, že to má
domů nejblíž, až jsme jí vybydleli. Vítězství sešívaných jsme oslavili
stylově barevně: mochomůrky bílé, které jsme nasbírali v lese na Bohdalci,
jsme zapili několika lahvemi červeného. Kupodivu na rozdíl od Plastiků
jsme ráno všichni procitli na tomto světě a dokonce každý ve své vlastní
posteli. Asi to byly opravdu bedly.
Zuzana |