Šedivá, zamračená neděle na pustém, zabláceném okraji města, těsně po rozednění. Přijde vůbec nějaký zájemce o rekvalifikaci, nebudu muset sníst dvacet náborových obědů úplně sama? Hurá, přišli. Dokonce zřejmě už ani medicína nenese, mezi třiceti uchazeči o změnu profese na geology registruji i dva felčary z Ústí nad Orlicí. Cestu do prvohor nám nejdříve přehradil středověk. Ve skanzenu Řepora jsme prosmýčili vše, co mělo dveře nebo aspoň otvor, ovšem nejvíce času nám pochopitelně zabralo vyprázdnění termosek a krabičky vánočního cukroví v krčmě v domě rychtáře. Mezi středověkým popíjením a konzumací v hostinci U české koruny v Řeporyjích jsme vcelku nezaznamenali výrazný rozdíl, ale když jsme se rozhlédli po řeporských obývácích se slámou v posteli, sdílených společně s kozou a dymníkem místo komína, museli jsme společně se šťastným Jimem konstatovat, že vodíková puma, vláda bruselských komisařů a dokonce i Paroubek jsou celkem levným výkupným za právo ve středověku nežít.
 Po vydatném obědě jsme vyšplhali na skálu (uff!) a jako kněžna Libuše jsme vnitřním zrakem spatřili Západní město veliké, které se bude dotýkat nejen hvězd, ale i kostelíčka v Krteni a statku Chaby. Místo Severky na nás pomrkávalo rozestavěné Diamantové očko, které už za rok pohltí ve svých útrobách Provázka a Evu Vrbovou. Vysvětlování sprostých slov jako stratotypy, ludlow, přídol u výhledu na opuštěný lom Požáry nechalo mé svěřence celkem v klidu. Ale to jste lidi neviděli, jak urputně bojovali s vojáky v maskáčích, kteří nám chtěli u zbořeniště upřít výklad o Vontské válce s Biskupem. Tak nás ta ucha rozhodila, že jsme ani neopětovali střelbu šampaňským a někteří dokonce málem minuli otevřený!! kiosek s točeným. Červený lom Opatřilka byl v sychravém počasí po dešti spíš černý. Ale zatímco jsme my blázni lezli na kopec, vyšlo zapadající slunce a nejen lom, ale všechny stráně byly dočista červené. A když se objevila další lahvička šnapsu, přísahám, že jsme viděli i fialový les a kulatý obdélníky. Že by Velká Ohrada?
  U Franty jsme se poskládali do salónku, ale hodinu co hodinu naše řady řídly. Možná zdravé, ale určitě nerozumné jádro si u baru objednalo griotku, která bohužel časem došla. Zatímco u Koziček, které se nám o sto metrů dál postavily umíněně do cesty, griotka bohužel nedošla. A tak jsme se stali proti své vůli nejen geology, ale i pijany. Celou noc a den se mi až do nejhlubší 163. vrstvy šedé kůry mozkové potměšile zavrtávali ti zpropadení graptoliti. Zatracený Barrande!
  U Franty i Koziček jsme měli spoustu konstruktivních myšlének, ale jedna mi utkvěla. Ve čtvrtek budeme řídit tramvaje a nejspíš posléze i celou Zeměkouli už od pěti! To pak nám ty dárky bude muset spočítat někdo jiný.
  Zuzana