V pátek jsme se přesně podle instrukcí sešli i s oběma východočeskými frakcemi v honosné lučanské Aréně (ještě vloni si říkala hezky česky sokolovna) a začali pít do zásoby. Měli jsme takovu hrůzu z avizovaného nedostatku piva na Norrisově boudě, že si nás nakonec musel osobně vyzvednout samotný pan domácí. Přitom na chalupě už jsme pili v podstatě s Mírou. V sobotu předčasný budíček a ostrý start do stopy. Nesmíme přeci před odjezdem vlaku zmeškat pivo se smržovskou hospodskou elitou! A pak už jsem jeli, podkluzovali, mazali, nadávali, stoupali pěšky, přemazávali a někdy i jeli. Neočekávaně jsme se potkali s mladými protijezdci a Šámalovou Allou a poměrně očekávaně míjeli s Čáslavkovými. U Hrocha nám zbývaly tři míle, u křížku sto yardů a někteří malověrní měli pocit, že si prcka už u Martinů Anni nestihnou dát. Stihli.
Ovšem nejvíc nás porazila informace, že to celé Kufrování přes Harrachov, Polsko, Jizerku, Smědavu, Knajpu, přehradu, Hrabětice a Maxov měřilo pouhých 36,2 kilometru. Chuj s GPS! Nebýt opakovaných lekcí angličtiny a neúnavného hudebníka Míry nevydrželi bychom ani přes půlnoc.
  V neděli jsme se domnívali, že se spokojíme jen se zbytky na chalupě, obzvlášť když Zbytkové dámy ujely i s Velkým bratrem na Jizerku, ale horský vůdce nás nekompromisně vyvedl z omylu. Vyrazili jsme azimutem a za devatero neprošlápnutýma kopcema jsme opravdu našli Zbytky nejen od oběda. I cestou zpátky jsme postupně zjišťovali, že jen ve Smržovce by mohli Pivrncovi postavit sáňkařských drah aspoň pět (všechny jsme iniciativně nastoupali). Každopádně byl pobyt u Doušků zase bezvadný, vynikajících pokrmů a pochutin spousta, husího sádla až až, a tak se nedivte, že v takové krásné společnosti jsme si pobyt v Jizerkách protáhli z února až do března.
  Zuzana