Velkolepé oslavy našich devětačtyřicátníků (z fotek je naprosto zřejmé, že víc Vám zaručeně není) v Kutně Hoře jsou už za námi. Po několika pozváních Heleny, grafické pozvánce Márinky, po opakujících se mailech od Voraře, co nás tentokrát v KH čeká, i po "Chystá se" na webu téměř všichni pochopili, že je středověk nemine a zodpovědně začali shánět nejen jutové pytle z Řempa, ale vybrakovali i fundusy všech dostupných divadel a půjčoven. Výsledek byl úžasný. Dole v podhradí na parketu se shromáždili svorně poddaní i šlechta a na hradním pódiu pozvedlo své číše oslavující panstvo. Protože jsme se jich celou dobu nemohli dopočítat, znovu je ústy rytíře Světomíra von Sajroith vyjmenuji: Časlau Ludvikus von Chrudim, Kleine Mária von Ziegler, Geschmorter Hans von Reichenau, Obere Ivan und Obere Elen von Schlosserin, Schöne Helene von Köln, Klare Funke von Kobilis, Elektrische Peter von Grosse Neuling a Klein Antonius von Dra. Pro bezzemky a žebrající mnichy, pro které je němčina španělskou vesnicí, jen trochy nápovědy: dušenou zeleninu si šéf na letišti ve Frankfurtu objednává jako geschmort humus, znalci usedlostí vědí, že Hořejší bydlí nad Zámečnicí, zatímco nikdo dosud netušil, že fotograf Funke je přímý příbuzný Jiskry, jen v případě inženýra Tondy Vondry to Vláďa trochu popletl - o von nemůže být ani řeči, Toníček je toho času za kašpárka.
  Když jsme se dosyta vynadívali na nádherný živý obraz oslavenců, panstvo ožilo, vlídně nám pokynulo a pozvalo na opulentní hostinu do přilehlé hodovní síně. Zde jsme pro změnu my předváděli zbytek večera živý obraz "Vemte si, co hrdlo ráčí" iniciativně doplněný obrazem "Pijte, co myslíte, že zvládnete". A když už jsme na sobě měli ty středověké hadry a Kopp středověké trenýrky, střihli jsme si bez převleku rytířskou hru ve verších "Černý den na hradu Tolštejně". Krutě podceňovaní herci se během pouhých třech zkoušek naučili náročné verše "chůvo - sůvo", budit ve správný čas vypravěče a nápovědu, vyrobit meče a dokonce donutili ostravaky v našich řadách vyslovovat dlouze slovo bídáci. Je zřejmé, že náročnými úkoly herci rostou, mrtvoly nám také prokazatelně jdou, příště se tedy můžete těšit, že naše Čtrnáctková herecká společnost secvičí Hamleta. Zatím si na vlastní oslavný sonet troufl jen Rosťa. Ovšem ani neměl odvahu ho přednést osobně, zatímco loupeživý rytíř Voloďa silou své osobnosti donutil urozené panstvo udělat ze sebe bezbrannou devítihlavou saň, která místo vypouštění síry vyháněla zpod svých sutan drbátky blechy. A pak už se středověk přestal lišit od Stezky - hudba, tanec, zpěv a násilná deportace - naštěstí.
  V kalném nedělním ránu mnozí litovali, že ta prasečí hlava nebyla umělá a toho piva a vína nebylo míň. Černý den postihl zřejmě i Kutnou Horu, kromě pár japončíků se zdálo, že jedinými živými obyvateli středověkéhoměsta byly potulující se skupinky ze Čtrnáctky. Ti se postupně slili do ultramoderní Barbory, kde dorazili poslední ze tří gulášů a vypili poslední z piv. Tak Heleno, Márinko, Aleno, Jiskro, Ivane, Petře, Honzo, Luďku a Toníčku moc děkujeme za nevšední zážitky a Vy ze středověku zamiřte s novým elánem zpět do rušného jednadvacátého století.