Letošní první XIVejt (ano správně první, letos nás totiž ještě čeká druhý - na pád Bastily) je za námi. Přípravu na "Nebe-peklo-ráj, tak nám z duše hraj" jsme zahájili krátkou údernou procházkou Růžovým sadem - ke stolu na pivo a následně urychleně dovnitř a doleva. Cestu do Ráje nám nečekaně přerušilo válečné peklo. Bubeníček, který jako jeden zmála ze Čtrnáctky přežil heydrichiádu, musel ještě na konci války při náletu utíkat z domu U Kanálky. Na troskách jeho dětské postýlky postavili nezbytný výzkumák a ani jeho spolužák z první třídy dosud netušil, že Bubu není rodilý Holešovičák ale přivandrovalec z Kanálu. Že už je jaro si nešlo v Riegráku nevšimnout. Všude se povalovali šílenci z celé Prahy, líbali se jak o život navzájem, tak my si radši prohlédneme jeleny, jak se klidně pasou a zamíříme konečně do toho Ráje. Z čerstvě otevřené Rajské zahrady jsme se pokochali dalekými výhledy. Jen nám přišlo líto, že i v ráji šetří, sv. Petr dosud neotočil klíčem u uzávěru vody, a tak horská bystřina byla jen virtuální. Milovníci železnic chvíli uvažovali o koupi rezidence přímo nad nástupišti Hlavního nádraží, ale když si všimli řopíků, z kterých ostřelovači určitě zahánějí nežádoucí návštěvy, šli se radši ucházet k Neffovi na dvorek o jeho útulné pavlače bez vody.
  Dříve jsme schody do nebe mohli zhlédnout jen krátce z vlaku nebo v Jakubiskových Kristových rokách. Teď jsme z bývalé tratě a budoucí cyklostezky mohli obdivovat schodiště odnikud nikam libovolně dlouho, ale to by nesmělo být to zpropadené jaro, které ukrylo schody do čerstvě olistěné džungle. Přes most nad Poncem jsme sestoupili až do žižkovského pekla (držte si pevně kabelky), proběhli obezřetně až k Vystřelenému oku a prostříleným okem v plotě jsme pronikli zpátky na trať. Zatímco my jsme obhlíželi malebně oprýskaný Žižkov zezadu, zlomený kokotník bojoval se štěrkem nahrubo, a to naštěstí nemusel překračovat zbytky kabelů, které zřejmě sběrači kovů také nějak výhodně zpeněžili. Tak si radši dáme šplh na Vítkov. Nikdo neocenil, že jsme šli celou vycházku p ř e v á ž n ě z kopce, zato tenhle maličký výšlap mě stál spoustu pracně získaných a teď nenávratně ztracených sympatií. Grandiózní nové spojení - dílo chytrých hlaviček českých inženýrů a zlatých ručiček ukrajinských dělníků mi ale zato stálo. Tak rychle zpátky nejen na zem, ale pod zem, do podpalubí Archy mezi zachraňovanou zvěř. Když jsme si zvířátka po prvním zahnání žízně a hladu pozorně prohlédli, potěšilo nás, že je Noe vzal do lodě bez partnerek - to by jinak po světě běhalo zrůdiček! Takhle jsme se mohli v klidu věnovat svátečním hostům - Zuzaně, která je zase sama doma v Praze i Jirkovi se Zdenou, kteří se těší, až nás uvítají ve Lhotě. A pak už se podpalubím krásně nesly tři kytary, banjo, tklivé housle a náš zpěv. Hezký XIVejt!
  Zuzana

Tři neděle po našem přechodu byl most před Poncem rozebrán