Ty fotky ze Stezky jsou tak nádherné, že už se mi ani nechce ředit tu krásu oslavnými ódami. Ale naši čtrnáctkoví psychiatři jistě dosvědčí, že všechny mánie jsou silnější než naše chtění, takže i moje soukromá posedlost grafo - chorobná psavost nezadržitelně vytryskne nad každou na webu rozkvetlou pampeliškou. Tedy nebudete ušetřeni ani tentokrát. Modří už vědí, že jet na Stezku o den dřív má své nezaměnitelné kouzlo. Vlaky jsou nejen dochvilný, ale i poloprázdný, Nadina kuřata i šampaňská vyjdou na všechny, ve Svobodě v hospodě se vejdeme k jednomu stolu a na Jeřabince do jedné místnůstky. A večer nám, jen co i Ozzák pocítil, že je j a r o, může hrát JaVor tiché komorní písně, na které jinak musíme čekat až do dvou do rána. Ráno radost pokračovala, z Pomezek jsme ve slunečném dni začali putovat ve stínu Sněžky po opuštěném hřebeni Rýchor. Po loukách, třech otevřených hospodách a nepřestávajícím kochání jsme ušli až do útulné ubytovny na nás neuvěřitelných 24 kiláků - tedy pokud nám Mirek nechtěl udělat pomocí GPS ještě před upálením radost. Díky tradicím nemáme problémy s datací jednotlivých dní. Do Horní Malé Úpy přilétla čarodejnice a na prvního máje zamířil náš průvod ze Žacléře až do Ozónu. Šedesátihlavý šik jsme nenalákali na banány ani na čárku za účast, ale na soutěž ve strefování do branky, kterou zahájili už předchozího dne Jirka (6) a HoBr (34) - ale to by mohl říct každý, a tak anulováno. Nakonec místo soutěže nastal šestihodinový hudební maratón na prosluněné terase. Někteří posluchači neuvěřili, že nejlepší hospoda široko daleko je tady v Ozónové díře a stoupali se přesvědčit, zda na Rýchorské boudě nenavařili místo včerejší instatní polévky bramboračku. Nenavařili a ještě před námi zabouchli dveře, za nimiž měli lahváče. A to si říkají záchranáři. Ale naštěstí máme horského vůdce Vráťu, ten nás (ne)omylně svedl opět do Ozónu, kde jsme zažili ještě příjemný podvečer s Bernardem. Prostě začátek května v hotelu Ozón neměl chybu. Na závěr nezbývá než poděkovat našim úderníkům, kteří po šestihodinové šichtě zasedli večer do společenské místnosti a odehráli bez nároku na honorář i druhou směnu.
  V sobotu jsme pro změnu vyzkoušeli, co vydrží řidič linkového autobusu. Překvapivě nejen přes šedesát Stezkařů, ale s kydy i tři neukázněné psy (na Zuzanko, lehni! pravidelně reagovala jen ZuBra, ZuSou a ZuVla, jen ZuVl - vlčák Zuzanka ne, ta se v běhu na veškeré pokyny maximálně přátelsky Zubila). Neustálou změnou ideologie se nakonec z jednolitého davu vytvořily dvě frakce - jedna hospodská v Královci, druhá hraniční, ale stoupání na hřeben Vraních hor a Královecký Špičák nebyl ušetřen nikdo z nás. Při pohledu do krajiny, nevím koho by to nenapadlo, že přece létat je tak snadné - obzvlášť, když nám postavili i rozbíhací rampu. Tak rychle pryč, než se najde v našich řadách nějaký Blériot. Většina odešla do běžné hospody v Bernaticích, ale my milovníci nevšedních zážitků jsme zažili v Bečkově s pravověrnými trampy velice poetické odpoledne, po kterém si právem kladu otázku, zda můj život není příliš ordinérní. Otázka zůstala nezodpovězena, vše trumfl závěrečný večírek, kdy si JiMi rozpomněl na všechny své hudební perly a Nikotin, který na nás po letech vybalil svou chloubu - nablejskaný koule. Ráno do aut jako když střelí a zase jsme si zbyli jen my modří. Čtyři dny strávené ve společnosti Krakonoše jsme přerušili Plzní, ale ani Ozón nás nechtěl jen tak pustit ze svých spárů. U pevnosti Stachelberg čepoval v maringotce Krakonoše - to neuhodnete - samotný majitel Ozónu. Ani jsme nestačili zjistit, zda dnes přikuluje prezident Sarközy, museli jsme totiž v Trutnově skákat do vlaku ve 14:40 (Lenko, stihli jsme to). Ještě jsem Vám nenapsala, jak jsme se loučili s Brádkovými a vítali s Ivankou, ale i tak na grafomana slušný výkon, ne?