I když to JaVor nerada slyší a nerada dává na web, akce DOPIČI si vždy zabezpečí ucházející počasí i v letošním poněkud nešťastném způsobu léta. Když jsme v pátek pozdě večer dorazili do Anenské Studánky, lilo. Taky nebylo divu, intelektuální úsilí Čtrnáctky se soustředilo pouze na správné vyplňování čárek za vypitá piva, a to tak mocně, že právě napichovali druhý sud. Ale jakmile vzal v sobotu ráno Honza Brádka do podpaží mapy a Schindlerův seznam, počasí se okamžitě umoudřilo a ve Svitavách nás dokonce přivítalo i sluníčko. To už si chlapci několikrát zapíchali společně s Naďou, zatímco my bez poškozených gum a duší, opuštěné a svedené na naučnou stezku (z nedostatku jiných příležitostí) studovaly, kde všude stály hraniční kameny, dokud je nezasadili do betonu. Po obědě v motokrosové Pískovně alias Cihelně se nás ujal místní historik - pábitel a dvě hodiny nás dokázal střídavě dojímat osudy svitavského rodáka hochštaplera Schindlera a jeho záchranou 1200 Židů a střídavě bavit svitavskými historkami z podsvětí. Tuhle proměnu nálad ilustrovaly i dvě zhlédnuté výstavy - Hledání hvězdy Davidovy a Usmívání Pavla Matušky. Vždyť kdo by neznal Ludwig van Beethoven a jeho (dnes již) devátá? Tak ještě vzhůru na věž a jedna nenápadně půvabná fabrika a "hybaj zpátky s panem doktorem do Ústavu, stejně nedojete suší", prorokoval náš průvodce. Všechno jsme mu bezmezně věřili, ale tady se příšerně spletl. Síla jeho výkladu způsobila, že nepršelo a lijavec se spustil až v neděli v půl šesté, kdy jsme po krátké nedělní trase měli být už dávno všichni z výletu doma. Večer oslavil Inženýr své narozeniny pozdním sběrem natrhaným do sedmi lahví, a tak se stalo, že když šli skoro všichni bobři spát, zpíval mužský pěvecký sbor dunivým barytonem písně jen pro Zuzany - ty nejsprostší, jaké jsme ještě v životě neslyšely.
  Nedělní kratší výlet se trochu zvrhl. Nejdříve šlo všechno podle plánu, v Rychnově - moravském Mariazellu jsme si prohlédli po mši kostel a za vesnicí kapličku Mariánskou studánku, kterou nám místní věřící přijel nečekaně otevřít. Když se tak často pokládá vděčná řečnická otázka, proč ženy neumějí číst v mapách, měli bychom se po nedělním výletu zcela vážně zeptat, proč jsme naše děti nenaučili aspoň číst? Jinak by nás nemohly nasměrovat na pětikilometrový kufr do šíleného krpálu, čímž jsme se dostali mimo mapu, signál a málem i mimo oběd. O co větší zpoždění, o to delší siesta pod větroni - do čtyř. Zatímco v sobotu jsme celý den jezdili pouze z kopce dolů, v neděli jsme si opravdu zatrénovali - jízdu a tlačení do kopce a ti v tréninku nejvytrvalejší i jízdu v průtrži mračen. Ale i tak jsme prožili báááječný víkend. Prostě můžeme společně s klasikem Vráťou prohlásit, že jsme se měli tak dobře, že si musíme sami sobě závidět.
  Zuzana