Mapa naší trasy od Jirky Vlacha

  Loňští účastníci byli slovenskými horami tak nadšení, že jsme druhý obnovený ročník absolvovali v téměř nezměněném obsazení - jen šestnáctkovou Ledvinu nadranc nahradil stylový Drevokocúr a Honza B. došel k přesvědčení, že na žaludek je nejlepší borovička a žitná a tím pádem tentokrát neabsentoval. A tak se stalo, že náš trpělivý velitel musel neustále počítat do čtrnácti (jen výjimečně do sta). Každej Námořník mi to dosvědčí, že před cestou do gury je potřeba se posílit - my tak učinili v Povážské Bystrici hned cestou od vlaku (ve vlaku jsme totiž neustálým posilováním lehce zeslábli). Naše putování nahoru a dolů Strážovskými vrchy jsme citlivě vyvažovali návštěvami hostinců, ráno jsme v Moštěnci vzbudili Bulldoga, v Trstiance nám za tanec namiesto pečiatky věnovali koniferky a sekerku a v Pružině byla tak velká koncentrace pizzérií na kilometr čtvereční, že jsme se ani všichni nedokázali trefit do stejné. Přes jebák Samostrel jsme dorazili do bájných Pičman. Domy zmalované stejně jako ve vzpomínkách, kaštiel s bryndzou na svém místě, jen letos by Vláďa výrazně ušetřil - ani jeden kožich. Naši mladí (tedy nejen duchem) dobývali simultánně Černou Horu, a tak my s mobilem v ruce hltající, jak zdolávají jednu celnici a vrchol za druhým, jsme pili na jejich počest a kilometry alespoň pivo stejné značky.
  Náčelníkovi se nás zželelo a namísto plánovaného Kĺaku jsme vyrazili na Stráž! Ale ani to nebylo milovníkům kolínských rovin dost dobré. Ze Strážova je ještě usmířil nádherný letecký pohled na celé Horné Uhry a poté i pohled od hospody příbuzného Honzy (to víš, příbuzné si člověk nevybírá) na kříž vysoko nad námi - Bože, jak hluboko jsme klesli! Ale na kolmé žluté za vesnicí vysmívajíci se už svým názvem (Košecké Rovné) viděli Kolliňáci jen rudo a zmije. Přesto když jsme večer postavili stany na loučce s výhledem na hory, kopce a Krákulu, zapálili vatru, znělo ukulele tmou, v krvi nám kolovala spišská borovička a nad hlavou nám zářilo celé planetárium, slíbili jsme náčelníkovi (lehce zbědovanému - neb frekvence a druh dotazů se od loňska vůbec nezměnil), že to s námi bude muset vydržet i příští rok. V úterý jsme pomocí autobusu uzavřeli náš okruh z PB do PB, od Námořníka k Čertu a závěrečným Šarišem v nefalšované slovenské nádražce jsme se rozloučili se Slovenskem i bratrem Slovákem. Ovšem nikoliv s hospodami jako takovými.
  Jestliže je totiž úterý, musíme být se Čtrnáctkou na zahrádce. Jedna taková se nám postavila do cesty, když jsme z Hlaváku s čelovkami na zastrašení medvědů a sběračů kovů vyrazili po kolejích směr Bulhar a divoké úbočí Vítkova. Zarazil nás až vítací transparent, Vystřelený voko, naši nažehlení a trochu závidějící kamarádi (že mám aspoň trošku pravdu?) a poslední nejkratší přípitek našeho vrchního velitele: "VPV - vočipíčovole".