Mapa naší trasy od Jirky Vlacha

  Nejkrásnější období je patrně podzim, když je Stezka. My, co se nemůžeme dočkat (a je nás stále víc a víc), jsme se těšili na kamarády už od čtvrtka od 14:14 v Potrefené huse. Cestu vlakem jsme rozhodně nepodcenili, Naďa přibalila kuřata v akci, stále hubnoucí Jana pytel zeleniny a ve Vysočanech dovlekl akademik do vlaku osm litrů piva natočeného do PETek, aby naše kupé na tříhodinové jízdě příliš nestrádalo. Tak nám ani nevadilo, že v Terezce v Rokytnici (díky usilovné osvětě jsme se opravdu trefili do Orlických hor) byl ze začátku náš hospodský divnej a řezal pivo kofolou. A kdo ví čím ještě, až do dvou totiž kančili všichni se všema. Ráno jsme líbeznými kopečky (proč nejezdíme na kola sem?) došli do Kunvaldu, odkud nás posléze vypudila diamantová svatba a poté do Klášterce, odkud nás ještě daleko důrazněji vypudil septik. Když jsme dorazili na Orlickou chatu, které místní neřeknou jinak než Kinderheim, vypadalo to, že celý večer budou znít jen dětské hlásky, hlásečky, které si o překot a decibely navzájem sdělovaly novinky. Papež sice místo do rodného Orlího hnízda dorazil do Boleslavi, ale naštěstí náš Papež byl celou dobu s námi a hrál se čtrnáctkovou kapelou tak usilovně, že se mu podařilo nemožné: zkoordinovat všechny hlasy, hlásečky (až na Loretky) do jednotného akordu.
  Nevím, koho by to nenapadlo, že chodidla jsou jistě růžový, ale koho napadlo na rozmlácený kostel v Neratově nasadit prosklenou střechu - jen abych viděl na nebe, tak to byl borec (jmenovitě místní tesařský mistr pan Růžička). Když řemeslnická stezka, tak jsme to v neděli vzali cestou do Potštejna přes kovárnu. A ti, co vydrželi kovat koně i svou opičku déle, neprohloupili. Osmička se tak dlouho naparovala ve svém tričku, až jim naše sluníčko předvedlo MMS z Kréty naživo. Pak jsme ještě místo pstruhů odchytli Šestnáctku a nejdelším městem na světě Žamberkem došli na nádraží. Ve Slavii nás uvítal starý dobrý sál zpestřený v horních patrech zakódovanými pokojíčky, naši mladí, kteří překvapivě ušli letos míň kilometrů než my, naše motorkářka, která i s nemocnicí ujela o něco víc kiláků než my a vrchní, který se stále nemohl dopočítat kačen, přeřízků a ráno se dokonce dožadoval i vypečeného Holuba. Zakončení bylo svižné, živé obrazy se tak rychle střídaly, že jsme ani nestačili sledovat, na které straně hřiště je tenisový míček. Ještě, že jsme do souboje pamětníků vyslali naše mladé. Míra byl sice těsně druhý (určitě nespravedlivě), ale ani v úklidu Vochtánky jsme těsně nevyhráli, takže na čtrnáctkové straně celková spokojenost. Až příště pojedou přiopilí rowdies dobývat z Ostravy Prahu, strčte jim do rukou místo světlic a boxerů kytary, třeba to pak bude vypadat jako v při návratu na nádražích v Hradci a Pardubicích. V pondělí se prostě tančilo všude.