Nedělní posedlostní vycházku "Vždyť přece létat je snadné..." jsem pojala spíš jako Literární výlet Zuzany Brikcius Vlachové. V beznadějně opuštěném kolejišti smíchovského severního nástupiště jsme o existenci vlaku pochybovali úplně stejně jako Eduard Bass ve svém feuilletonu z roku 1924. Ale zatímco on se mohl kochat jízdou mexickou krajinou přes dvě hodiny, nás vyplivl vlak za slabých čtrnáct minut a ještě nás do výhledů prudil průvodčí s nějakými skupinovými slevami. Na zastávce Cibulka jsme se vyfotili historicky už podruhé a poprvé jsme Nadě povolili bouchnout šampus. Měla zřejmě narozeniny - ale jak to máme poznat, když střílí pokaždé? Prošli jsme okolo domu, kam se z Kampy přestěhovala Jindřiška Smetanová a zabočili na schody. A nebyly to ledajaké schody, ve Schodové 4 se totiž nachází druhý nejslavnější balkon v Čechách - hned po tom staroměstském. Tady z prvního patra procítěně hřímal Kodet: "Proletáři všech zemi, vyližte mi prdel!". Ale zpátky z filmu ke knihám. V nejmenší automatizované pobočce na světě jsem přečetla nepřítomným knihovnicím hold Jindřišky Smetanové "Dámské obsluze v obvodní půjčovně knih a snů". Usedlost Cibulka - stav nezměněn, bohužel i Miladu jsme po třech letech pozdravili zase jen na dálku. Mezi exkluzivními obytnými soubory Cibulka a U Kříže jsme otestovali jednak alternativní bydlení v jeskyni pod Vidoulí (zelení by měli radost, žádná spotřeba elektřiny, i tu polévku si mladý bezdomovec vařil na opalovaných kabelech) a druhak hned vedle trochu přerostlou salaš (zhruba o tři patra) místního bači. V mezihospodě U Bůčka by získal inspiraci nejen Hitchcock: Slavík hravě pozřel kachnu.
  A pak už si konečně vycházka zasloužila svůj název. Na Butovickém hradišti jsem jakékoliv pokusy o předčasnou dezerci rázně uťala čtením stejnojmenné povídky Ivana Vyskočila na pokračování. Posluchači byli celí napjatí, zda se Leopold Drum ztratí v nekonečných chodbách a ostatně jediná úniková cesta z povinné četby byla vzduchem. Až do konce s dechem jsme balancovali na hraně vysoko nad Prokopským údolím a každý úžasný výhled zdravili šampaňským. A že jich bylo! Existence či neexistence kostelíka sv. Prokopa a tajného krytu K116 nás zdaleka tak netrápila jako to, že se Leopold vydal na cestu "až na konec". Na Vysokou, na skálu impozantně se tyčící nad modelovou železnicí, se nakonec díky pravidelným odstřelům Bohemie vyšplhali i ti, tedy já, které jímá závrať i při pohledu z prvního patra. Vždyť přece létat je tak snadné... To, že jsme nezamávali rukama a nezačali nabírat výšku, připisuji jen tomu, že místo nekonečného modra nad námi visely těžké olověné mraky. Tak ještě Jezírko zeshora - k hraně jsme se pro jistotu připlížili a poslední letošní zahradní restaurace (i když nikdy neříkej nikdy). U dlouhé tabule jsme si prostřeli poslední večeři Páně, tedy rozhodně poslední hermelín pro naši dietářku a vzhůru dolů, kde už nám určitě v pondělí nějakej blbec či vystřízlivění přistřihne křídla.
  Zuzana