Ač tomu mnozí nevěřili, uprostřed Stromovky je opravdu vozovna, jen oproti očekávání nebyla ve vozovně hospoda, ale dětský koutek - naštěstí kromě mateřského mléka točili i pivo. Probrodili jsme se spadaným listím k tentokrát neškodnému - neboť bezpečně uzamčenému - Deliriu a konečně na vlastní oči spatřili místo, kde se historicky poprvé potkali členové Čtrnáctky. V nejhezčí škole Rakouska-Uherska zasedli v punčocháčkách společně do škamen Náměstek a Bubeníček. Pak už nás
nemohlo překvapit, že se po výtvarné akademii potloukal Myslbekův kůň bez svatého Václava a čekal, až mecenáš Hlávka nasype jemu i studentům trochu obroku, aby nezcepeněli hlady. Zato jsme trochu zírali, že větrák Rudolfovy štoly udělali z betonu, že hlídač prvního tunelu v Praze má číslo 74 (nebo že by to spletl Kopta) a že jednu svou nablýskanou kouli věnoval Nikotin na sluneční hodiny. Celý svět se odstěhoval Na Zátorku, pouze podle vlajek před ambasádami jsme zjistili, že islám od EU oddělují už jen živé ploty a v nich dobře ukrytí ostřelovači. Ale nejkrásnější vily si pro sebe zabral Slavíček, sice bez vily, zato s ulicí. Pokochali jsme se čerstvě opravenými bubenečskými Pustevnami, Koulou, který si ke své vile přistavěl Čechův most, zkratku průkopem Letenskou plání mu ale nepřející magistrátní úředníci zatrhli. Zato Sucharda to byl pašák, ten si v
ateliéru s Palackým a slečnou Slepičkovou užíval dlouhých jedenáct let.
  Po poslední zahrádce nám už otrnulo, a tak jsme šli opět navštívit k Vilémovi našeho oblíbeného číšníka. Nebyl tam, při rekonstrukci placení musel být tedy nahrazent figurantem - jen Miloš byl opravdový. Uhlobaroni Petschkové postavili postupně v Bubenči ambasády pro Rusy, Američany i Číňany - no, když je to baví. V kultivovaném Bubenči těžko najdu nějaké neschůdné srázy, a tak jsme si dostatek adrenalinu museli zabezpečit přebíháním rychlíkové trati. Průnik Peckou místo vlečky si prostě nemůžeme nechat ujít. Císařský mlýn i nejstarší čističku jsme si prohlídli ze všech stran, připili na mou bývalou práci - to všechno
vodnes čas a hlavně voda a udělali si chvilku i na romantickou procházku podle Vltavy a vyhnívacích nádrží. Zelená hvězda Internacionálu nám dala neklamné znamení, že jsme se ocitli v hájemství Šakalích let. Dělnická kolonie, pomalované garáže, sladovna, všudepřítomná věž a ještě jedna věž - chyběl jen Bejby, který se teď převléká za Ozzáka. Odvážili jsme se vejít do nablýskaného hotelu a rozvalit se do pohodlných křesílek pod Stalinem (toho pro změnu udělali jen z nití). No, nic moc. Radši jsme se přesunuli od kaviáru a Igristova k utopencům a Prazdroji, skončili jsme mezi bobry v divadelní kavárně u Dejvického divadla. Svůj k svému.