Všichni, co nebyli v Uhrách, nyní přímo dotíravě zvídají, jak bylo. Jakže??? Dobře!!! Katalin dokáže našlapat program lázní tak, že teprve teď se v klidu nad fotkami vzpamatovávám, co všechno jsme za čtyři dny viděli, zažili, snědli a vypili. Než jsme se v sobotu ráno probrali z mdlobného spánku, už jsme proplouvali v Tapolci jeskyněmi teplou Punkvou a nevěřili, že ještě někdy najdeme z bludiště cestu ven. Ale nakonec jsme zvládli jak první lázeňský bar, tak i jeskyni s dirigentem v Lillafüredu, příjezd i odjezd úzkokolejky, přerostlý hotel, langoš a vörös bór u stánku, hrad Diósgyör Turky nenalezený (proč si při nájezdech nevzali s sebou právě propadlou dvoustovku?), zmrzlinu v cukrászdě a bleskové ubytování v hotelu v Jaszapáti. Ještě před večeří
nás totiž ve čtyřicítkách (naštěstí jen vody) čekala lekce maďarštiny, při které jsme i Maďary naučili správně vyslovovat slovo viszontlátásra. Pak už jen švédská večeře, cikánská kapela, tanec, uff a program prvního dne máme z krku. V neděli jsme si zavzpomínali. V maďarském Pamukkale, kde se pěti lety domorodci koupali v jakýchsi nádržích na hašení vápna a voda tekla koryty z rezatých trubek, jsou teď luxusní lázně. A jako bonus hotel, který finští architekti po vymýcení lesa opravdu citlivě
zasadili do krajiny. No, ale vlnobití, perličkové koupele, finská sauna a hlavně venkovní bazény s výhledem na kouřící vápenec se jim povedly na jedničku. I Údolí krásné paní nám přišlo nějaké povědomé, a co teprve csárda, ochutnávky a soutěže. Zatímco cikánského houslistu jsme jen nábožně poslouchali, našemu Součkovi jsme lepili na čelo stovky o sto šest a Naďa ho za odměnu skoro uhnala.
  V pondělí otevřeli místní lázničky dřív jen pro nás, abychom si v soukromém kroužku mohli v klidu zastřílet. Tri ostré demi do každé bani. A pak už jsme se vydali do puszty. Spatřili jsme čikoše, kteří při práskání bičem vynalezli nadzvukovou rychlost, jeli krytými vozy, kterým chyběly snad jen kradené slepice a prohlédli si domácí zvěř, všechna trpěla nadměrnou kučeravostí. Od středověkých pastevců rovnou do čtyřhvězdičkového hotelu v Hajdúszoboszló. Rázem jsme omládli. Ani jsme nemuseli tlouct občankami o stůl, mezi opravdickými důchodci jsme byli nejmladší. Jakmile jsme vtrhli do horkých bazénů, ostatní hosté vyklidili pole, aby se stihli za tři hodiny navečeřet. To my jsme museli opuletní večeři spořádat za třetinový čas, protože v osm už sevřený šik Hujerů v čele s pramáti Lenkou, vykrystalizované jádro lázeňských povalečů ze Čtrnáctky pronásledované grófem Kučerou poklusem zamířilo do další csárdy. Před snídaní, po snídani nikdo nebude spát, protože se musí naposled vycachtat. V Debrecenu jsme všem Maďarům názorně předvedli, jak neorganizovat výstup a sestup na věž a jak davově nenakupovat klobásy. V Tokaji nostalgicky poslední sklípek, poslední ochutnávka a poslední forinty za víno. Vy, nezúčastnění, už jste vzdali sledovat popis? Nevadí, prostě na dotaz jak bylo, lze poněkud stručněji odpovědět Jakže??? Neuvěřitelně pestře!!!
 P.S. A vy zúčastnění, nezapomeňte slovo Égészségéré, nejpozději za rok ho budeme zase potřebovat.
  Zuzana