Všechno je jednou poprvé. Při nedělní vycházce "Na Vinohradech jsou nejen usedlosti" jsme se poprvé vydali podruhé po svých pět let starých stopách. Nejdříve jsme si ovšem trochu užili života na vysoké noze. Zatímco Milena Jesenská si s Gottwaldem užívala nahoře na terase, my jsme se v Retro Music Café museli spokojit s dřevěnými lavicemi dole v přízemí. I Vinohrady se mění, jen co přibylo soch - příšerky na kruháku v Záhřebské, Masaryk s fuškou a schoulená matka s dítětem, kterou bez kabátu, bos vyhodili z pětihvězdičkového hotelu Le Palais. Zřejmě nepodala tužku (Sazka a modří vědí). Pietně jsme se zastavili před Vondračkou - jedinou zachovalou usedlostí na Vinohradech a už jsme spěchali zhlédnout, co nového u Gröbů. Altán už důvěrně známe - pod kazetovým stropem jsme si zopakovali krátký, úderný piknik, ale čerstvě otevřený Pavilon vedle vily byl čerstvou novinkou. Jenomže pivo za pade, a tak jsme se koukli na dno jen záchodovým mísám. Taky dobrý. Před vršovickým kostelem jsme potkali feldkuráta Katze, vítězoslavně si odnášejícího přenosný oltář a na mostku nad Botičem Jiráska, který se nemohl dočkat, až mu postaví přes Vltavu pořádný most. Kdo si v Zámečku řekl své ano? Dvě až tři ruce vzlétly radostně, jedna s tragickým výrazem - vždyť taky věta "Vidíš, kdybys ho zabila hned po svatbě, už jsi mohla být venku", vstoupila do legend. Prošli jsme morušovým hájem a rázem jsme se ocitli na pařížském bulváru, který vršovičtí, zřejmě neznajíce zeměpis, nazvali bulvárem Kodaňským.
  Jirka při každém placení v mé přítomnosti neopomene zdůraznit: "Dvojnásobná útrata, poloviční zábava". A já musím dodat "a dvojnásobné nervy". Vypudit po částečném rozmrznutí z mezihospody třicet vycházkářů by mi normálně nečinilo potíže, kdyby se ovšem do čela pasivního odporu neposadil můj vlastní muž a zatvrzele nedřepěl na zadku až do šera. A tak jsme stoupající kostel sv. Václava, Waldesovu Miss KIN, duhový Chemapol i prosklené Míčánky viděli za houstnoucího šera a vilu bratří Čapků už v černočerné tmě. Čelovka nedosvítila ani na pamětní desku, natož na alpinium. Dokonce i Vinohradký pivovar byl neprodyšně zabedněn, ale tam jsme se dovnitř dostali jako obvykle lstí a poté početní převahou. Ještě pár pamětních desek v Dykově ulici, dvě stejné-různé vily, jedno rozhlasové volání o pomoc, které vůbec nevolalo z Rozhlasu a tentokrát můžeme jít do hospody na neomezené dlouhou dobu. U Jirásků měli totiž vždycky až do půlnoci. Ale zdařile vypracovanou maturitní otázku: díla Aloise Jiráska psaná školním inkoustem tu mají vymalována panem Pivovarským teprve dva roky. Jenomže když jsme nechtěli dopadnout jako unavený Mistr Jan Hus, zkoušející na stole metodu přítlačnou, a pokorně uznali, že Proti všem (viz příloha), jejichž řady pravidelně doplňoval přičinlivý hostinský, nelze vyhrát, došli jsme si Mezi proudy, dali závěrečné jedno malé proti a šli domů fandit Chodúrovi.
  Zuzana