V sobotu nás horský vůdce Pavel Tichý a Mirkova GPSka protáhli zasněženým amazonským pralesem. Prodrali jsme se cestou, ale většinou necestou až hornímu Toku (865 m.n.m.). Účastnici, kteří si dokázali představit, že mají na nohou v podstatě Visu Extra, absolvovali skoro celou trasu na lyžích, ti bez fantazie vláčeli své Fischery po minovém poli na ramenou. Na dopadové ploše jsme si doplnili filmový místopis Obecné školy o bunkr ze školního výletu a náš bezvadný výlet zakončili společnou večeří v Zaječově. Zatímco Provázek v půl desáté už sázel fotky z Brd na web, my zarytí punkoví fanoušci jsme hltali piva a decibely v nádražce na rychlíkové trati. Ještě, že jsme s sebou měli rozumné mladé, kteří nejenom vědí, ale dokážou i důrazně připomínat, že za deset deset už opravdu nejede nic. Prostě nebýt Zdeňka, byli bychom bezpochyby v Hořovicích s dredy a opicí dodnes. 

  Po nedělním obědě v automatu Jizera (mají tam i letní terásku!) jsme mohli s plným žaludkem a já navíc s hlavou plnou nových myšlenek, které se všechny týkaly pasáží, vyrazit za dalšími posedlostmi. Na nejlepším vyhlídkovém bodě vycházky a navíc na jednom z mála míst bez střechy - přímo pod koněm - jsme bouchli šampusy, já jsem poprvé užila vycházkové orientační mávátko a se slovy "Za mnou" se vnořili do pasáží. Někteří spatřili v Blaníku údajně poprvé mohutné ženy, Lenka se nadšeně pozdravila s kamennou Bělkou a my všichni s nováckými veleještěry a chcíplou kobylou, kterou odmítli na jatkách i na hlavní poště. Prošli jsme pasáž plnou knih a udivených hlídačů a u Grossmanna uctivě pozdravili Alláha. Skleněný pisoár v Bredovském dvoře viděl, použil a zdokumentoval pouze vyslaný emisar, zatímco zkamenělého fotografa spatřili všichni a Pešánkovu světelně-kinetickou plastiku nikdo. Ve Slovanském domě jsme přepsali Němcům dějiny, na Příkopech pozdravili strýčka našeho churavějícího šéfa a jeho sochu geniální Svobody. Vnořili jsme se i do nejstaršího pražského bazaru a když se vynořili, nestačili zírat, kolikrát se lékař místo na recept dokáže podepsat na svůj vlastní dům. Cudného Bolzana jsme nepolitovali, ale zlodějíčka, jemuž dodnes tlí u Jakuba useklá ruka, a z rakve se drápajícího Jana z Mitrovic docela jo. Konečně jsme si prošli i jeden poloutajený průchod domem U zlatého jednorožce a zdokumentovali, že si Pavlica koupil úplně jiný dům.
  Svěřencům jsem skoro ani nedovolila docucat čínské pivo a už jsme vyrazili na další zteč. Muzeum komunismu pod vozem Hélia bychom ještě vydýchali, ale McDonald v prvorepublikovém Savarinu? Ještě horší pohled byl na palác Alfa, zbývá jen Stýblo naděje, že se pasáž bude jednou blyštět jako nově zrestaurovaná reklamní vitráž TESLA. Prošli jsme tunýlkem, který se podařilo Myšákovi prokousat do Františkánské zahrady a z ní se konečně prodrali obchoďákem s hezkým českým názvem Te-Ta (Teweles - Taussig) pryč z dosahu Václavskýho Václaváku. Ani Opencard nám neotevřela dveře do magistrátu, abychom si prolezli Škodovy závody skrz naskrz, ale zato jsme objevili zadní vchod do Ypsilonky. Zabočili jsme ze Spálené do průjezdu provozovny č. 4079 Sběrných surovostí a vzpomněli na dobu, kdy si zabalením metráku makulatury vydělal Hanťa i Hrabal 3,60 Kčs. Zlatý hřeb vycházky Vilímkův průchod byl uzamčen, ale vrátný - Kerberos se nad námi ustrnul, a tak nám Kopp mohl ukázat, za kterým oknem Knižního velkoobchodu téměř 14 let sedával. Ač jsme zejména po odpočinku u Číňanů nasadili ďábelské tempo, Kužela s jeho sedmimílovými berlemi jsme nesetřásli. A tak jsme mohli udělat před závěrečnou hospodou pojmenovanou po nás skupinové foto všech účastníků. A nejen to, dokonce se nám podařilo v pravý čas ztvárnit živý obraz 14,14,14 – viz pochopitelně náš web. 

  Po zběsile křižujících mailech začala letošní Spanilka v Poutním domě v Králíkách. Tam jsme se ještě snažili hejtmany nesrat - šli jsme spát způsobně v jednu a v sedm už do sebe soukali snídani. Ale když jeden hejtman volá hot, druhý sice možná správně čehý, ale velice slabým hlasem, hlásečkem a navíc kdesi vzadu, dojde k rozštěpení trasy na to tata. Zatímco u vrcholové frakce určoval rychlost pohybu zafúkaný Sněžník, údolní skupina s bonusovým kulotrhem se prala s lidským stále padajícím faktorem (nebudu jmenovat, Karel a Láďa dobře vědí). Naštěstí vlak a najatá dodávka srovnala příjezd obou skupin do Branné na přijatelnou devátou hodinu večerní. V Kolštejně se z pana profesora vyklubal donašeč a donášel, co nám na očích viděl, ale ani on ani nikdo z PNS Karlovi Lídu nedones.
  Ranní déšť přišel mnohým jako na zavolanou. Místo na Vozku jsme směli mávnout na vlak a nebyli jsme za zběhy. Lokálka nás vyplivla přímo před velkokapacitní Selskou světničkou, která hravě spolkla Áčko, Béčko i Déčko - trasa C trvala na Vřesové studánce, a tak ve sněhové vánici jedla, co si sama navařila. Po čtyřhodinovém ustředění mnozí přerovnali žebříček hodnot a usoudili, že nikoliv lyže nýbrž alkohol je pro ně největší nebezpečí a přijali účast v nevyhlášené soutěži odnést na svých běžkách co nejvíce čerstvého sněhu. A pak nastala tichá kanadská noc - Tomáš Rozsíval říznutý Režnou(ým) nám házel jednu hudební perlu za druhou. Všem číšnicím navzdory jsme sveřepě dřepěli až do půl druhé. V pondělí nás sluníčko a prašan vyvlekly na hřeben. Když počet cestou poztrácených malých černoušků dovršil čísla deset a zaryli jsme si trochu držkou a nosem v zemi, nastala konečně opravdu spanilá jízda na Rejvíz. Dokonce i stíhačka autobusu byla úspěšná. U Eskymo Welzla v Zábřehu jsme se konečně ustředili s Céčkem a Áčkem a až do Prahy mohutně oslavovali zrození nové trasy E - Esterky. TAK hejtmani, děkujeme za letošní Spanilou jízdu a už se těším, jakou brannou jízdu zdatnosti na nás ušijete příště.