Zobrazit místo Po stopách Etrusků na kole na větší mapě

1. – 2. st - čt 22.-23.7. - Odpolední odjezd z ČR; noční přejezd do italského Trenta, na kole po cyklostezce podél Anglie přes historické Rovereto podél Dolomit k Lago di Garda (45/62 km).
Trento leží v poměrně širokém ledovcovém údolí řeky Adige (druhá nejdelší italská řeka). Město je obklopené horami, v okolí města leží četná horská jezera. Trident je starým, kdysi mohutně opevněným městem. Původní název Tridentum vymysleli Římané, kteří jsou zakladateli města. Výhodná poloha v širokém údolí na břehu řeky Adiže obklopeném horami, kde končila cesta z Val Sugana (benátská obchodní cesta), udělala důležitou bránu do brennerské cesty. V letech 1027-1803 byl Trident sídlem arcibiskupa, podřízeného jedině císaři. Mezi lety 1545-1563 začalo mohutné protireformační hnutí v rámci Tridentského koncilu. Od 1814 do 1918 patřil Trident Rakousku-Uhersku, od mírové dohody v Saint-Germain v roce 1919 připadl Itálii. Roku 1948 (Dohoda Grauber-De Gasperi) vznikla z provincie Trident (Trento) a provincie Bolzano (Bozen), které se kryjí s německou jazykovou oblastí Jižního Tyrolska, autonomní oblast Tridentsko-Horní Adiže (Trentino-Alte Adige).
Trident je hezké město s četnými věžemi a paláci, částečně s freskovou výzdobou na průčelích, má už italský ráz. Náměstí Piazza del Duomo s pěknou Neptunovou fontánou. Stojí zde řada zajímavých staveb: Palazzo Pretorio, dva historické domy Case Cazuffi, s freskami od Fogolina (16.-17. století), především však velkolepý chrám, vystavěný ve 12. až 13. století v románsko-lombardském stylu. Uvnitř je fresková výzdoba, v pravé kapli velký krucifix, před nímž byly vyhlášeny dekrety koncilu. Severozápadně od chrámu stojí kostel Santa Maria Maggiore, renesanční stavba. Na severním okraji Trenta se zvedá Castello del Buonconsiglio, bývalá biskubská rezidence, později kasárna a dnes muzeum. Mohutná rotunda a nádherná renesanční stavba s arkádovými nádvořími a freskami.
  Rovereto - Město bylo založeno starými Římany a postupem doby se stalo přitažlivým místem pro mnoho umělců a filozofů. Díky geografické poloze, se v Roveretu začal rozvíjet obchod a průmysl. Dnes je navštěvováno převážně turisty milujícími kulturu a historické památky.
  Do města můžete vstoupit starou bránou San Marco, pocházející z 15. století. Bránu charakterizuje krásná freska lva svatého Marka od známého malíře Cézanna. Dominantou Rovereta je stejnojmenný hrad Castello di Rovereto. Dnešní podoba je ovlivněna benátskou architekturou, ale původní hrad pochází ze 13. století. Vypíná se na pahorku nad nejdůležitějším náměstím města Piazza Podesta. Rovereto je známé také jedním z největších muzeí současného evropského umění MART. Pokud máte raději starší historii, pak vás bude zajímat Lavini di Marco – oblast vápencových skal a jeskyní, kde byly nalezeny ostatky dinosaurů, které si je tam také možno prohlédnout. «« nahoru

3. pá 24.7. - Variantní výlety v okolí jezera, možnost vyjet z Malcesine lanovkou za 18 Eu i s koly na monte Baldo (1750 m), klesající horskou silničkou zpět k jezeru, případně odpočinkový den u jezera.
Gardské hory jsou pohoří nacházející se v blízkosti jezera Lago di Garda v severní Itálii. Plocha pohoří je 2400 km2 a nejvyšším vrcholem je Monte Cadria (2254 m) nacházející se v západní části hor. Oblast hor je velmi bohatá na floru a květenu, za což vděčí především teplému klimatu a vápencovému podloží.
  Masiv Gardských hor představuje nejednotný labyrint samostatných skupin a celků hor. Hory nejsou nijak vysoké, přesto zde vznikají velká převýšení mezi údolím a vrcholy. Někdy je tento rozdíl větší než 2000 metrů, jako například v případě kompaktního 60 km dlouhého hřebene Monte Baldo, rozkládajícího se na východním břehu jezera. Nejvyšší masiv pohoří, skupina Cadria se nachází 15 km severozápadně od Gardského jezera. Při západním břehu se vypínají mnohem nižší, ovšem ostře formované a strmými stěnami spadající hory přírodního parku Parco Alto Garda Bresciano. Gardské hory však nejsou jen jezero Lago di Garda. Severozápadně odsud leží pod vrcholem Cima Pari (1991 m) jezero Lago di Ledro a zhruba 10 km severně od letoviska Riva del Garda nalezneme menší jezero Lago di Tenno.
  Gardské jezero (italsky Lago di Garda nebo Lago di Benaco) je největší italské jezero, které se nachází na severu země mezi Alpami a Pádskou nížinou v regionech Trentino-Alto Adige, Veneto a Lombardie, do nichž náleží také ze správního hlediska. Jezero bylo vytvořeno po poslední době ledové Etschským ledovcem, jehož stopy se ještě dnes velmi výrazně zachovaly. Severní úzká a dlouhá část jezera připomíná fjord, který obklopují hřbety až 2000 m vysoké. Jižní širší část je tvořena morénovými zbytky. Jezero má rozlohu 369,98 km2. Je dlouhé 51,6 km a široké 17,2 km. Délka jeho břehu je 158,4 km. Průměrnou hloubku má 136 m a maximální hloubku 346 m. Leží v nadmořské výšce 65 m. «« nahoru

4. so 25.7. - Brzký ranní odjezd od Lago di Garda a přejezd k Trasimenskému jezeru, ubytování; odpočinek, koupání, nebo cyklovýlet v okolí jezera (dle časových možností) – rázovité vesničky a městečko c s krásnými výhledy na celé jezero (40 km); nebo jedno z center etruské civilizace Chiusi s možností návštěvy etruského muzea (50 km).
  Trasimenské jezero (Lago Trasimeno), kraj Umbria, největší na italském poloostrově. Čtvrté největší jezero v Itálii má plochu 128 km2 a obvod asi 45 km, jeho největší hloubka je 6,4 m. Leží v regionu Umbrie severozápadně od Perugie v nadmořské výšce 259 m. Jedná se o zbytek velkého postpliocénního jezera. Je napájeno řadou přirozených přítoků i umělých kanálů, má jen jediný odtok, který byl vybudován na konci minulého století, aby se zamezilo pravidelně se opakujícím záplavám. Uprostřed jezera se nalézají tři ostrovy – izza Maggiore, izza Minore a izza Polvese.
  Panicale - město na vyvýšené přírodní terase ve výšce 431 m s výhledem na jezero Trasimeno, které tolik inspirovalo mistra Perugina. Především je vhodné navštívit místní kostelík sv. Sebastiana (informace v místníinformační kanceláři – kostelík otvírají jeho pracovnice) s nádherným vyobrazením „Utrpení sv. Sebastiána“ od Pietra Perugina (1505). Jedná se o mimořádně kvalitní dílo nesmírně působivé a procítěné, pozadí opět tvoří Trasimenské jezero v provedení tak, jak je vidět od kostela z vyhlídky (stejný pohled i dnes). Nádherným skvostem je malé divadlo Teatro Cesare Caporali – rchitektonický klenot z 18. stol., má podkovitý tvar a 154 míst, uvnitř je bohatá štuková výzdoba. Nutno říci, že v mnoha městech Itálie si bohaté rodiny zejména šlechtické stavěly vlastní divadla pro své potřeby. V Itálii je jich řada zachována. Jsou to skutečné skvosty. Nutno říci, že kraj Umbria jich má několik a svědčí to o vysoké kultuře obyvatel. V Panicale je i zajímavé muzeum krajky.
  V minulosti zde bylo důležité vojenské centrum, čemuž nasvědčují věže, domy, uličky a městské hradby. Jezero Transimeno je vzdáleno 10 km, Tavernelle 5 km.
  Vinařství Lamborghini leží na jižní straně jezera Trasimeno v překrásné středověké vesničce Panicale, mezi regiony Umbria a Toskánskem, jen několik kilometrů od údolí Cortona a Chiana. Ferruccio Lamborghini založil zdejší vinařství v 70. letech. Často místní krajinou cestoval a zdejší kopcovitou krajinu si zamiloval natolik, že se rozhodl ke koupi statku a několika hektarů půdy. Hlavními odrůdami jsou tradiční Sangiovese a Ciliegelo, na statku se však pěstuje i Cabernet Sauvignon a Merlot.
  Italský malíř pozdní gotiky Masolino (Tommaso) da Panicale ( * 1383 - † 1447) se narodil v Panicale di Valdese u Florencie, jeho otcem byl malíř Cristoforo Fini. Malovat se naučil nejspíš v Ghibertiho dílně.
  Chiusi je město bohaté na historii a kulturu a zároveň je archeologickým centrem mezinárodní důležitosti. Chiusi je umbro-etruského původu a v průběhu 7. až 5. století před Kristem pod římskou nadvládou zažilo období obrosvského rozvoje V Museo Archeologico Nazionale najdete výstavu 2 500 kusů, které jsou plodem metodických vykopávek nebo pocházejí ze souromých sbírek a etruských hrobek. Pro ty z Vás, kteří jsou milovníky přírody, doporučujeme navštívit jezero Chiusi, které je pozůstatkem bažin Valdichiana a je najdete zde hodně druhů rostlin a zvířectva. «« nahoru

5. ne 26.7. - Vinařskou oblastí východního Toskánska, renesanční perla a známé vinařské centrum Montepulciano (30 km), možnost odpolední či večerní návštěvy Castiglione di Lago.
Montepulciano je usazeno na vrcholu kopce mezi Val di Chiana a Val d´Orcia a skýtá překrásný výhled na tyto dvě údolí. Zdá se, že je etruského původu, tak jako mnoho sienských měst. Legenda praví, že ho král Porsenna našel 500 let p. n. l. Krásné město je považováno za perlu 16. století a je prakticky neporušeno. Je obehnáno zdmi a opevněním navrhnutém Antoniem da Sangallo il Vechhio roku 1500 pro Cosima I. Centrum města se rozprostírá podél hlavní ulice ("il Corso"), která se šplhá do kopce k hlavnímu náměstí, Pizza Grande, přímo na vrcholu. Montepulciano je známé převážně díky impozantním renesančním budovám, uhlazené kráse jeho kostelů a díky Vino Nobile, jedním z nejvíce mezinárodně uznávaných toskánských vín. Světově proslulá je také termální voda - lázně.
Castiglione del Lago se rozkládá na březích jezera Trasimeno na severozápadě Umbrie, v nadmořské výšce 304 m n.m. a je součástí okresu Perugia. Je správním střediskem území o rozloze 205,54 km2 a pod jeho správu náleží 13 obcí, celkový počet obyvatel je kolem 13 500. Geografické umístění v blízkosti významných dálničních a železničních tahů vytváří z města výhodný výchozí bod pro výlety za různými kulturními, uměleckými, náboženskými i přírodními skvosty střední Itálie (Řím, Florencie, Siena, Arezzo, Perugia, Orvieto atd.)
Původně etruská rybářská osada a později zemědělská oblast měla díky své strategické poloze velký vojenský význam pro celou oblast a ve středověku byla častým objektem soupeření mezi významnými italskými republikami jako např. Florencie, Siena, Perugia a Arezzo. Na konci 12.století obec definitivně připadla Perugii a prošla rozsáhlou rekonstrukcí do podoby, v jaké je prakticky zachována do současnosti. Historické centrum je dodnes obklopeno původními hradbami, které je oddělují od obytných čtvrtí, a tvoří je především Lví pevnost (Rocca del Leone) z 13.století a renesanční palác Della Corgna, navzájem propojené úchvatnou krytou pasáží.Ve středověku patřilo město po určité období také církevnímu státu, po sjednocení Itálie získala obec v roce 1870 samostatnost a palác Della Corgna se stal sídlem městského úřadu. Dnes je z něj muzeum. «« nahoru

6. po 27.7. - Návštěva slavného poutního místa Assisi UNESCO, na kole zpět k Trasimenskému jezeru (35–65 km).
Assisi s asi 27 tisíci obyvateli leží asi 20 km východně od Perugie na poměrně strmém jihozápadním svahu Monte Subasio, pod skálou, na jejímž vrcholku jsou zbytky středověkého hradu (Rocca maggiore). Z římského založení na terasách svahu se zachovaly městské hradby, někdejší fórum (dnes Piazza delle Commune), amfiteátr a chrám bohyně Minervy, přestavěný na dnešní Santa Maria sopra Minerva.
Kolem roku 45 př. n. l. se zde narodil římský básník Propertius. Roku 545 město zpustošili Gótové, později patřilo k Lombardii a stalo se částí středověké Říše. Roku 1181 se zde narodil František z Assisi, který tu strávil velkou část života a dole pod městem založil Řád menších bratří (františkánský). Roku 1197 zde byl pokřtěn tehdy tříletý pozdější císař Friedrich II. Roku 1212 sem na zapřenou odešla italská šlechtična, Chiara di Bernardino, později známá jako svatá Klára a založila Řád svaté Kláry (klarisky), pro nějž sama napsala řeholi, schválenou ale až roku 1253, den před její smrtí. Její příklad následovalo mnoho urozených žen, mimo jiné i svatá Anežka Česká, která si s ní také dopisovala. Hlavní myšlenkou obou bylo „privilegium chudoby“ a následování Krista v denním životě.
Městu vévodí mohutný gotický kostel svatého Františka a svaté Kláry s klášterem, založený 1228 ve třech patrech nad sebou, kde jsou oba pohřbeni. Celý vnitřek je vyzdoben freskami od Giotta které roku 1997 poškodilo zemětřesení. Od roku 2000 je kostel a další památky ve městě na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Dole pod městem stojí barokní poutní kostel Santa Maria degli Angeli, založený roku 1569 a po zemětřesení 1832 obnovený a rozšířený v letech 1836-1840. Uvnitř kostela je stará kaple Porciunkula, kde svatý František roku 1208 založil františkánské hnutí a kde také 1224 zemřel. V tomto kostele se roku 1986 a 2002 konala světová modlitební shromáždění za účasti mnoha náboženských představitelů z celého světa. Na horním konci města je románská katedrála San Rufino, vybudovaná v letech 1140-1253, s mohutnou věží a původní kamennou fasádou, vnitřek byl přestavěn po roce 1571. Na náměstí Piazza delle Commune, bývalém římském fóru, stojí kostel Santa Maria sopra Minerva. Z původního chrámu Minervy se zachovalo průčelí se šesti sloupy. Na náměstí u biskupského paláce stojí kostel Santa Maria Maggiore, postavený na základech římského chrámu a barokně přestavěný. Kostel svatého Petra s románskou kamennou fasádou. Mnoho středověkých paláců a měšťanských domů, často později přestavovaných. «« nahoru

7. út 28.7. - Autobusový přejezd do Orvieta, na kole do městečka "na oblacích" Bagnoreggia (30 km), ubytování v kempu v Lido Tarquinia u moře.
Orvieto se nachází na západě středo-italského regionu Umbria. Rozkládá se na skále ze sopečných vyvřenin, se kterou je v naprosté symbióze. Původně centrum Etrusků.
hlavní chloubou Orvieta, ale i celé Itálie se stala gotická katedrála z 13. stol. , jejíž freskovou výzdobu - zejména vyobrazení Posledního soudu od Luky Signorelliho - obdivoval už Vasari a inspiroval se jím sám velký Michelangelo (Muzeum katedrály nabízí mj. deskové obrazy od Simona Martiniho a plastiky od Lorenza Maitaniho); historie doslova ožívá také v kulisách úchvatných středověkých a renesančních paláců (Palazzo del Popolo, Palazzo dei Papi…) Musíte si také prohlédnout nevídanou studnu San Patrizio, jež míří do hlubin skalního masivu obtočena dvojitým schodištěm, po němž se nahoru a dolů pohybovaly muly přinášející městu vodu. Kostel San Domenico odměňuje návštěvníky pohledem na obdivuhodný náhrobek od sochaře Arnolfa di Cambio a Museo Archeologico Faina zase ojedinělou kolekcí etruského sochařství a vázového malířství.
  Ve všech směrech se od vulkanického masivu rozprostírají stovky a stovky hektarů vinic. Dominantní odrůdou je Trebbiano (zde nazývané Procanico), v menší míře doplňované Verdellem, Grechettem, Malvasií a několika dalšími odrůdami.
  Určitě si udělejte v Bagnoregio malou odbočku k místu zvaném Civita (2 km). Za odměnu se vám naskytne zajímavý výhled na bizardně umístěnou vesničku na skalním masivu, jež je se světem spojena pouze pěší lávkou. Pomalu mizející svět, úzkých uliček a kamenných domků jistě stojí za zastavení. Skála, tvořená vulkanickými usazeninami, se přes všechnu snahu nezadržitelně drolí. Přístupová lávka byla zbudována v šedesátých letech po té, co se původní most zřítil. «« nahoru

8. st 29.7. - Etruská nekropole Banditaccia UNESCO u městečka Cerveteri a pohoří Monti Tolfa s kamennými vesničkami (45 km).
Cerveteri je město v italské Provincii Řím v regionu Lazio. Město bylo založeno jako etruské Caere a je osídleno již od doby Villanovské kultury. V době rozkvětu Etruské civilizace bylo město významné jako obchodní metropole Tyrhénského moře využívající tří přístavů. Caere bylo rovněž členem etruské ligy zahrnující 12 měst a mimoto pěstovalo vlastní vztahy s Řeckem. Největšího rozkvětu město dosáhlo mezi 7. - 6. stol. př.n.l. Od 5. stol. př.n.l. sledujeme postupný úpadek v hospodářské i kulturní oblasti. Caere vojensky podlehlo Římu roku 353 př.n.l. Archeologicky je významná etruská nekropole Banditaccia (město mrtvých s hrobkami - tumuly). «« nahoru

9. čt 30.7. - Celodenní výlet do Říma UNESCO (bez kol) s návratem v pozdních večerních hodinách, variantně koupání nebo individuální program v okolí kempu.
Řím – kraj Lacio, byl založen přibližně před 2700 lety na sedmi pahorcích u řeky Tiber. Od té doby z něj vyrostlo město se třemi miliony obyvatel a rozlohou 1500 čtverečních kilometrů. V roce 1870 se Řím stal hlavním městem nové sjednocené Itálie. Leží přibližně 28 km od moře.
  Andělský hrad (it. Castel Sant'Angelo), dříve též Hadriánovo mauzoleum je monumentální kruhová stavba v Římě. Vybudována byla na pravém břehu Tibery mezi lety 135-139, v průběhu věků byla několikrát pobořena, opravena a přebudována. Původně ji nechal vybudovat římský císař Hadrián jakožto rodinné mauzoleum, později sloužila jako papežská pevnost spojená tunelem ve hradbách s Vatikánem, rezidence a vězení. V současné době v ní sídlí muzeum věnované historii budovy a města Říma.
  Apoštolský palác, také zvaný Papežský palác nebo Vatikánský palác, je oficiální rezidencí papeže ve Vatikánu. Palác je komplexem budov, zahrnující Papežské apartmány, kanceláře Římskokatolické církve, několik kaplí, Vatikánská muzea a Vatikánskou knihovnu. Je zde přes 1000 místností (mimo jiné Rafaleovy sály a Sixtinská kaple s renovovanými freskami od Michelangela (restaurována v letech 1980-1990). Další papežské rezidence jsou v Lateránském paláci a v Castel Gandolfo mimo Řím. Před rokem 1871 byl oficiálním papežským sídlem Kvirinálský palác. Po konečném svrhnutí papežského státu roku 1870, italský král zabral roku 1871 tento palác a ustanovil jej královskou rezidencí. Po ukončení italské monarchie roku 1946 se stal sídlem prezidenta Italské republiky.
  Bazilika svatého Petra - Původní bazilika byla postavena za císaře Konstantina I. Velikého na místě, kde byl podle tradice pohřben po svém umučení sv. Petr a kde stála již v polovině 2. století memoria (modlitební prostor kolem apoštolova hrobu), kam putovali křesťané. Tehdy to bylo za městskými hradbami Říma. Stavba byla zahájena roku 324, roku 329 byla bazilika vysvěcena papežem Silvestrem I.. V dalších stoletích se chrám opravoval a zdobil. V letech 390–395 byla vystavěna jižně od příčné lodi hrobka císaře Theodosia I. a obou jeho manželek.
  V tehdejší době nesídlili papeži ještě ve Vatikánu, ale ve svém paláci v Lateránu. Teprve papež Symmachus přesídlil kolem roku 500 do Vatikánu a nechal u baziliky postavit své sídlo. V dalších stoletích se obytné stavby kolem baziliky dále rozrůstaly.
  25. prosince 800 korunoval papež Lev III. během vánoční mše v bazilice sv. Petra franského krále Karla Velikého císařem. Při příchodu na svoji korunovaci do chrámu poklekali budoucí císařové na velký tmavěčervený kámen kulatého tvaru, který je dodnes umístěn v podlaze nedaleko vchodu.
  Roku 847 zachvátil baziliku požár, takže musela být znovu vyzdobena. Tehdy papež znovu přenesl své sídlo do Lateránu.
  Ve 13. století získala bazilika gotický charakter. Vatikán tehdy začal mít pevnostní charakter, neboť papežové tu zřejmě chtěli mít útočiště v dobách ohrožení. V podstatě však tato stavba ve vrcholném středověku dost zchátrala, především v době avignonského zajetí ve 14. století. Proto vydal roku 1451 papež Mikuláš V. dekret na výstavbu nového chrámu sv. Petra.
  Výstavba dnešní vatikánské baziliky probíhala v letech 1505–1629, s pracemi bylo započato za pontifikátu Julia II. Projekt nové baziliky vypracoval Donato Bramante (projekt tehdy třicetiletého Michelangela Buonarroti, který pracoval v Římě na náhrobku Julia II., nebyl přijat).
  Roku 1547 pověřil papež Pavel III. vedením stavby 72letého Michelangela. Papežem byl ustanoven stavitelem baziliky na doživotí (roku 1541 dokončil fresku Posledního soudu v Sixtinské kapli).
  Nová bazilika sv. Petra se stala největším křesťanským chrámem světa (dosud jím byla římská bazilika sv. Pavla za hradbami). Byla jím až do roku 1990, kdy Jan Pavel II. vysvětil baziliku Panny Marie Vítězné v Pobřeží slonoviny v západní Africe (Yamoussoukro – výška její kopule činí 158 m).
  Hroby - v prvé řadě je třeba zmínit hrob svatého apoštola Petra, který se má nacházet pod hlavním oltářem. Archeologické výzkumy nařízené papežem Piem XII. prokázaly, že tam v patřičnou dobu někdo skutečně pohřben byl, ovšem říci s naprostou jistotou, že to je sv. Petr, nelze. V rozsáhlých kryptách pod bazilikou se nachází více než sto hrobů. Pohřbeni zde jsou především papežové (je jich 91), dále několik katolických panovníků (císař Ota II., král Jakub II. Stuart a dva jeho synové, královna Kristýna I. Švédská), sv. Ignác z Antiochie, skladatel Giovanni Pierluigi da Palestrina a další. Leží zde i jeden Čech, kardinál Beran, jehož hrob se nachází mezi hroby papežů Pia XI. a Pia XII.
  Rozměry baziliky sv. Petra ve Vatikánu jsou vskutku velkolepé: délka s apsidou: 211,5 m, vnitřní průměr kopule: 42,56 m (Pantheon, který je největší kopulí na světě, má 43,22 m), výška v kupoli: 136,57 m (kupole ční nad střechou 93 m, kříž je vysoký 5 m, výška střední lodě: 46,20 m, vnitřní plocha: 15,160 m2 – chrám pojme 60 tisíc lidí a má 30 oltářů
  Fontána di Trevi římská fontána vybudovaná v roce 1762. Voda do fontány přitéká z větší části podzemím akvaduktem Aqua Virgo, který nechal vybudovat Marcus Vipsanius Agrippa v roce 19 přnl. Akvadukt zásoboval vodou Agrippovi lázně na Kampus Martius, nedaleko Pantheonu.
  Kapitol (mons Capitolinus nebo Capitolium, it. Campidoglio) je nejslavnější a nejvyšší ze sedmi římských pahorků (lat. Septimontium), centrum a symbol moci starověkého Říma. Z jeho názvu vychází anglické slovo označující hlavní město - capital. Pahorek má dva vrcholky: jižní zvaný Capitolinum - stál na něm chrám zasvěcený třem nejvyšším státním božstvům (tzv. kapitolské triádě): Jupiterovi, Junoně a Minervě. První fáze této stavby se klade na konec 6. století př. n. l. do doby vlády etruského krále Tarquinia Prisca. A severní zvaný Arx - zde stála citadela. Od roku 343 př.n.l. zde stál chrám Iuno Moneta. V pozdější době přibyly ještě další chrámy zasvěcené hlavně orientálním božstvům. Od 6 století n.l. stojí na místě pohanského chrámu kostel Santa Maria in Aracoeli. Podle legendy první chrám na Kapitolu zasvětil Romulus Jupiterovi, když se vracel vítězně z bitvy (8. století př. n. l.). Když Keltové obsadili Řím (přibližně 390 př. n. l.), Kapitol zůstal nedobyt a sloužil jako útočiště pro zbylou římskou posádku.
  Titův oblouk je jedním ze čtyř vítězných oblouků nacházejících se v římském komplexu chrámů a budov Forum Romanum a je i jakousi vstupní bránou na Forum. Mohutný oblouk nechal vystavět císař Domitianus roku 81 krátce po náhlé smrti jeho staršího bratra Tita a měl připomínat velké Titovo vítězství nad Jeruzalémem v první židovské válce v roce 70. Titův triumfální oblouk se stal inspirací pro ostatní světové vítězné oblouky vznikajících převážně v 16. století.
  Koloseum nebo Římské koloseum, původně Flaviovský amfiteátr (latinsky: Amphitheatrum Flavium, italsky: Anfiteatro Flavio nebo Colosseo), je elipsovitý amfiteátr v centru města Říma v Itálii. Jde o největší amfiteátr, který byl kdy v Římské říši postaven. Je to jedno z velkých děl římské architektury a římského stavitelství.
  Koloseum se nachází východně hned vedle Fora Romana. Jeho stavba začala mezi lety 70 a 72 n. l. za římského císaře Vespasiána a byla dokončena v roce 80 n. l. za Tita. Za vlády Domiciána (81-96) byly provedeny některé další úpravy. Jméno "Amphitheatrum Flavium" je odvozeno jak od Vespasiánova, tak od Titova příjmení (Flavius, z rodu Flavia).
  Původně bylo schopno pojmout 50 000 sedících diváků a bylo užíváno pro gladiátorské boje a veřejné podívané. Stejně jako gladiátorské hry se zde pořádaly i jiné veřejné podívané, jako např. parodie na mořské bitvy, lov zvěře, popravy, rekonstrukce známých bitev a dramata založená na klasické mytologii. V raném středověku přestala být budova užívána pro zábavu. Později byla používána pro takové účely jako bydlení, workshopy, části pro náboženské řády, pevnost, kamenolom a křesťanskou svatyni.
  Ačkoliv v 21. století bylo Koloseum zříceninou kvůli ničení způsobenému zemětřeseními a zloději kamenů, dnes je Koloseum ikonickým symbolem císařského Říma. Je jednou z nejpopulárnějších římských turistických atraktivit a stále má úzké vazby s římskokatolickou církví, protože na každý Velký Pátek vede papež "Křížovou cestu" do amfiteátru. Koloseum je také znázorněno na italské verzi pěticentové mince. «« nahoru

10. pá 31.7. - Renesanční zahrada Vila Lante (perla zahradní architektury), staré uličky městečka Bagnaia, na kole z Viterba (papežský palác, středověká čtvrť San Pelegrino) přes Tuscanii (klenot středověkého umění) zpět do kempu (35–65 km).
Bagnaia - historiské městečko s náměstím a úzkými uličkami. Venkovská manýristická Villa Lante postavená v 15. až 16. století podle Vignolových plánů, obklopená přírodním parkem a úchvatnými zahradami s velkým množstvím soch a fontán, vstupné cca 2 Eu.
  Viterbo – původně důležité etruské centrum, ve 13. století hlavní sídlo papeže (Palazzo Papale lze navštívit i dnes); nejstarší a nejzachovalejší část Viterba - čtvrť San Pellegrino - s úzkými uličkami lemovanými středověkými domy s věžemi jako by se od té doby příliš nezměnila; jinak je tomu u dómu se zvonicí vystavěného sice již ve 12. století, doplněného však o 400 let později pompézním průčelím. Obdobně byl obohacen původně románský kostel Santa Maria della Verita v 15. století freskami od Lorenza da Viterbo. «« nahoru

11. - 12 so-ne 1.-2.8. - Individuálně Tarquinia s jedinečně malovanými etruskými hrobkami, odpočinek u moře (0–15 km); odjezd v odpoledních hodinách, návrat do ČR 12. den zájezdu
Tarquinia - je město v Laziu v provincii Viterbo ve střední Itálii s několika tisíci obyvateli. Jeho historie sahá hluboko do minulosti do dob Etrusků. Zdejší hřbitov je spolu se hřbitovem v Cerveteri součástí světového dědictví. Etruské hrobky cca 7,50 Eu.
Soriano - městečko na pahorku s hradem.
Montefiascone - trůní na okraji kráteru vyhaslé sopky, mezi břehem jezera Bolsena a silnicí Via Cassia. Městu vévodí rozměrná katedrála Santa Margherita s osmibokým půdorysem a kopulí, již navrhl Carlo Fontana a která je druhou největší po báni chrámu sv. Petra v Římě.

 

«« nahoru