Nikdo mi nevěřil, že si dokážu vycucat z prstu ještě další pasáže a zřejmě proto dorazila ve středu do bufetu Městské knihovny taková síla Tomášů. Ale to se holenkové nesmíte poflakovat po městě jen ve dny sváteční, musíte leštit kliky a otevírat dveře i v pracovní době. A to jsme přesně celé odpoledne dělali. Hned na začátku mnozí nepochopili, že nejdeme do Nové radnice jen tak svévolně, ale za účelem plnění si průchodů a vyšli zase zpátky na Mariánské náměstí. Museli jsme jim nainstalovat na chodbě dopravní značky, aby se naše voje opět spojily a mohli jsme společně absolvovat omlazovací kúru v Anti-Aging pasáži. Jen co jsme se zorientovali pomocí GPS (Gde Pak Su?), zaplatili jsme Morgersternovi útratu v bordelu v Kamzíkové ulici, dostali se bez přijímaček do Karlovy univerzity a prohlédli si výklady prádla bez sádla v pasáži Myslbek. Zamířili jsme do pasáže jen pro ten školní den, kde se na Křižíkově dvoře Pavel pochlubil svým prvovýrobkem: hodně hrbolatým chodníkem - to se tedy máme v Blance na co těšit! A další překvapení - z ošuntělého dvora s továrním komínem jsme prošli ještě ošuntělejší pasáží a abraka dabra - byli jsme na Václavským Václaváku. Nakonec U Stýblů to vypadá huj taky jen v přízemí v Alfě, patra Beta až Omega utěšeně chátrají.
Zase mé ovečky dělaly udivené ksichty, že u Škodů můžeme projít maximálně z odpolední šichty, že pasáž s hezkým českým názvem Te-Ta patřila Tewelesovi s Taussigem a že Prachnerovy sochy na dvorku jsou jen pár kroků od pokladny Ypsilonky. Schody do nebe jsme došli jen do Navrátilovy ulice a na Novoměstské radnici jsme viděli, zač je toho loket. Ve Vilímkově průchodu jsme na poslední chvíli rozluštili internetový kvíz (za tři dny cedulka v dlažbě zmizela!) a podívali se, jak se bohoslovci zazdívají před světem a hlavně před průchodem. Humanitní vzdělání jsme zvládli za pět minut, teď ještě zmáknout ČVUT. Jenomže brána ke vzdělání Na Zderaze je neprodyšně uzavřena. Ale nic není nemožné. Spolužačce- nespolužačce vygooglované na internetu se vycházka líbí a hlavně má klíče. A tak jsme na dvůr českých inženýrů pronikli netradičně probošstvím. Pak už jen úprk před deštěm do příjemného atria nejkritizovanější budovy na Karláku a srovnání prosvětlené Václavské pasáže s pasáží z roku 1955, kde průhled k Vltavě nezaclánělo jediné auto. Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi - tak jsem si to narýsovala, když jsem chtěla notorickým nechodičům do hospod ukázat, jak vlastně vypadá náš domovský Vorař.
Ale to by musela vést pasáž zřejmě až na Výtoň. Škoda, nezúčastnili se tak ani závěrečné soutěže a všechny milovnice vína přišly o hodnotnou výhru. Počet průchodů a pasáží, kterými jsme prošli (21), uhádl jako jediný Vláďa, přestože se k nám přidal až v půlce vycházky. Ale jak příznačné. Šéf ví vždycky všechno nejlíp!
Zuzana
(Foto: dlažka ve středu a dlažka v neděli)