Hromadná účast se opakovala nejen na nedělní posedlostní vycházce "Vysočany, Libeň", ale i na obědě v nádražní restauraci. Do nádražky se vstupuje (to dá rozum) zásadně z perónu. A tak aspoň tříčlenný vzorek průzkumníků vyjel v 11:38 z nádraží Bubeneč a za deset!! minut už rozrážel dveře nádražky v Libni. Místo do zakouřené hospody ratejnovitého charakteru jsme vešli do útulné, moderní restauračky, místo podnapilých zamazaných blůz nás vítal doktor v kravatě – ostatně na Rock'n'Roll se přece jinak nechodí. Servírka byla z našeho stále zvyšujícího se počtu nervózní, ale když jsme jí dodali sebevědomí a přesvědčili ji, že nás zvládne, i když jsme ji dopředu nevarovali, byly svíčkové na stole na to tata.
Jako červená nit se celou první půlkou vycházky táhla harfa. Začali jsme u zbouraného domu ve tvaru harfy a pokračovali u zbourané spalovny, která uvolnila místo sídlišti Nová Harfa. Prošli jsme se po možná předražené, ale určitě úžasné cyklostezce (mí kolaři mi rozumějí) a zaregistrovali další proměnu Vysočan. Hned vedle Lidového domu, na jehož stavbu se členové skládali po patnácti korunách, stojí showroom vozů Bentley - Lamborghini, jejichž ceny se nedopátráš ani na vševědoucím internetu. Poklepali jsme na Ocelot. Opravdu, udělali ho z oceli, když jsme se chvíli nedívali, jak bourají ČKD lokomotivku i s komínem Silvestrem. A už jsme si to namířili k hokejistovi a krasobruslařce. Všichni začali ošahávat sochy bronzový (ještě že vás nevidí JiMi) a Provázek dokonce nelenil a kleknul si na stará kolena, aby zjistil, zda má kraslobruslařka kalhotky. Má je - tak ta se určitě nejmenuje Lenka. Jezdíci schody (v protisměru) nás vyvezli do osiřelé O2 pasáže a dál přímo do Galerie Harfa a tam jsme si snad kromě šopování užili úplně všeho. Vevnitř záchodků a točeného piva za 21 K a venku na střeše letní zahrádky i bruslení. Podívali jsme se zblízka na vrchlík 02, zahráli na harfu zdaleka ne opuštěnou, ti s absolutním sluchem naladili závaží, přešli jsme přes skleněnou střechu a vrhli se po schodech dolů do víru ulic Vysočan o půl kilometru dál než jsme vystoupali. Jedna z nejdelších harf co znám.
Do Vysočanské brány nás Kerberos nepustil, tak jsme mu aspoň dělali chutě a hlavně žízeň našimi zásobami. Při naší poslední návštěvě v roce 2004 nebylo po usedlosti Podvinný mlýn ani památky, teď už zase stojí a je originálu k nerozeznání podobna, pokud zrovna z podzemních garáží nevyjíždí nějaký povoz Bentley. Víc než Kolčavce s ubouranou a znovu postavenou věží jsme věnovali pozornost naproti stojíci Náměstkově garáži, jistě postavené po pracovní době z řádně ušetřeného materiálu. Opustili jsme pohodlnou cyklostezku a když se nám podařilo po stavební suti vydrápat na Hájek, mohli jsme zajásat: "Já na to mám!" To se musí oslavit, obzvlášť když je Milada na oslavu dobře připravena a nouzová kolonie je k podávání kaviáru se šampaňským vysloveně předurčena. Postavili jsme se na nejlepší výhledový bod, kam už kdysi nainstalovali Husáka, a Náměstek nás začal přesvědčovat, že všechny koleje, které tady pro nás čtrnáct let stavěl, někam určitě vedou. Mezi miniaturními domečky miniaturními uličkami jsme sešli k Rokytce, vystoupali na Šlosberk a shlíželi na pomalu se stmívající Prahu. Tak rychle k automatu Svět do hájemství Bohumila Hrabala. Prosmýkli jsme se Světovou ulicí k domku Na Hrázi věčnosti 24, z něhož zbyla jen téměř neviditelná cedulka v chodníku a betonová zeď pomalovaná umělkyní ze Slovenska. Každé slohové cvičení musí mít závěr a hlavně zhodnocení. Nechám to na klasicích. Jiří Dědeček: "Vysočany, Libeň, to jsou pražský čtvrti, kdo se do nich vydá, ten je synem smrti." A Bohumil Hrabal ústy Vladimíra Boudníka: "No ne, doktore, ta Paříž, to musí být nádhera, skoro jako Libeň, možná skoro jako Vysočany." A pak si vole vyber. My jsme si vybrali hospodu U Rokytky. A protože naší početné společnosti udělala místo přesně na minutu úplně stejně početná společnost důchodců a protože vycházka byla jubilejni - 2x14, objednali jsme si slavnostně kvasnicovou Čtrnáctku. Nejen Kučeras, i já jsem si k narozeninám nadělila knihu. A tak jsme knihu Posedlostí I. pokřtili Svijany (ale jen symbolicky, ani šmatat špinavýma rukama na prvotisk nesmíte). A křtili a křtili až do židlí na stole. Když nás vyhazovali z hospody, (z)bylo nás pět a jeden ukecanej politik.
  Zuzana

Ivan Šimůnek ze Čtyřky napsal pěkný článek...