Při nedělní vycházce "Na hřbetě trojské kobyly až do Saigonu" nás apríl vyvedl létem. Ještě v kobyliské Kobyle bylo fajn, zahnali jsme hlad i žízeň. Ale jen co jsme seskočili ze hřbetu na zastávku tramvaje, opřelo se do nás slunce a začalo neúnavně pálit a vysoušet naše hrdla. Zezadu Vlachovky jsme se přesvědčili, že ještě i teď v jedenadvacátém století nutí restauratér Chvoj východoněmecké turisty spát v sudech a poslouchat Pepíčka Zímu. Drákulov konečně nese svůj název opodstatněně, jen místo krve vysává z občanů Prahy 8 prachy. Trochu jsme záviděli šťastlivci, který si mezi česnekem může pěstovat barokní Valdštejnův sloup. A mezitím tím vším zpoza zlatých dešťů jsme si užívali naprosto nezvyklých výhledů na zlatou Prahu. Jen co jsme pronikli zezadu do opuštěné zahrádkářské kolonie, už se nás bdělí a ostražití zahrádkáři snažili přesvědčit, že tudy rozhodně nevyjdeme. Mýliti se je lidské. Kolonie pod zámkem měla spoustu luxusních únikových děr v plotě, Ota T. i my víme své. Z Velké skály jsme obhlédli sídlo našeho exministra. Máme sice zákon na ochranu osobnosti, ale taky google, a tak jsme si mohli podívat, jak u Kocábů straší ve věži (nahrávací).
Zatímco plot kolonie byl děravý jak řešeto, Botanická zahrada se do nové sezóny schovala za plot podstatně bytelnější. Slečna v pokladně byla tak šťastná, že jí nenadávám za to, že se teď platí i v lese, že mi prodala vstupenky po koruně. To se mi radostně vykřikuje. "Jste mými hosty!", když mne to fanfarónství přišlo na 29 Kč.
Tak jsme se společně s Mexičankou nečekaně toulali mexickou pampou, poslouchali, jestli nám honky tonk blues kosatce nezahrajou a dotýkali se sv. Kláry. Ale hlavně je to paráda, lehnout si na záda, vypít několik šampaňských na žízeň a pozorovat cvrkot u Trojského zámku a na lávce přímo pod námi. Konečně jsme se dostali k trojské kobyle. Některým puntičkářům se určení živočišného druhu nezdálo - no uznávám, Myslbek by Václava na tohle asi neposadil.
Každopádně na hřbet se kobylce nedostal ani pan Provázek. Tak jen foto, lidským Babylónem u ZOO a v zahradě Trojského zámku jsme se museli prodrat po svých.
Jako schvácené herky jsme dorazili přes lávku na Císařský ostrov k točenému Konrádovi. Ale byl v takovém obložení, že jsme se rovnou zanořili do džungle a vydali se po toku řeky Mekong směr Saigon. Stihli jsme to na poslední chvíli, stačí něco dotací a místo divočiny tu bude sterilní čistička. Ti, co se těšili, jak budeme na břeh brodit, byli zklamáni - most přes řeku Kwai dosud stojí, stejně jako stará čistička. Tak už jen jedno malé dobrodružství při obcházení Mauthnerovy tkalcovny.
Kdo by věřil, že taková zapomenutá zákoutí lze nalézt v Praze jen pár metrů od rychlíkové trati? Slibovaná kobyla byl plechový velbloud, tak co zas bude ten Saigon? No přece hospoda U pramene! Venku je narváno, a tak musíme vzít zavděk sklepením, navíc nad našimi hlavami výhružně visí buršácké šavle meče. Ale když se pomalu začalo stmívat a hosté rozcházet do svých domovů, sedli jsme si ještě venku na jedno. Rozložité kaštany, tlumené světlo a hovory, tichý Američan s obrovským psem sedící u vedlejšího stolu - to vše připomínalo poklidnou koloniální atmosféru. Rázem bylo zřejmé, proč praví Bubenečáci neřeknou téhle hospodě jinak než Saigon.
Zuzana