Tak jsme se zřejmě v Posedlostech naposled ponořili do pasáží.
Startovací pivo jsme si pokorně dali opět v bufíku Městské knihovny a jako prolog Pasáží prošli Magistrátem - tentokrát okolo Franca Nera chodbou vpravo. Před Husem se už pekl zbytek vycházkářů. Ještě před měsícem mohl Kinského palácem projít kdokoliv, teď recepci osadili ostražitým vrátným. Stejně jsme dokázali v počtu dvaceti pěti nepozorovaně projít nejen okolo jeho kukaně ale i dvěma zdánlivě zamčenými dveřmi a vyjít do Týnské uličky. Tím byl dán charakter vycházky. Neopovrhovali jsme sice klasickými pasážemi, ale brali jsme zavděk i polosoukromými průchody a také průchozími restauracemi. Bylo zábavné, jak personál v Café Domeček v Dlouhé, v Le Court U Valentů, v Červené tabulce, v bistru Le Marc U Hájků, v předlouhém Lokále v Dlouhé na nás někdy zíral očima plnými úleku, někdy nás naopak vítal v nadějném očekávání a pak zase s hlasitou úlevou nebo zklamáním sledoval, jak mizíme druhým východem pryč.
A co jsme si ještě všechno ukázali vně pasáží? Dva rodné domy žen, které získaly Nobelovu cenu. Jedna za to, že byla sex?retářkou Alfreda Nobela, druhá za medicínu. Mme Curie znaly i dámičky ze Světáků, ale kdo z vás znal před vycházkou Mme Corie z Petrské 29? I architekti dovedou být prodejní, vždyť kdo by hledal za Štencovým domem a Ottovou vilou ve Zbraslavi stejného autora? Spatřili jsme staroměstská dvojčata a sledovali výsledek dvou zápasů. Při jednom se vyhoupl Franz Kafka na koně, po druhém nám po Kočkovi zbyl honosný jen pomník v Řepích. Ale aspoň jsme si podle fotky dovedli snadno představit, jak vypadal duch Hopkirka v Lannově parku. To Kozí plácek si pánové užili naživo. Ani cenzor nedohlédl, aby umístili Mánesovu pamětní desku na správný dům a zedník na faře u Haštala pořádně nezazdil Krocínou kašnu. Bursíkovým průchodem jsme vešli do Petrské čtvrti a spatřili největší známku Poštovního muzea. Tělocvična obestavěná byty, architekty čerstvě velebená, stojí v těsné blízkosti Špačkova domu, architekty svorně nenáviděného. Petrská čtvrť je plná osudů, odtud 14.března 1939 posledním svobodným vlakem odjel Max Brod, odtud se vypravil chlapec Petr Ginz do Terezína, aby tam namaloval svůj Pohled z Měsíce na Zemi.
Franz Werfel z Havlíčkovy 11 to dotáhl až na manžela Almy Mahlerové, ale její srdce (aspoň jak ona říká) patřilo vždy Kokoschkovi. Shodou okolností mi z Literáního výletu zbyla jedna láhev "Praha je O.K." a ze Stezky nerozbitné skleničky - tak to se musíme na O.K. K.O.nečně napít.
A povzbudit ducha zbývajících vycházkářů, když ti vyčerpaní K.O.
pochodem a informacemi pod různými průhlednými záminkami odpadávali a odpadávali. Nic není jak dřív, nic není jak bejvávalo. Legendární kavárna Arco, hostící kdysi ve svých secesních útrobách Kafku a celý Pražský kruh, je teď jídelnou Ministerstva vnitra, v prodaném Lidovém domě stojí baterie těch nejdražších vín a v kasárnách, kde si Tyl poprvé zanotoval Kde domov můj, se teď roztahují Swarowski, Yves Rocher, Pietro Filipi, generál Lee a uncle Albert (ani jeden Čech). Pak už jsme proklopýtali královnou pražských stok Řásnovkou a ti opravdu se silnou vůlí došli až do Slabé vůle. Přestože je tato restaurace také průchozí, navíc přímo u zastávky tramvaje, my jsme zůstali. Mirek, který se těšil na výhru a čárkoval navštívené průchody, si zapsal 21. čárku, ale my už jsme se po horkém dni začali věnovat úplně jinému čárkování.
P.S. Spoluautorem vycházky je tentokrát novinář Dan Hrubý. Někdy jsou ti investigativci k něčemu přeci jen dobří, bez něj bychom nevěděli nic od prasečích dlaždiček počínaje po dr. Solomona Liebena konče. |