V neděli jsme absolvovali vycházku Pražským pohraničím. Lepší počasí korespondující s pochodem drsným pohraničím jsme si nemohli přát. Posuďte sami. Zažili jsme déšť, sněhovou vánici, kroupy, vichr a občas i venkovskou idylku se sluncem a modrou oblohou nad hlavou. Naštěstí déšť jsme si odbyli ve vlaku a nefalšovanou vánici jsme si užívali jen pět minut po výsadku v Uhříněvsi. Prošmejdili jsme všechny uhříněveské pamětihodnosti, ale kam se hrabe synagoga, templářská vodárna, uklouzaná lávka přes Nadýmač či dokonce pivovar na ulici, ve které bydlí Iveta Bartošová. Jen hrozba, že se ocitnou v hledáčku fotografů Blesku mým vycházkářům zabránila, aby se šli podívat, co právě baští Artur. Lví síla přistavěla k sokolovně divadlo U22, ale už nezabránila, aby jí divadlo nevyfouk moravský král Bolek Polívka. Zase se potvrdilo, že pokud je oběd součástí vycházky, je v neděli ráno zaručeně hnusně. Ale i tentokrát vše dopadlo (pro mě) dobře. Jídelní tabule v Pivovarské restauraci byla objednána pro dvacet pět strávníků a do počasí, do kterého by ani Šerpíka nevyhnal, vyrazilo 25 kamarádů do deště.

  Po obědě jsme vyrazili do Zahrad. Udělali je sice z cihel, ale zase jsme se mohli po letech pozdravit s Vlastičkou Průchovou a Milena T. se svým spolužákem Kájou Zichem. A pak už konečně nastal čas vyrazit do slibovaného pohraničí. Na kruhovém objezdu v oboře jsme dali blinkr doprava a odbočili k židovskému hřbitovu a dál do zdivočelé země. Jen stanice MHD v Netlukách nás ujistila, že v tomto hájemství omšelých obrovských statků a divokých koní uprostřed nekonečných plání jsme opravdu v Praze. V Praze10. Ano, dokonce i polorozpadlá tvrz v Královicích uprostřed zpustlého statku je jedna z věží stověžaté matičky Prahy v roce 2012. Zastavili se na jedno v hospodě, která se ukrývá pod tribunou Okresního : přeboru TJ Královice. Bohužel na jedno, musíme táhnout dál pohraničím, i když tady by se s Ádou Větvičkou tak hezky opíjelo. Opustili jsme pohodlnou červenou značku, samozřejmě ne proto, abych vláčela své ovečky neprostupným pralesem, ale aby si uvědomily, na jak strmém ostrohu vybudovali moudří Přemyslovci své hradiště a sv. Markétu. Pak už dostal náš pochod další rozměr - bahno a směr - osamělý pahorek, který naši snaživí spoluobčané navršili z odpadků. Ale byli jsme bohatě odměněni. Z EU skládky jsme spatřili zasněžené štíty hor - juj, ta Sněžka je opravdová. Luděk L. oslavil výhled i přibližující se civilizaci slavnostním odpalem. Před námi byl kolodějský zámek, který si miliardář upravuje na skromné rodinné sídlo. Ostraha nás vpustila dovnitř dost nerada, ale v Jízdárně nás radostně vítali a nabídli nám pohoštění z místních kanců. Jen lituji, že se mi podařilo dokonale vsugerovat mým svěřencům, že jsme v pohraničí. Už v půl sedmé opuštěli útulnou hospodu, protože nevěřili, že se dostanou včas domů. Za necelou půlhodinku jsme byli na áčku. Škoda, po pohraničí a vstřícných hospodách v dosahu Opencard se mi bude stýskat.
Zuzana