Ve středu jsme si opět udělali víkend uprostřed týdne a vyrazili "Daleko i blízko od hlučícího Hradu". Hned po startu jsme nabrali výšku a rázem nemohli popadnout dech. A nebylo to ostrým stoupáním, ale tou krásou, která se pod námi a pod vinicí rozprostírala. Na starých zámeckých schodech jsme do čepice nehodili nic ani Karlu Hašlerovi, ani dlužníkům úpícím v Černé věži. Tak dlouho jsem odsouvala termín vycházky, než budou opraveny Jižní zahrady, až se jejich otevření posunulo až na dnešek. Zdeněk Lukeš pod průhlednou záminkou, že by nás přejela multikára, zůstal neoblomný a nevpustil nás. A tak jsme navzdory názvu vycházky museli i do Hradu. Aspoň že teď už můžeme přijít do Salmovského paláce k Pavkovi Kohoutovi na návštěvu. Prohlédli jsme si, jak velké parohy nasadili Schwarzenberkovi a za zdí nafialovělou matku představenou. Ale nejvíc rozruchu vzbudilo pádlo v rukou sv. Vojtěcha. Historka z šedesátých let vyvrátila povzdech: "Teď po revoluci už je možné opravdu úplně všechno". Jenže Praha fotografická z roku 1940 posunula vražení pádla do rukou světce ještě o čtvrt století zpět. Leda že by Karel Plicka zvládal už tenkrát Photoshop.
    Vchod k praktickému lékaři měl i zadní vrátka do Loretánské ulice, a tak nám mohli na hradčanské radnici ukázat, zač je toho loket. Slavíček
si na Úvoze prorazil jen obrovské okno, aby mohl přiložit pauzák a malovat jednu Prahu za druhou. To Bakala je jiný frajer, ten vykopal středověké sklepy a staví si v knihovně rovnou bazén. Dělovými koulemi se kapucínský klášter chlubí dodneška, ale má orel Fanouš v klášterní zahradě aspoň označen svůj hrobeček? A další dotaz. Co mají společného režisér Jindřich Polák, vrah Vyleťálek, sochař Nálepa a kýčař Kůrovský? Všichni už jsou na onom i Novém Světě sousedé. Opatrně jsme prošli okolo srážky tří tramvají a komponujícího Amadea a zamířili si to rovnou Na baštu. Kamenným labyrintem sešli k Háchovu krytu, Masarykovým medvídkům, Klausově vile a po Lejčarově lávce vyšli ven z Jeleního příkopu. Bacha na tramvaj! Tak ještě jedno společné foto s Černínským palácem a skoro zasypanou Blankou. A ještě jedno malé kolečko kolem vil, které mi prošlo jen díky tomu, že jsem měla v názvu i "daleko". Když architektu Hübschmannovi zastřelili před domem syna, balil si teprve Adolf Eichmann o pět domů dál své kufry a E. E. Kisch čekal, až mu židobijec uvolní bejvák. To jsou paradoxy! Stejně jako to, že pacifista Havel bydlel u dělostřelecké laboratoře, kvůli které nechtělo ministerstvo války povolit ani stavbu vozovny. A to by byla škoda, protože ve čtvrté sestře Tří sester jsme se uvelebili a při vstřebávání zážitků a piva hledali, kde všude noví majitelé vytetovali pí.u. Na čelo ne, ale jinak prakticky všude.