Zpráva o stavu horalů na trase 14. aneb BUKOVSKÉ VRCHY 2012

Je to bída – jelo nás jen 8 - já, Boženka, Petr K., Jirka Ve., Jana V., Jana M., Lenka H., Soňa V (host 17).
    Sebe musím pochválit: za krásné počasí (i když v pondělí bylo neplánovaně dusno), za splnění naplánované trasy, ba její překročení (byla zvolena tak, že moje trasa z roku 1974 byla vydělena čtyřmi), také za dopravu, která proběhla bez závad a levněji než jsem předpokládal.     Ve vlaku padly 3 výstřely doplněné lahvovým nejen české výroby, ale již také probíhala aklimatizace na Šariš.     Účastníci nereptali, chodili, vstávali, konzumovali, hráli a zpívali (až se při likvidaci pozorností od štamgastů podařilo málem mě opít), prostě vzorní táborníci. Kaňkou je zranění Lenky. V předchozích sešupech skotačivě sbíhala, při svém pádu však šla šouravě. První pomoc probíhala za rozporuplných názorů účastníků. Lenka tvrdila, že jí nic není, další zdravotnice mi nechtěly povolit zabandážování atd. Soňa zajistila odvoz policií alespoň do penzionu, odkud jsem Lenku odvedl téměř násilím na BUS do Sniny. Zde ji odmítli ošetřit . Jen milosrdná sestřička zachraňovala slovenské zdravotnictví.

Den první: prohlídka Sniny pouze zevnitř lokálů, BUS neplánovaně až do Topoly, kde šlo jedno po druhém (jako i po zbytek hor). BUS zastavil před krčmou, kde konzumace, navázání kontaktu s místními medvědobijci, pak dřevěný kostelík - v tomto případě zavřený a v rekonstrukci. Další bus do Runiny (bez kostela), krčma nalezena - Šariš a první borovička, nalezen první medvěd (viz fota) a k večeru dle rady krčmáře krásná louka, se zpěvy, kořaličkou (až jistý zpěvák nemohl udržet rovnováhu - kytaru jo) na kraji lesa.

Den druhý: nalezena zázračná voda ve třech studničkách. Všechny neduhy pryč až na bludný kořen, o který jsme okamžitě zakopli a nenašli již žádnou zelenou značku, kromě rozcestníku. Výstup nejpřijatelnější cestou, potokem, pak záchrana pasekou ve sklonu cca 60 stupňů a vedoucí k záchraně na sice jiném, ale blížícím se bočním hřebeni, další hledání cest v ostružiní, mlází, spoustě zákopů z 1. sv. války, až konečně krásná cesta vedoucí vzhůru. Hřebenovka však stále nepřicházela a nepřicházela, až najednou vedla rovnoběžně s naší cestou a teď problém - kterým směrem. V tom se z lesa vynoří polský pohraničník a místo zatčení víme kudy kam. Po hřebeni s několika výhledy do sedla Pod Čierťažou, kde opět oheň, zpěv, kořalka, tábor pod stromy a těšení se až se bude 21:30 a mi budeme moct jít spát.

Den třetí: hřebenovka již standard - sedla mělká, výhledy, borůvky jako melouny, ostružiny a Kremenec dobyt ani nevíme jak. Zde množství turistů, převážně rodiny Poláků s mnoha dětmi. Část nás provedla výlet po polsko-ukrajinské hranici na hřeben Velké Rawky, kde husto turisty, ale výhledy na všechny strany – paráda! Pak sestup rezervací obřích jedlí a buků ke Stužičské řece a tábor přímo v rezervaci, připravena výmluva na stáří a nemohoucnost . Poprvé mytí v potoce (kromě Boženky, která za cenu pádu a odřenin sestoupila k louži již ze sedla Pod Čierťaží), oheň, zpěv, kořalička. Vydrželi jsme do desíti hodin!

Den čtvrtý: výstup na boční hřeben a sestup do Nové Sedlice, zde řízek, Šariš, káva vídeň - prostě balada - až na tu Lenku. Odjezd BUSem do Uličského Krivého ke krčně, pak dřevěný kostelík s kostelníkem, který nás vyzvedl krčmě, ikony z 15. stol, historie na nás dýchá, ale povinnosti volají a tak okolo dřevěných hřibů znovu do hospody, Šariš teče proudem, hry se zpěvy (Petr prohlásil, že bude hrát pořád, jen aby nemusel chodit), tanec v pohorkách, písničky na přání od místních (Kryl), pak cesta temnou krajinou s neznámými záludnostmi. Jirka V. vypráví báječně o souhvězdích, ale část nás vnímá pouze následky darů. Až ráno zjišťuji, kde to sakra jsem - na louce kousek od kapličky kam bylo naplánováno dojít.

Den pátý: překračujeme turistický plán a vyrážíme po modré značce, kde chodí invalidní důchodci na prohlídku kostelíku v Ruském Potoku (dle kostelníka). Chtěl bych je vidět - cesta hodně do kopce a připomínající zprvu koryto potoka, pak medvědí stezku s výmoly, záludnými zatáčkami a odbočkami. Touha po krčmě (kostelíku) je však silnější a duch vítězí i nad krámem a krčmou, toho dne se zavíracím dnem. Milá krčmářova rodina nás obsluhuje výborným Šarišem a levnými potravinami, že málem nestihneme Nejkrásnější dřevěný a také nový kostelík, jen průvodce neví nic, pak očista v předsíni záchodu a BUSEm do Stakčína, kde únava nedovoluje podrobnou prohlídku tří kostelů, spěcháme do nádražky, kde shledání s Lenkou a odjezd do Humenného, kde večeře a p´tování se Švejkem, a noční cesta do Prahy.

Den šestý: někdo rovnou do postele, jiný do práce, ale bylo to krásné a zaznělo: „ještě to nevzdáme“.
Tak zase za rok!!!
Děkuji všem účastníkům za statečnost a krásu prožitku přírody, táboření, prostě pohody na čundru.
Pavel, horský vůdce v Řevnicích 27.8.2012