I když jsem inzerovala, že se k majáku vydáme za každého počasí, pana Ramsaye i skoro celou Čtrnáctku ranní liják odradil. Naštěstí dorazili zapálení vycházkáři, kteří se v průběhu let nabalili odjinud a nízkopodlažní tramvají přijela na konečnou do Radlic i LeHni. Jen pro ten dnešní den a pro společné foto s dalším mučedníkem Nepomuckým. Zbytek údolí zastavěli bankou, ale dovnitř nás – vážené klienty nepustili. Škoda, mohli jsme se podívat na účinný boj úředníků s hydrou openspacu. Počasí se začalo vylepšovat, a tak se nám na vrcholu v polích s příhodným názvem Na rovinách naskytl panoramatický kruhový  výhled. Bylo spatřeno i několik majáků, které se tyčily do všech světových stran a objevily se mezi tipovanými, ale ten pravý, ač spatřen, čekal na svůj okamžik slávy až do konce vycházky. Zatím jsme okolo oranic vyrazili k tomu nejbližšímu, kde se pod spoustou antén ukrývalo velké H - jako Hubáček. To už nám modrá věž splývala s modrou oblohou nad hlavou. Výhledově budeme všichni šťastni, obzvlášť když jsme mohli sledovat famózní prosluněné výhledy od Ctirada, od jeho věrné Šárky z Děvína i z hrany nad Hlubočepy. Přešli jsme po lávce přes Semerink, ale vzápětí jsme trať podešli, abychom se mohli na vlastní oko podívat na sesuv v lomu Vysoká - ovšem druhým jsme stále bedlivě hlídali, zda se neblíží vlak. Rustikálnímu občerstvení u ústí Prokopského údolí už zvoní hrana (aspoň tak si to firma Lexxus maluje), ale snad nám Hospodin zachová alespoň Besední hospodu U Ritschelů.

   Měli jsme štěstí, dobytčí vlak, který mohl ukončit naše trápení pod Vysokou, jsme v poklidu sledovali z mostku nad železničním zářezem (ostatně hnidopichové by poznamenali, že si to stejně namířil na jinou trať) a parní válec nás taky těsně minul. Prošli jsme kolem továrny Hydrogen, která je zatím obklopena jen diamanty v podobě pestře zbarveného listí a začali šplhat po hraně do barrandovského kopce. Ještě jeden pohled dozadu na zářící Prahu a už jsme se začali věnovat novému nosnému tématu - sochám. Odloženým na školním pozemku, posprejovanému Chaplinovi i  kameramanovi z vodovodních trubek. Milovníci umění tak obdivovali šroubení, že si ani nevšimli majáku, který se před námi vynořil v celé své kráse. Tak k tomuhle Karlštejnu jsme se čtyři hodiny plahočili? Ale vězte, už léta si zpívám: "I cesta může být cíl". Můj komparz to uznal a inspirován světem filmu spontánně předvedl rozfázovaný záběr pohybu přímo na filmové smyčce. Pak už zbývalo jediné - navštívit místní Hollywood a nad podlahou plnou hvězd si dát zasloužené pivo.