Zas jeden uplakaný den je za námi. Přitom den válečných veteránů začal tak hezky - martinskou husou U Pětníka a čerstvě vykopaným transsexuálem Miloušem. Ale pak už jsme chodili po bitevním poli a téměř na každém kroku zakopávali o pomníčky padlých. Skautský srub nahradila elektrofakulta a jako úlitbu skautům osadila plastovou památeční destičku. Strojárna se zatím na žádnou plaketu nezmohla, ale proslýchá se, že se na TAKu už něco chystá. Kolem nové knihovny a architektury jsme došli ke kardinálu Beranovi, na kterém zkoušeli viagru (neúspěšně) už před šedesáti lety. V arcibiskupském semináři sídlí víc firem, než tam studuje studentů. Pouhým okem jsme podle sedících hlídačů zjistili, že se Tonda s Adélou dohrabali už ke Thákurovi. Spatřili jsme i dobře ukrytého vítěze, posledního mohykána úřednické kolonie a pomník plynové masky. Ještě v roce 1994 bylo možné na omítce přečíst, že Vítězné náměstí se kdysi pyšnilo názvem Platz der Wehrmacht. Teď Kulaťáku vévodí graffiti Be happy. Okolo vyloupené pošty a pomníčku jednoho ze Tří králů, který je dobře ukryt pod vyvezenými hromadami z Blanky, jsme došli do dejvické nádražky. Všude ze stěn nám pouštěli zprávy s Milošem Frýbou, ale naštěstí vypli zvuk. Cákající žlábek s orlojem byl bohužel již zlikvidován, a tak vyrážíme za bronzovými koni a štukatérem Amortem. Cesty osudu jdou ňák cik cak. Vojenský letec a sochař Franta Belsky, který je autorem pomníku letcům na náměstí Svobody a v Anglii vyráběl Churchilly na běžícím pásu, si na stará kolena vzal manželku, která na mladá kolena sochala se svým manželem Kodymem Stalina a Kodym poté sekal Leniny (jeden z mnohých stál kousek odsud na Kulaťáku). První pouliční knihovnu vedle galerie Chodník nepřehlédnete, ale kameny celé zmizelé rodiny Spitzovy se v chodníku téměř ztrácejí.
    Každé malé dítě ví, že nás osvobodili Rusové 9. května, ale že už 11. května odvlekli příslušníci NKVD ruské emigranty z Bubenče na Sibiř, bylo pro většinu vycházkářů překvapením. Po Charlesovi jsme si prohlédli i nečitelného Willy Brandta. Spadaným listím na bubenečském hřbitově jsme se probrodili k hrobům padlých za válek i v dobách "míru". A mezi hroby Petra Kalandry a Cyrila Boudy jsme věnovali tichou vzpomínku i panu Kafkovi z Kafkovy ulice, tatínkovi Jarmily. Když se v roce 2007 konal Májový průjezd Prahou, paparazzi znuděně čekající na Angelinu a Brada, nás s koly a mávátky fotili jak vzteklí. Teď jsme si museli před Gibiánovou vilou vystačit s fotografy z našich řad. Ještě jsme u Švabinského společně se Zuzanou B. vzpomněli na kouzelný Kozlov u kouzelné Anenské Studánky a vycházku zakončili u Koněva bohorovně kynoucího Švejkovi hned naproti. Ke Švejkovi bychom zajít měli, obzvlášť když je zodpovědnou vedoucí paní Bretschneiderová. Ale musíme už myslet na světlé zítřky. Další vycházka je totiž za Únětickou kultůrou. A tak jsme se otočili téměř na pětníku a šli k Adéle, kde Únětice čepují. A nejen to, mají tam i Adélin žlábek, který muži tak bytostně postrádali v Dejvické nádražce. Tam nad tataráky a únětickou desítkou a dvanáctkou se nám rozblesklo. Když pominu zatřeleného výčepáka ve Studentské, tak jsme na naší vycházce nenatrefili na násilně zabitého v posledních více jak čtyřiceti letech. Takže no more weeping nad strašnou dobou a konejme, jak nás nabádá taťka českého graffiti: Choose to be happy - Vyberme si, buďme šťastni.
    Zuzana