Prozíravě jsem jako ministryně vycházek vydala varování, že je vstup netolerantním nepivařům zakázán. Tím muselo být všem, kteří se po sobotní ledovce dostavili na start, jasné, že si určitě nebudeme kopat hroby. Dojeli jsme téměř soukromým busem do Přední Kopaniny a objevili včetně znalce Náměstka! sluncem prozářenou rotundu. Na hřbitůvečku malém spočinuly kosti weltmana Maca Friče, když 21. srpna 1968 vypil zakázanou, do té doby dobře schovanou flašku koňaku. Ještě jsme stihli navštívit nejmenší muzeum v Praze otevřené v čerstvě opravené kapličce a pozlobit šéfa. Každý, kdo absolvoval vlastivědný výlet družstva DOPIČI "Na kole kolem Ruzyně", přece musí znát, že gonio není gonium.
Ale to už nastal soumrak poučování. Před námi byla restaurace U Drahušky, kde mají na čepu Únětice 10 a od tohoto okamžiku začaly rozhodovat čárky na únětickém tácku. S heslem dne "Lidem, kteří chodí pomalu, hrozí demence" jsme vyrazili pátrat dále po únětické kultůře údolím Kopaninského potoka. Že se gastronomický komplex Statenický mlýn čepováním Stelly Artois vyřadil z Únětické kultůry nám zas tolik nevadilo, ale že hanebně zklamala i sympatická Statenická krčma, kde teď točí pouze Gambrihnus, se nás bolestně dotklo.
Museli jsme doputovat až do Černého Vola, kde jsme našli útočiště v dětském koutku hospody Ve mlejně. Tam jsme holdovali kultůře tak usilovně, že jsme Únětice i guláš zcela vyplenili. A jdeme dál, okolo rybníků míříme přímo na komoru - do Únětického pivovaru. Ochutnáváme všechno - desítku, dvanáctku, vánoční speciál, sladinu i zrní. Jen si přejeme, aby teď nevozili na oplátku Plzeň od Holubů sem. Ti, kterým je systematická vědecká činnost (i za cenu osobních obětí) cizí, ujeli do Prahy. Ale my svědomití badatelé jsme vyměnili příšeří za tmu a doputovali po pěti minutách Kozí ulicí do dalšího významného bodu Únětické kultůry - k Lasíkům. Tam bylo krásně! Ke zdejším kultovním předmětům totiž patří štrůdly a slané koláče. Vše důkladně prozkoumáno. Teď už nezbývá než vyměnit ucha za čelovky a vydat se na cestu poslední. Pod zlověstně dunícími letadly (není tady nakonec někde blízko letiště?) jsme se vydrápali do Suchdola. Ano, až sem sahá sláva Únětické kultůry. Čtyři mladí nadějní průzkumníci a dvanáct letitým výzkumem zocelených vědců se posadilo ke stolu v zahradě Starosuchdolské a požilo poslední únětické pivo Páně. Tímto děkuji svému výzkumnému týmu, že se svědomitě věnoval vytčenému úkolu - prozkoumávání Únětické kultůry v celé rozsáhlé oblasti. Osobně za svůj největší úspěch považuji, že se mi podařilo čtyřikrát vypudit vědce od rozpracovaného výzkumu v útulných hospodách a převelet je na výzkum v úplně jiné lokalitě. Nicméně příští úkol bude ještě náročnější. Na 41. Posedlostech budeme bez piva hledat slavíky a gumy.