Musím potvrdit, ač nejsem subjektivně nejdůležitější člen oslavy, že se narozeniny Koppa opravdu povedly. Na minuty naplánovaná akce šlapala jak dobře seřízený stroj. Klobásy v Dejvické nádražce se grilovaly na čas, vlak do Hostivice odjel s námi (to si ostatně Petr dojel do Dejvic
pohlídat) a na nádraží nás vítala hosteska chlebem a solí. Péťa nás neustále překvapoval - šel v čele!!! čtyřicetihlavého průvodu, pustil nás na zahradní party ve Fučíkově ulici (alespoň tak se jmenovala, když jsme tu byli s dětmi naposledy) a jako rozený táborový řečník nás u Litovického rybníku přesvědčil, že na tolik ptáků jsme krátký. Do Chýně jsme to vzali úprkem, vždyť kdo by chtěl stát nad sedícími kamarády. Ale bylo tak nádherně, že seděli všichni - v pivovarské krčmě či venku na pivovarském dvoře. Náš průvod ještě zmohutněl, a tak když jsme úderem půl páté rozrazili dveře Hráze věčnosti, rázem bylo úplně plno.

   Mistryně zkratky Alla vměstnala deset let Péťova života do pěti slok a náš šéf trasovní dar na jedinou barevnou pohlednici. Nastala chvíle nechápavého mlčení..., ale až Péťa zvítězí nad panáky hruškovice, jistě pochopí, že fotit s nadhledem má své kouzlo. My jsme na oplátku vyfotili dva roztomilé rozdíly mezi Přechodníky před deseti lety a dnes. A pak už se pořád hrálo, hovořilo, tancovalo, pilo a postupně odcházelo, až převládlo mládí. Díky nim parádní hudební závěr večera, sudy dopity a ještě ve dveřích při úprku na úplně poslední autobus za námi znělo:
"Loučím se a něco však tam zůstalo z těch našich dnů, já teď vím, věrný zůstanu". Vítek měl pravdu. Krásný večer, krásný ztráty. Zůstalo tam po
nás: baťoh Kužela, Milošův zpěvník, brýle v modrošedém pouzdře a baťůžek s klíči - obé, jak se zjistilo včera v hospodě, Pavla T.

Zuzana