Už jezdíme do Anenky jako domů. Těšíme se na důvěrně známou zahradu, chaloupku, stodolu, hostitele a co si budeme namlouvat i na jídlo a pití. Konzumaci jídla nám kdykoliv bianco ospravedlní budoucí oslavenkyně, ale abychom v pátek nepili jen tak bez příčiny, to nám zařídila blíženkyně Alena. A její muž nás navíc přesvědčil, že místo odrbaných zpěvníků a vybitých čelovek nastává éra tabletů. V sobotu ráno nám cestovka Honza rozdal barevné!! mapy, ale ani ty nedokázaly zakrýt, že se za moderním uměním budeme vláčet přes hory a doly. A přitom každý výlet začíná tak sympaticky. I cesta do Svitav byla dolů. Fabrika, přestavěná na kulturní centrum nás oslovila. Inženýry zašupovacími židlemi, čtenářky velkorysou knihovnou a učebnami a všechny plakátem ke Dni otců s výzvou "Vezmi tátu na pivo". Tak jsme se všichni odebrali ke Zvonečku na terásku a na to pivo. Spojené nádoby - doly hory nastaly odpoledne. Vystoupali jsme na Hřebeč k mladým vyznavačům hluku a po hospodě a cukrárně v Koclířově naše další cesta (pochopitelně vzhůru) vedla do Vysokého Pole k mladým vyznavačům starých pořádků. Tak radši rychle na zbrusu novou rozhlednu Strážný vrch ve tvaru těžní věže. A večer se zase našel sympatický důvod k šampaňskému. Dr. Br.Ádka slavil
jedny nevýznamné narozeniny. Ale jen co se překulila půlnoc, pozvaly naše princezny své otce ne na pivo ale na tanec, protože nastal ten slavný den, kdy k nám byl zaveden Den otců.

   V neděli po pravidelné rozvičce (Maniny v originál provedení si nemůžeme nechat ujít) jsme jako obvykle jeli skoro dolů do Litomyšle. Bobo café svým interiérem odpovídalo názvu, ale na nábřeží řeky Loučné měly jako depandance krásnou terásku a tam se obědvalo moc hezky. Pak nás čekalo překvapení v podobě White Gallery těsně za branami města. Paní majitelka (a oddaná manželka) nás ani nemusela přesvědčovat, že pro ni je život bílý dům s vyhlídkou do zeleně. Že se nedělní výlet trochu protáhne do večera, už pro nás taky není novinkou. Tak já pádím, ve tři v Osíku (v domě na půl cesty a pochopitelně v nejnižším bodě), v Anence před šestou. A to jsme to ještě vzali v Pazuše přes rumunské pastviny - naštěstí bez býků. Tak jako tak, anenské nakloněné roviny nás zase vzaly u srdce a rádi se sem příští rok podesáté (!!) vrátíme. Zuzano, Honzo, Haničko, díky!
Zuzana