Každý námořník mi dosvědčí, že Rio Botičo se sjíždí, ale my suchozemci jsme skoro celou neděli pajdali podle Botiče pěšky. Před devíti lety (je to vůbec možné?) jsme meandrovali Botičem proti proudu do Hostivaře, tentokrát jsme to vzali od Hamerského rybníka opačným směrem. Ale nejdřív jsme museli opustit slunnou terasu Hamru na jezeře, téměř jihočeský kostelíček a naštěstí zavřený Lechovický sklípek. Jen co se Botič vynořil z útrob odstavného nádraží, už nosičky okolkovaných špuntů dospěly k názoru, že dnes nás u potoka žádné vrcholy nečekají a začaly slavit jaro hned na prvním kilometru. Botič zase zmizel pod plynárnou, nevadí, aspoň nám Milena mohla ukázat, kde jí přímo pod okny šplhaly kozy engadinské. Kdy je Den plynu jsme z vrátného nevyrazili, ale pod početní převahou nám povolil návštěvu proděravělé cisterny. Prase na procházce jsme si dodali sami. Překvapilo nás, že Domov Sue Ryder je vlastně takový průchoďák a že inženýr ZSV se plete do řemesla i architektům. Po vyžádaném opáčku z hašlerek a Tajné Obermannové jsme podle rozkvetlého Botiče pronikli do Vršovic a hlavně do mezihospody U Gullivera.

Kdo jednou uhne (k Chocholouškovi, feldkurátovi a opravené Rangherce), uhne znova. A tak jsme od Botiče vystoupali Grébovkou okolo vinného sklípku až ke grottě. Žádný plot nás nezastaví, zvláště když je za ním terasa přímo předurčená ke slavení. Žížala má totiž dneska narozeniny. Okolo Nuselského pivovaru jsme došli do galerie pod širým nebem ve Folimance. Ještě pochopím, když někdo baskeťákovi přerazí nohu, lampě zakroutí krkem a Milouš s Fandou a Julčou se tomu přitrouble usmívají, ale proč si z nás Mudruňka dělá přímo prdel? Tak to musím zkusit taky. Z široké nivy údolí, slibující poklidný závěr nedělní procházky až na Výtoň, jsem zavelela ostře policejně vpravo bok a bez ohledu na to, že Engadin je daleko, hnala jsem své stádo po schodech rovnou do nebe. Odměnou nám byl výhled na naši oblíbenou, leč zavřenou Kuželnu na druhé straně zdi a další špunt do sbírky. Okolo kubistických domů, kde není ani jeden úhel pravý, jsme došli k mostu. Zatímco ZSV stavěl zábradlí přes Botič několik let, tenhle železniční sestavili čeští inženýři za pouhý jeden den. Ani nechci vědět, za jak dlouho zdolá Rio Botičo kajak, my jsme putovali po břehu dlouhých šest let pardón hodin. Ještě jsme věnovali poslední pohled, jak pomalu a líně vtéká Botič do mohutné Vltavy a šli spláchnout žízeň do hospody, kde jsme nebyli předlouhých pět dní - totiž do naší domovské Celnice.

Zuzana