Expedice e-ŠLaP » Od pramenů Labe až do Prahy

České dráhy umějí vždy překvapit. Když jsme se způsobně rozdělili do skupin po šesti, abychom se s koly vešli do motoráku do Martinic, prodloužili o týden výluku mezi Poděbrady a Chlumcem a nechtěli nás vzít s koly do vlaku vůbec. Ale stačilo pár telefonátů a pak už kouzelné slůvko pan Fiala nám otevíralo dveře do všech přistavených autobusů. První frakce si ještě stačila prohlédnout v úterý Jilemnici, druhá s ní  už jen povečeřet v Šaldově statku. Ve středu nás čekalo splnění několik bobříků. Začalo to nečekaným "Kde je ten klíč?", poté naskládáním osmnácti kol do přistaveného cyklobusu na Mísečky se třinácti stojany a poté bobřík pro některé z nás jeden z nejtěžších - jak se vyhnout stoupání na Zlaté návrší vlastními silami. Díky Petře byl i tento zapeklitý tajný bobřík splněn. Na Vrbatově boudě jsme se zformovali, u mohyly v čepicích, rukavicích a bundách vzpomněli na prostovlasého Hanče v košili, sjeli k Labské boudě a došli ke startu naší expedice e-ŠLaP – k pramenům Labe. Nula na teploměru na Labské nás přesvědčila, že Paroháč a polévka uvnitř boudy je poznaná nutnost. Nekonečný sjezd přes Mísečky a Přední Labskou byl přerušován srubem pod lanovkou na Medvědín, přehradou na Labské a pivovarem Hendrych před Vrchlabím. Večer jsme si ve Střelnici zopákli Hoří, má panenko - jen ta pitombola nám chyběla.

Čtvrtek - Ve Vrchlabí se narodil Krtek, u nádraží šéf a pak už jsme zvolna pluli krajinou až do Hostinného k obrům, podvodníku Lustigovi, opravenému klášteru a k Bicanovi na oběd. A pak nastala zázračná proměna počasí. Před 24 hodinami nula, teď jsme si přehradu Les Království prohlíželi už ze zahrádky Krásné vyhlídky. A nebyla poslední. Jen co jsme ve Dvoře Králové zjistili, kde další podvodník Hanka "objevil" Rukopis, už jsme seděli pod slunečníky pivovaru Tambor.  Přes Křížovou cestu 21. století jsme dojeli do čerstvě načinčaného Kuksu. Obešli jsme poctivě všechny Braunovy neřesti, abychom posléze zjistili, že pro místní tu zbyla jediná neřest – stánek u konzumu (z hospody U Prďoly totiž udělali mondénní Baroko). Ale taky dobrý! Pak už luxusní cyklostezkou přes díru, kde se narodil generalissimus Valdštejn, až do Jaroměře. Domov mládeže, večeře v Corradu a spát.

Po snídani na náměstí jsme se projeli Josefovem - jediným světlým bodem v zanedbané pevnosti bylo focení na opevnění pod téměř Čtrnáctkovou vlajkou. Ve Smiřicích jsme do zámecké kaple pronikli díky místnímu údržbáři – nádraží, zahrádku v restauraci Dvorana i Honzu Libigera jsme si už dohledali sami. Po obědě převzal velení jeden ze čtyř přítomných Hradečáků a provedl nás bezpečně Hradcem okolo Hučáku do Ferdinandy a poté do nově opravených Jižních zahrad ke třem tuplákům. Ale zlatý hřeb měl teprve přijít. Když jsme vystoupali nad Vysokou, pustil nás Jirka Dušák jako úředně potvrzený sponzor na doživotní vstupenku nahoru na rozhlednu Milíř. To bylo radosti, výhledů, klobás a piva! Výhledů není nikdy dost, po pár kilometrech jsme opět stoupali - až do věže na Kunětické hoře. Blesková návštěva Pardubic těsně před slejvákem. ale než jsme se v dalším domově stačili vysprchovat - je po dešti a my můžeme jet trolejbusem do pivovaru Pernštejn na večeři a nečekaně i ke Třem sestrám. Čekání na guláš se trochu podobalo čekání na Godota, ale zase jsme si mohli prosvištět celý repertoár pardubických piv. A jako bonus nám Mirek držel přednášku o pivu Porter 19 stupňů. Přednáška slavila úspěch - ještě jeden velký Porter na cestu zpátky a závěr v mlze.

Není lepší začátek dne než návštěva krematoria, které navíc vypadá jako perníková chaloupka. Z poklidné polabské krajiny si budeme (možná) pamatovat v Semíně akvadukt, objednávání obědů Na haldě a otlučený pivovar, kde se narodil architekt Gočár. V opravovaných Kladrubech nechali na ukázku jediného koně, v Týnci v cukrárně měli naštěstí dortíků podstatně více. V Kolíně jsme na terase U třech pírek připili kolínským Furiantem několikrát na zdar expedice eee-ŠLaP a pak jsme se ještě u Kolína potkali s medvědy. V hospodě u Osečku jsme zhodnotili stav mezinárodní cyklotrasy č. 2 v kolínském okrese na čtyři minus a vydali se vstříc slovanským věrozvěstům. To jsme ještě netušili, že kromě Vojtěcha a Radima potkáme i Jirku Součka s veškerým příbuzenstvem. Opět hektický závěr dne - rychlé prosvištění okolo poděbradských pamětihodností do Domova a už si to šineme do Poděbradského zdroje na trochu toho guláše a piva.

A už je tu neděle, den poslední. Naplnili jsme si láhve poděbradkou, zkontrolovali datum na květinových hodinách a v zámku se přesvědčili, že na srdce jsou Poděbrady. Okolo památné Bílé růže – mé máničky mi rozumějí - jsme dojeli do Nymburka. Tady jsme začali víc než Labe sledovat pábitele Hrabala. Putovali jsme přes náměstí, nábřeží, pivovar až do Hradišťka na hřbitov a Slavnosti sněženek jsme zakončili v Kersku  v Hájence na šípkové s Postřižinským. Frakce terén a silnice se opět střetla v Lysé nad Labem, kde se hrabě Špork stejně jako v Kuksu pořádně vyřádil. Všechno baroko jsme spláchli v Gradu před čelakovickou lávkou, která je tak nová, že ji nezaznamenal ani Garmin. Poslední "hezký" úsek cyklostezky jsme si užili po opuštění Labe cestu do Zelenče. Cedule hlásala konec výstavby květen, ale my jsme se prodírali vzrostlým ječmenem. Po závěrečném fotu na Chvalském zámku se samostatné ženy jaly bloudit směr Černý Most, my jsme ve Špejchaře spláchli všechen prach cest (a že ho bylo). Ale sluší se, aby expedice podle Labe končila u vody, a tak jádro expedice opovrhlo konečnou stanicí metra a dojelo po pohodové cyklostezce až na břeh Vltavy k paláci Svět - zase ten Hrabal. A sedm statečných dojelo přes most až do holešovické Mariny. Až vás někdy v skrytu duše napadne, kde skončily Vaše zálohy, tak tam. Zbytek večera jsme pili holešovickou přístavní Jarmilku, Ivče, Naďu, ležák Luďka, polotmavého Blonďáka, až jsme naposled zvolali eeee-ŠLaP! A rozjeli se do svých domovů. Fotoalbum »

Popis cesty

Labe (německy Elbe) je jednou z největších řek a vodních cest Evropy. Pramení v Krkonoších, protéká Německem a ústí do Severního moře. Je 1154 km dlouhá (v Čechách 358 km). Jméno dali řece Keltové, původní keltské slovo elb znamenalo velká řeka. Labe je jediná česká řeka, jejíž název není v ženském rodě. Díky Keltům je Vltava považována za přítok Labe, ačkoli je Vltava od pramenů k soutoku zřetelně delší a má u soutoku má vyšší průtok.

Jilemnice - Poprvé je město zmiňováno ve 14. století, kdy tvořilo významné centrum štěpanického panství pánů z Valdštejna. V 16. století byl postaven zámek, který později rozšířili Harrachové. V jeho budově dnes sídlí Krkonošské muzeum s expozicí zaměřenou na historii západních Krkonoš a na počátky českého lyžování. S vybudováním železnice se začal na konci 19. století rozvíjet turistický ruch. V roce 1889 tu byl založen druhý mimopražský odbor Klubu českých turistů. Průkopníkem v turistice i lyžování byl řídící učitel Jan Buchar, který si jako první uvědomil, jak významnou ekonomickou a národnostní posilou pro zdejší obyvatelstvo může být proud turistů z vnitrozemí. Lyže sem přivezl pro své lesní dělníky hrabě Jan Harrach v roce 1892. Ačkoliv se nejednalo o první české lyže (ty získal již v roce 1887 Josef Rössler Ořovský v Praze), lyžování se ujalo velmi rychle. V roce 1894 zde vznikl Český krkonošský spolek SKI Jilemnice, nejstarší český lyžařský spolek a lyžování se rozšířilo do všech vrstev obyvatelstva. Z Jilemnice vyšla řada vynikajících lyžařů – Bohumilem Hančem počínaje, Stanislavem Henychem a Květou Jeriovou konče. V ulici Dolení čp. 54 se v roce 1896 narodil spisovatel Jaroslav Havlíček, autor Petrolejových lamp. Měšťanský dům plný tajemných zákoutí se stal jedním z jeho významných inspiračních zdrojů. V Jilemnici se též narodil Jan Weiss, zakladatel české sci-fi (Dům o tisíci patrech) a místní gymnázium navštěvoval Jiří Šlitr. V hrabačovském domku čp. 771 žil se svou ženou Bohumil Hanč. Odtud odešel 23. března 1913 na Labskou boudu, aby se druhý den zúčastnil závodu na 50 km. Zvědavá ulička vznikla po obrovském požáru města v roce 1788. Ojedinělý soubor roubených domků získal jméno podle charakteristického posunutí většiny chalup o jedno okno směrem do uličky, aby zvědaví obyvatelé nepřišli o nic ze zdejšího kdysi rušného dění. Pod Zvědavou uličkou stojí zrekonstruovaný Šaldův statek, ve kterém je nyní příjemná restaurace.

Vrbatova bouda – stojí v zajímavé nadmořské výšce – přesně 1400 m. n. m. Byla otevřena v roce 1964 a byla pojmenována po Václavu Vrbatovi, který zemřel 23. března 2013, když půjčil Bohumilu Hančovi svůj kabát. V roce 2014 byla bouda rekonstruována podle projektu Tomáše Hradečného a Martina Prokše. Všechny dodatečné přístavby (kiosek, sklad, čekárna) byly ubourány. Tyto funkce jsou nyní umístěny do betonové podnože, obemykající boudu ze tří stran, která navazuje na původní vyhlídkovou terasu. Celé pojetí této přístavby odkazuje na stavby vojenského opevnění, lemující státní hranici.

Mohyla Hanče a Vrbaty - Stojí na Vrbatově návrší na paměť tragické smrti Václava Vrbaty a Bohumila Hanče během závodu v běhu na lyžích na 50 kilometrů. Během závodu se extrémně zhoršilo počasí, kromě Bohumila Hanče se podařilo všechny ostatní závodníky zastavit. Vrbata tehdy poskytl Hančovi část svého oblečení, čímž nakonec obětoval i svůj život - jeho zmrzlé tělo bylo nalezeno právě v těchto místech. Zapomenutým hrdinou tohoto závodu je Emerich Rath. Na start 8. ročníku mezinárodního závodu na 50 km, který se konal o Velikonocích 24. března 1913, se postavilo šest závodníků, kromě Bohumila Hanče i Emerich Rath. Trasa vedla z Labské boudy na Horní Mísečky. Jarní počasí se náhle zhoršilo, déšť se změnil ve sněhovou vánici a silnou vichřici. Všichni závodníci včetně Ratha vzdali, na trati zůstal jen Hanč v košili a bez čepice. Poblíž Harrachových kamenů se setkal s Václavem Vrbatou, který mu půjčil část oblečení a vydal se pro pomoc. Protože se Hanč neobjevoval, vypravil se ho hledat mimo jiné i Emerich Rath. Ve sněhové vánici našel Hanče v mlze pod Zlatým návrším, ležícího, naprosto vysíleného, ale stále živého. Podařilo se mu ho odtáhnout asi půl kilometru směrem k Labské boudě, ale na další cestu už neměl sílu. Posadil ho proto k tyči, vrátil se pro své lyže a vyrazil pro pomoc do Labské boudy. Hanče pak na saních dopravili do Labské boudy, ale následné oživovací pokusy už byly marné a podchlazený a vyčerpaný Hanč zemřel. Na Zlatém návrší se tyčí pamětní mohyla se jmény Hanče a Vrbaty, ale Emerich Rath, který se při záchranné akci stal málem třetí obětí závodu, zřejmě proto, že byl Němec, z historie mizí. Přitom patřil k průkopníkům lyžování, v roce 1907 startoval na mistrovství království českého, kde zvítězil v běhu na 5 km. V roce 1913 se zúčastnil onoho osudného posledního závodu Bohumila Hanče. Lyžování však nebylo jediným sportem, kterému se věnoval. Výčet sportů, které provozoval, nápadně připomíná rozsáhlé aktivity Járy Cimrmana - věnoval se atletice, především běhu a chůzi, plavání, lyžování, veslování, kanoistice, cyklistice, boxu, zápasu, rychlobruslení, horolezectví, kulturistice, jízdě na bobech, lednímu i pozemnímu hokeji, fotbalu, tenisu, ragby či volejbalu. V ledním hokeji dokonce reprezentoval Čechy na mistrovství Evropy v Berlíně roku 1914. Na olympijských hrách v Londýně 1908 a Stockholmu 1912 startoval jako maratonec za Rakousko-Uhersko. Ve fotbale nastupoval ve slavném týmu DFC Praha, v boxu se stal roku 1912 mistrem Německa v těžké váze, účastnil se populárních Běchovic. Za první republiky se stal vášnivým trampem - Šedého vlka si trampové skutečně vážili. Tramping se nakonec stal jeho živností - v krámku Na Příkopech prodával sportovní a trampské vybavení. Eduard Škoda ho popisuje takto: „Emerich Rath byl skaut, tramp a tulák. Na Medníku měl chajdu, tady v pasáži obchod, kde prodával vše, co bylo k trampování a, skautingu třeba. Po druhé světové válce jsme tu dostali UDS torny, battle dresy, stanové celty, kotlíky, esšálky a dokonce i trofejní tropické přilby ze skladů Rommelova Afrikakorpsu. U pana Ratha byly k mání i přesnídávky z dodávek UNRRA. Díky němu jsme poprvé v životě ochutnali z vojenské khaki plechovky šťávu z nahořklého ovoce jménem grapefruit.“ Němec Rath, který za války ukrýval německého Žida, a nebyl odsunut, ale po roce 1948 byl obviněn z propagace amerikanismu a západního stylu života. Přišel o svůj obchod a musel na rok do pracovního tábora ve Svatém Janu pod Skalou. Po návratu ho čekal nejnižší důchod, živil se jako pomocný dělník. Nějaký čas pobýval v domově důchodců, poté skončil na ulici. Nakonec se celoživotní optimista, bez peněz, opět dostal do domova důchodců, to mu ale zbývalo jen pár měsíců života - 21. 12. 1962 zemřel. A pasáž, ve kterém měl krámek, a která donedávna nesla název Rathova pasáž, byla zmodernizována a přejmenována na sterilní Pánskou pasáž.

Labská bouda – Labská bouda leží v nadmořské výšce 1340 metrů, několik set metrů od boudy se nachází pramen Labe. Moderní železobetonová devítipatrová budova z roku 1975 nese stejný název jako původní hostinec z 19. století, který vyhořel roku 1965. V listopadu 2007 navrhla správa Krkonošského národního parku Ministerstvu životního prostředí ČR, aby stát hotel odkoupil a následně zboural. Vlastník za hotel požadoval 43 miliónů korun. Na jaře 2011 byla cena již snížena na 30 milionů a ministerstvo životního prostředí o zbourání tehdy pořád ještě jednalo. V červenci 2011 se majitel Labské boudy rozhodl odstoupit od neúspěšných jednání se státem. Na podzim 2011 začala odkládaná rekonstrukce boudy a v prosinci 2011 zde byl otevřen hotel s modernizovanými pokoji a turistická ubytovna. Od září 2012 ji provozuje stejný majitel jako Luční boudu, a to je taky důvod, že se zde čepuje pivo Paroháč, které se vaří na Luční boudě.

Pramen Labe - Označení místa na hřebeni Krkonoš, které bylo pro turistické účely symbolicky upraveno jako počátek řeky Labe. Nachází se v nadmořské výšce 1 387 metrů na Labské louce. Je zde skruž s přítokem a odtokem vody, vydlážděným okolím a od roku 1968 kamennou stěnou, vyobrazující barevné znaky 26 významných měst, jimiž Labe na své cestě k moři protéká. Dále se zde nachází dvojice pamětních desek věnovaných propagátoru české turistiky v Krkonoších Janu Bucharovi. V roce 2006 byla k prameni Labe umístěna dřevěná socha alegorie vody. Skutečné prameniště Labe se nachází západně ve vzdálenosti zhruba 150 až 300 metrů - z důvodu ochrany přírody je veřejnosti nepřístupné.

Špindlerův Mlýn - V němčině se město dříve nazývalo Spindlermühle podle rodiny Spindlerových, která vlastnila v obci mlýn. Předtím se však obec vždy jmenovala Svatý Petr. Jenže v žádosti o povolení stavby kostela, zaslané císaři na konci 18. století, bylo u podpisů rovněž uvedeno – sepsáno ve Špindlerově mlýně, právě zde totiž žádost sepisovali. A tak došlo k omylu a zpět se vrátilo povolení ke stavbě kostela v obci Špindlerův Mlýn. Občané raději obec přejmenovali, aby mohli stavět. Zaslání nové žádosti by mohla být brána jako urážka neomylného úřadu a kostel by tu už určitě nestál. Město je jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších středisek zimních sportů v České republice. Lůžková kapacita je kolem 10 tisíc lůžek.

Labská přehrada – Byla vybudována po katastrofálních povodních v roce 1897, které způsobily obrovské škody v celém údolí Labe v letech 1910 - 1916. Jedná se o první přehradu na řece Labi, která zachytává převážnou část sněhových vod Krkonoš. Hráz je vysoká 41 m, dlouhá 154 metrů. Je zajímává také tím, že v její stěně hráze u výtoku je vyobrazen emblém s iniciály RČ (Republiky Československé), který nahradil několik let po převratu v roce 1926 iniciály panovníka Františka Josefa. V 80. letech byl přes přehradní zátoku vybudován 120 metrů dlouhý silniční most s nejvyšším pilířem o výšce 30 metrů. 

Pivovar Hendrych, Vrchlabí - Slavnostní první výčep nového vrchlabského rodinného pivovaru Hendrych proběhl dne 11. 8. 2012 během Krkonošské pivní slavnosti. Od prosince 2012 funguje v prostorách pivovaru v Horské ulici Pivní Bar.

Kulturák Střelnice, Vrchlabí – V tomto podniku se v roce 1967 točil film Hoří, má panenko. Miloš Forman vzpomíná: „Společně s Papouškem jsme odjeli do Krkonoš psát příběh o vojenském dezertérovi, který se ukrývá ve sklepení pražské Lucerny. Přijel za námi Ivan Passer, ale ani jemu se nepodařilo nás z mrtvého bodu vytáhnout. Rozhodli jsme se, že si musíme od scénáře odpočinout, a zašli jsme na bál, který tu sobotu večer pořádal místní požárnický sbor. Chtěli jsme jen koukat na lidi, trochu se opít, pokecat s holkama. Ve Vrchlabí měli dobrovolný požárnický sbor, který uspořádal soutěž o královnu krásy pro své tuctové dcery. Měli i tombolu. Pili a hádali se se svými ženami. A my na to koukali jako vyjevení. Celý příští den jsme s Ivanem a Papouškem nemluvili o ničem jiném než o předešlém večeru. V pondělí jsme své postřehy začali rozvíjet: co by se asi stalo, kdyby… A v úterý jsme začali psát scénář. Ten film se psal sám. Kdykoli se vynořil nějaký problém, rozjeli jsme se do Vrchlabí a pokecali s hasiči. Našli jsme totiž hospodu, kam chodili na pivo, hrát karty a biliár. Už nás znali a mluvili s námi otevřeně a za šest týdnů byla první verze scénáře hotová.“ Forman se rozhodl, že celý film natočí právě ve Vrchlabí a bez obsazení jediného profesionálního herce. Forman dále vzpomíná: „Všichni naši dobrovolní hasiči pracovali přes den ve fabrice. Vstávali v pět ráno, v šest si odpíchli, ve dvě jim padla, šli domů, najedli se, převlíkli a šli se hlásit na plac. Začínali jsme točit ve čtyři odpoledne a dělali jsme do deseti do jedenácti večer nepřetržitě po celých sedm neuvěřitelných týdnů. První veřejné promítání filmu Hoří, má panenko se konalo ve Vrchlabí. Kulturní papaláši vybrali tohle místo v naději, že vrchlabští občané se budou cítit dotčeni a zesměšněni způsobem, jakým jsem je zobrazil na plátně. Předpokládali, že jejich reakce bude natolik zlostná, že mi výslovně zakázali do Vrchlabí jet, abych náhodou nepřišel k úrazu. Ve skutečnosti se ale vrchlabské publikum během promítání vesele řehtalo. Pak byla otevřena diskuse. Jako první povstal jeden z příslušníků stranou nasazené klaky a jménem všech přítomných promluvil o tom, jak velice tenhle film uráží naši dělnickou třídu a především požárníky. Když skončil, přihlásil se o slovo jeden z hasičů, pan Novotný. ‚Já teda nevím, soudruzi. Víte, já nejsem žádný řečník a inteligent, ale já fakt nevím. Tady soudruh říká, že nás to uráží, a možná že jo, ale heršvec, lidi, nepamatujete si, jak to vypadalo, když Jírovům chytnul ten kozí chlívek? Jak jsme všichni seděli v hospodě a chlastali? A když jsme se tam pak doštrachali, jak jsme zjistili, že jsme nechali hadice na stanici? Vzpomínáte na to? A pak jak se nám auťák překotil na ledě? Doteď vidím, jak ta Jírovic koza shořela. Takhle blbě v tom filmu přece jen nevypadáme.“

Vrchlabí - Ves Vrchlabí se poprvé v pramenech objevuje roku 1359. Významnou stavbou je zámek postavený v polovině 16. století, dnes sídlo městského úřadu. Ukázkou původní zástavby jsou zachované domy v blízkosti náměstí. Velmi významnou památkou je bývalý klášter augustiniánů s kostelem sv. Augustina postavený počátkem 18. století. V současné době je v objektu kláštera instalována expozice Krkonošského muzea. V lednu 2014 bylo otevřeno Krkonošské centrum enviromentálního vzdělávání. Unikátní budova, jejímž autorem je architekt Petr Hájek, vznikla vedle stávající administrativní budovy Správy KRNAP za zámkem a rozšířila nabídku vzdělávacích aktivit. Dům má již i svou přezdívku - Krtek. Stavba je zapuštěná do země a prostřednictvím zelené střechy z horských rozchodníků je harmonicky napojena do zámeckého parku. Mezi další historické památky patří chrám svatého Vavřince, nejstarší vrchlabský dům - Dům se sedmi štíty a barokní most přes Labe z roku 1700 zdobený sochou sv. Jana Nepomuckého.

Podhůří – Ve vsi se nachází zámek, zmíněný již v roce 1780. V 70. letech 19. století koupil zámek majitel textilní firmy Fridrich Vilém, který jej nechal pseudorenesančně upravit, přistavěna byla věž čtvercovitého půdorysu.

Kunčice nad Labem – Nejvýznamnější památkou Kunčic je kaple Panny Marie. Původní zděná klasicistní kaple byla postavena roku 1847. Tato kaple však nedostačovala potřebám obce, a proto byla po vzoru kaple v Klášterské Lhotě rozšířena roku 1906 o zajímavou lehkou hrázděnou přístavbu lodě.

Klášterská Lhota – Ve vsi se nachází kaple Nejsvětější Trojice s hrázděnou lodí z roku 1906. Má stejného autora i dobu vzniku (resp. přestavby) jako kaple v Kunčicích.

Hostinné – Na jeho místě byla prastará osada, existující již v době hradištní. Kníže Soběslav I. na blízkém kopci zvaném Bradlo založil knížecí hrad, kde v roce 1140 zemřel. Vlastní město bylo založeno Přemyslem Otakarem II. V historickém jádru města je čtvercové náměstí lemované podloubím, kterému vévodí renesanční radnice s postavami dvou obrů (jejich výška 4,8 m). U náměstí se nachází děkanský kostel Nejsvětější Trojice. Zchátralý františkánský klášter z roku 1684 prošel v letech 2011-2012 zásadní rekonstrukcí. Je zde umístěno muzeum, knihovna, prostory pro zájmovou činnost spolků a umělecké školy. V roce 2012 dostal klášter ocenění Stavba roku za příkladnou rekonstrukci ojedinělého raně barokního objektu. V samotném klášterním kostele se nachází od roku 1969 Galerie antického umění se sbírkou sádrových odlitků antických soch. Odlitky vytvořené v roce 1912, poškozené několikerým stěhováním z původního umístění v Klementinu, byly postupně restaurovány a instalovány do chrámové lodi. Upraven je i klášterní park, ve kterém je pietní místo s plastikami, které vytvořil sochař Vladimír Preclík. Pod náměstím v parčíku u Horské ulice stojí socha císaře Josefa II., který navštívil Hostinné celkem čtyřikrát. V roce 1999 byla socha navrácena na původní místo, které musela po první světové válce opustit jako symbol habsburské monarchie. Mezi nejvýznamnější rodáky patří vynálezce hlubokotisku Karel Klíč a profesionální podvodník Viktor Lustig (1890 - 1947), který se proslavil jako „Muž, který prodal Eiffelovu věž. A to hned dvakrát“.

Přehrada Království – Po ničivé povodni z roku 1897, která zasáhla údolí Labe až po Pardubice, bylo rozhodnuto o výstavbě dvou vodních děl, které by přívalové vody zadržely – přehrada Labská a dnešní přehrada Les Království. Stavba proběhla v letech 1910 – 1920 - zdržení způsobila první světová válka. Po dokončení výstavby šlo o největší vodní nádrž v tehdejší Československé republice. Délka hráze je 218 metrů, maximální výška je 41 metrů, hloubka u hráze je 28 metrů. Celý soubor staveb je pojednán v romantizujícím, pseudogotickém duchu. Koruna hráze je doplněna dvěma branami s ozdobnými věžičkami. Domek hrázného připomíná malý kamenný hrad s dominantní věží s cimbuřím. Od roku 2010 je národní kulturní památkou.

Kryté mosty, Verdek - Labe má dosud dva kryté mosty, které jsou v těsné blízkosti Dvora Králové v obci Verdek. Výše proti proudu je most 25 metrů dlouhý a tři metry široký se zcela zakrytými boky. Dnešní podobu má z roku 1938. Pěším slouží dodnes. Na jeho místě byl most již v roce 1641. Níže po proudu je most 20 metrů dlouhý a tři metry široký. Jeho stáří se blíží devadesáti rokům. Protože spojuje nestejně vysoké břehy, je mírně nakloněný. Je ale ve špatném stavu, takže ho nemohou použít ani pěší.

Dvůr Králové – Podle legendy získala Dvůr Králové roku 1309 druhá žena Václava II., vdova Eliška Rejčka. Město měla věnem darovat své dceři Anežce Přemyslovně bez souhlasu krále Jana Lucemburského, který za trest město Elišce odňal. Ve skutečnosti se stává Dvůr Králové věnným městem českých královen až v roce 1399, kdy ho Václav IV. daroval své druhé manželce Žofii Bavorské. Město bylo opevněno již koncem 13. století. Přístup do města byl zajištěn čtyřmi branami, které byly chráněny válcovými věžemi. Ještě roku 1841 existovaly hradby téměř kolem celého města, dnes jsou celistvější fragmenty ve Valové uličce a u kostela sv. Jana Křtitele. Z věží se dochovala pouze Šindelářská věž. V roce 1817 byl v kostele sv. Jana Křtitele Václavem Hankou "objeven" tzv. Rukopis královédvorský. Obsahoval 14 písní, které měly pocházet ze 13. století. Ačkoliv se později ukázalo, že se jedná s největší pravděpodobností o falsum, významně ovlivnil atmosféru právě probíhajícího národního obrození a výrazně zapsal město do českých dějin. Nalezení Rukopisu ovlivnilo i architekturu města. Kašna se sochou Záboje, postavou z Rukopisu královédvorského, byla odhalena na náměstí v roce 1857 při oslavách 40. výročí nalezení Rukopisu. 50 let po nalezení Rukopisů byl postaven Hankův dům podle návrhu architekta Zítka. Dnes je v něm kulturní dům. Ve městě se nalézá zoologická zahrada s africkým safari, kterou ročně navštíví přes půl milionu lidí. Ve Dvoře Králové se narodil sochař Otto Gutfreund, v Havlíčkově ulici je na jeho rodném domě pamětní deska. K jeho nejznámějším dílům patří sousoší Babičky v Ratibořicích, Gutfreund je i autorem prvorepublikové pětikoruny, odborníky považovanou za nejzdařilejší československou minci. Narodil se zde i zpěvák, dirigent a skladatel Rudolf Antonín, který si na počest svého rodiště změnil jméno na R. A. Dvorský. V patnácti letech začal dirigovat orchestr, v šestnácti psal první skladby. V roce 1919 odešel do Prahy a založil svůj první orchestr The Melody Makers. Od roku 1924 měl vlastní hudební pořad v Československém rozhlasu. V roce 1929 pak založil druhý orchestr Melody Boys, který existoval do roku 1945. S ním nahrál přes tisíc gramofonových desek a vystoupení orchestru na Barrandovských terasách bylo pravidelně vysíláno Československým rozhlasem. V roce 1936 založil v Klimentské ulici vlastní hudební nakladatelství. Jeho píseň Je na Západ cesta dlouhá, jakoby předznamenala jeho život po válce. Orchestr přestal fungovat, nakladatelství bylo znárodněno. S přítelem Pavlem Johnem, radiotelegrafistou Československých aerolinií, začal krátce po převratu zvažovat odchod do zahraničí. Plán útěku počítal s únosem dopravního letounu při zkušebním letu. Než se stačil plán zrealizovat, byl R. A. Dvorský v roce 1953 zatčen na základě udání, obviněn z vlastizrady a odsouzen byl na pět let odnětí svobody. S přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu (tuberkulóza) byl trest snížen na tři a půl roku. Po propuštění z vězení se opět věnoval skládání. Umřel v roce 1966 a je pochován na královédvorském lesním hřbitově.

Pivovar Tambor, Raisova 699 – Myšlenka vybudovat nový pivovar na "zelené louce" v prostoru areálu firmy vznikla v roce 2006. Už tehdy jednatel společnosti prohlašoval, "Chceme obnovit vaření piva ve Dvoře Králové přesně na den po 30 letech a to dne 28. 2. 2009." Poslední várku piva Světlé 11 pod názvem Novopramen uvařila paní Tyčová v místním pivovaře právě 28. 2. 1979. Po třiceti letech opravdu došlo k slavnostnímu vysvěcení varny nového pivovaru Tambor. Pivovar pojmenovává svá piva po významných rodácích. Prvním z nich byl R. A. Dvorský (světlý ležák 12). K pátému výročí svého založení vznikl polotmavý ležák 11 jménem J. Jakoubek. Jaroslav Jakoubek se s Ivanem Vyskočilem podílel na vzniku divadla Na zábradlí a byl i u zrodu divadla Rokoko. V době, kdy se ještě Jiří Suchý neznal s Jiřím Šlitrem, psal pro něj texty. Jeho písničky zpíval Václav Neckář, Eva Pilarová, Pavlína Filipovská, Rudolf Pellar, Ljuba Hermannová. Jednou se Jaroslav Jakoubek v restauraci pohádal se svou ženou Jiřinkou, odešel domů a ráno ležela na stole báseň, která začínala slovy: "Nějak se vytrácíš, má lásko..." Později tuto báseň zhudebnil Petr Přibyl a teprve dva roky po smrti Jaroslava Jakoubka ji v roce 1995 nazpíval Petr Janda s Olympicem. Píseň se stala nejúspěšnější rockovou baladou té doby.

Křížová cesta 21. století – V roce 2004 založil sochař Vladimír Preclík občanské sdružení Křížová cesta s úmyslem vytvořit ve volné krajině mezi Žirčí a Kuksem, pod lesem s Braunovým Betlémem, novodobou křížovou cestu jako duchovní dominantu kraje. Preclík přizval ke spolupráci dalších čtrnáct sochařů tří generací, aby ztvárnili svá díla v hořickém pískovci. Sochy vznikaly v průběhu čtyř let, otevření cesty se bohužel Vladimír Preclík nedožil. Jeho sochu Katedrála prosby realizoval podle modelu sochař Hejl. Sochy byly vysvěceny 4. října 2008 o svátku sv. Františka z Assisi. Soubor je novodobým pojetím 300 let staré myšlenky hraběte Františka Antonína Šporka, která se tehdy neuskutečnila pro spory hraběte s žirečskými jezuity. Jednotlivé sochy - Zvěstování - Daniel Klose (narozen 1973), Rouška Veroniky - Stanislav Hanzík (1931), Zázrak nanebevstoupení - Vojtěch Adamec (1933), Trnová koruna - Ellen Jilemnická (1946), Katedrála prosby - Vladimír Preclík (1929-2008), Svatá rodina - Jan Koblasa (1932), Světlo v temnotách - Ivan Jilemnický (1944), Vykoupení - Jan Hendrych (1936), Slza - Václav Fiala (1955), Pieta - Marius Kotrba (1959), Krajina kříže - Čestmír Mudruňka (1935), Hledač - Michal Šarše (1956), Lásky bolest - Jiří Marek (1972), Brána naděje - Jaromíra Němcová (1959), Obelisk - Jiří Kačer (1952).

Braunův Betlém, Žireč - Areál Nového lesa u Kuksu je unikátní barokní sochařsko-krajinářskou realizací, vytvořenou v letech 1718–1732 za účasti sochaře Matyáše Bernarda Brauna a jeho dílny pro hraběte Františka Antonína Šporka jako širší součást Kuksu. Od roku 2002 je areál chráněn jako národní kulturní památka.

Stanovice – Díky působení hraběte Šporka se v katastru obce nachází řada sochařských památek z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Kromě Betlému je jižně od obce na pravém břehu Labe do pískovcové skály tesaný reliéf Stigmatizace svatého Františka Serafinského a přímo v centru obce se nachází vrcholně barokní baldachýnová kaple Nejsvětější Trojice se sousoším Nejsvětější Trojice opět z dílny M. B. Brauna.

Kuks – Rozsáhlý barokní komplex dal postavit majitel zdejšího panství František Antonín Špork v letech 1692–1724. Do roku 1694 byly postaveny lázně, ve své době jedny z nejvýstavnějších v Čechách. Roku 1702 bylo postaveno divadlo, 1704 lázeňský dům a domy pro hosty, v letech 1707-1716 špitální kostel a hospitál Milosrdných bratří určený pro vojenské vysloužilce se zahradou. V letech 1720-1724 přibyl nový lázeňský dům a Dům filosofů s knihovnou. Už za života hraběte Šporka význam lázní postupně upadal. Roku 1770 bylo přestavěno severozápadní křídlo hospitálu, v roce 1901 byl stržen vyhořelý zámek. Ze zámku a lázní na levém břehu Labe se do dnešní doby dochovalo pouze kaskádové schodiště a hostinec s původním názvem U Zlatého slunce. Na pravé straně Labe se dochoval hospitál s kostelem Nejsvětější Trojice, postavený podle projektu italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho. V kryptě kostela je hrobka Šporkovy rodiny. Na dlouhé terase před hospitálem je galerie alegorických soch barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna z let 1715-1718: na jedné straně dvanáct ctností, na druhé dvanáct neřestí. Originály jsou dnes umístěny v bývalém hlavním nemocničním sále hospitálu, na terase jsou jejich kopie. 28. března 2015 byl Kuks slavnostně otevřen po dvacetiměsíční rekonstrukci za více jak 600 miliónu korun. Nad bývalým zámkem stojí socha Goliáše. Původně ji Matyáš Braun dal název Herkomannus. Měla být satirou na prodejné právníky. Socha držela v ruce říšské jablko s nápisem „IURE ERUI“ (Právem jsem dobyl). Tento nápis se čte zepředu i pozpátku stejně. Braun tak chtěl naznačit, že právní spory lze vést nejenom rovnou cestou, ale i cestou opačnou – útokem a lstí. Podle nařízení Nejvyššího úřadu ve Vídni bylo v roce 1729 odstraněno ze sochy vše, co uráželo právníky. Zmizel nápis, socha byla přetesána na Goliáše a naproti němu byla postavena socha Davida s prakem. Smysl sochy zůstal. Lstí a důvtipem i malý může přemoci velikého. Přímo na břehu Labe je otevřena opravená hospoda U Prďoly (dnes Baroko). Prďola se říkalo svéráznému hostinskému Jaroslavu Vohradníkovi, který v Kuksu čepoval pivo čtyřicet let až do své smrti v roce 2011. Šenk pro lázeňské hosty zde nechal zřídit hrabě Špork už v roce 1720.

Heřmanice nad Labem – Na zdejší tvrzi se narodil v roce 1583 Albrecht z Valdštejna. Připomíná ho pamětní deska na stěně kostela. V kostele jsou náhrobní kameny jeho rodičů a sourozenců. Ve vesnici měl chalupu Waldemar Matuška, a tak jeho ctitel zařídil v pevnosti v Josefově Matuškovo muzeum.

Jaroměř – Název města je odvozován od přemyslovského knížete Jaromíra. Nejstarší písemná zpráva o Jaroměři pochází z roku 1126. Královské město vzniklo zřejmě za Přemysla Otakara II. na místě původního hradiště. Na začátku 18. století zažila Jaroměř čilý ruch spojený s výstavbou Šporkova lázeňského komplexu v Kuksu. Ve městě se do Labe vlévá Úpa a o kilometr dál kalná Metuje. U vjezdu do Jaroměře se nachází hřbitov, na kterém je jedna z nejhezčích soch Matyáše Brauna Plačící žena – je to jeho žena, která pláče nad smrtí své matky, Braunovy tchýně. Originál se nachází v kasematech josefovské pevnosti. Na náměstí je 16 metrů vysoký Mariánský morový sloup od Matyáše Brauna. Zblízka je možno vidět originál opět v kasematech v pevnosti, na náměstí je kopie. Nejvýznamnější památkou Jaroměře je gotický chrám sv. Mikuláše – s dnešní stavbou se začalo roku 1404, kostel byl zaklenut v 16. století. Na Střední škole řemeslné studoval medailér Otakar Španiel a malíř František Kupka. Jaroměř se pyšní i výstavnými veřejnými budovami a zejména školami, postavenými na přelomu 19. a 20. století. Z moderní architektury vyniká Wenkeův obchodní dům na Husově třídě postavený v roce 1911 podle návrhu architekta Josefa Gočára. V současné době zde sídlí městské muzeum a galerie. V prosinci 2014 spojila břehy Labe konstrukce nového mostu. Nahradila původní přemostění z 19. století, které zničily záplavy v roce 2013. Obyvatelé na něj netrpělivě čekali rok a půl, lávku ve tvaru páteře navrhl architekt Mirko Baum.

Josefov – Ztráta Slezska a Kladska vedla k výstavbě pevnosti na místě vesnice Ples. V letech 1780 až 1787 tu podle plánů francouzských vojenských stavitelů vzniklo vrcholné dílo evropského urbanismu a fortifikačního umění. Osídlování pevnostního města, přejmenovaného roku 1793 na Josefov, postupovalo jen zvolna. Na stavbu se spotřebovalo 500 miliónů cihel a stála 10 miliónů zlatých, což byl tehdy roční rozpočet Rakouska. Pevnost nakonec nebyla nikdy obléhána, ale svou existencí zabránila Prusku v expanzi na úkor rakouské monarchie. Nejblíže k využití měla ve válce prusko-rakouské v roce 1866, ale v té době už rakouské vedení s využitím zastaralých pevností nepočítalo. Po ztrátě vojenského významu byl Josefov poznamenán stagnací provázenou trvalým úbytkem obyvatel. Po okupaci Československa v roce 1968 byla zdejší vojenská nemocnice zabrána okupačními vojsky a v Josefově byla ubytována silná vojenská posádka. To vše vedlo k jeho značné devastaci a tento neblahý vliv je zde patrný dodnes. Svým ponurým prostředím se hodil i pro natáčení filmu Musíme si pomáhat. Značná část zchátralých podzemních chodeb a opevnění byla renovována a jsou nyní přístupné pro veřejnost. Josefov byl vyhlášen v roce 1971 městskou památkovou rezervací.

Smiřice – Ze zdejší tvrze pochází šlechtický rod Smiřických ze Smiřic, který vymřel v první polovině 17. století. Zámek, původně vodní tvrz ze 14. století, byl v 16. století přestavěn na renesanční zámek a kolem roku 1700 barokně upraven. Autorství zámecké kaple Zjevení Páně bývají přisuzovány Kryštofu Dientzenhoferovi nebo Janu Blažeji Santinimu. Nejde spolehlivě určit, neboť ve stavbě jsou prvky typické pro oba stavitele a stavební plány ke stavbě se nedochovaly. Ke kostelu přiléhá čtyřboká věž vysoká 49 metrů. Interiér má jednotnou vrcholně barokní výzdobu. Autorem většiny maleb je Petr Brandl. Na hlavním oltáři je jedna z jeho nejvýznamnějších olejomaleb, Klanění tří králů. Většina soch není z kamene, pouze ze dřeva štafírovaného štukem a iluzivní malbou. (kapli může navštívit skupina nad 20 osob tel. 495 809 010). Liberecký podnikatel Johann Liebig nesouhlasil s původním návrhem budovy místního nádraží a nabídl, že postaví budovu podle svých představ a na svůj náklad. Díky tomu mají Smiřice jediné nádraží na území ČR, která je postaveno ve stylu loveckého zámečku včetně tzv. „zvířecího příkopu“. Dostalo zvláštní ocenění v anketě „Nejkrásnější nádraží ČR roku 2007“.

Most, Plácky - Silniční most přes Labe z počátku 20. století vznikl podle návrhu Františka Sandera. Konstrukce mostu je betonová, o jednom nízkém segmentovém oblouku. Jedná se o vzácnou technickou památku s vnějším secesním ztvárněním.

Hradec Králové – Leží na soutoku Labe s Orlicí. Ve středověku šlo o věnné město českých královen a této době vděčí za gotickou katedrálu sv. Ducha. Do poloviny 19. století sloužilo město jako vojenská pevnost, jež byla zrušena po debaklu při bitvě u Hradce Králové v roce 1866. Tím se doslova uvolnil prostor pro zlatou éru královéhradecké architektury na začátku 20. století, ze které si především díky stavbám Gočára a Kotěry město odneslo označení Salon republiky. V letech 1909 až 1912, kdy byla postavena na Eliščině nábřeží nová muzejní budova podle návrhu architekta Jana Kotěry. Architekt navrhl budovu včetně detailů ve vnitřním vybavení přednáškového sálu a kašny před muzeem. Vchod muzea střeží dvě alegorické pět metrů vysoké figury sedících žen, představující Umění a Průmysl. Drobná mužská postava v masivní ženské dlani znázorňuje Hradec Králové deroucí se ze sevření hradeb. Autorem glazovaných soch je Stanislava Sucharda. Hučák - V roce 1908 byla provedena regulace Labe proti povodním s tím, že byl v místě dnešní elektrárny vybudován nový jez. Následně v letech 1909-12 byla vybudována budova elektrárny podle návrhu architekta Františka Sandera, který k výstavbě použil kombinaci mramoru, pískovce a červených pálených cihel. Kromě secesní budovy navrhl Sander i most přes Labe. Po rozsáhlé rekonstrukci byly v roce 2012 otevřeny Jižní zahrady, které se nacházejí mezi schodištěm Bono publico a Gočárovým schodištěm. Přízemím Rybářské věže z 15. století procházela pěší cesta, spojující město s předměstím Na konci první třetiny 19. století tuto cestu nahradilo uzavřené schodiště Bono publico. Druhé schodiště navrhl Josef Gočár v roce 1910. Návrhem schodiště řešil architekt výškový rozdíl 25 metrů mezi spojovanými ulicemi. Po dostavění vyvolávalo schodiště značnou nevoli. Lidé schodiště nejen kritizovali (přezdívali mu podle tvaru elektrických lamp U tří tupláků), ale žádali jeho zbourání.

Vysoká nad Labem – První písemná zmínka o vsi se objevuje roku 1073 ve výčtu majetku, jímž Vratislav II. obdařil tehdy založený Opatovický klášter. Název obce jest odvozen od polohy. V pozdější době daroval jakýsi Lhota z Hradce nedaleko od Vysoké ležící kopec „Milíř“ (283 metrů) svým lidem, kteří tu pálili dřevěné uhlí. Od nich kopec podobný uhlířskému milíři dostal název. V roce 2006 zde žilo 933 obyvatel. Mezi nimi je i rodina Dušákova. Na kopci vyrostla rozhledna Milíř. Jedná se o unikátní trojbokou stavbu ze dřeva, oceli a litého betonu, jedinou svého druhu v celé ČR. Rozhledna vysoká 31 metrů byla slavnostně otevřena v říjnu 2013. Jedním ze sponzorů je n á š Jiří Dušák.

Opatovický kanál – Kanál je významné vodní dílo, které bylo vybudováno v letech 1498 až 1521. Byl vystavěn k napájení původně rozsáhlé rybniční sítě, kterou založil Vilém z Pernštejna. Opatovický kanál začíná u Opatovic nad Labem a do Labe se zpět vlévá u obce Semín. Vytváří tak přeponu pardubického oblouku Labe. Kanál dosahoval délky 34 km, jeho současná je délka přes 32 km a spád 18,5 metrů. Šíře koryta se pohybuje mezi 15 metry na počátku kanálu do 2,5 metru u ústí do Labe.

Kunětická hora – „Tyčí se“ sice jen do výšky 305 metrů n. m., ale okolní terén převyšuje o více než 80 metrů, proto se nikdo nepozastavuje nad názvem hora. Na vrcholu stojí stejnojmenný hrad z počátku 15. století. Po zakladateli hradu vlastnil hrad Jiří z Poděbrad. V roce 1491 koupil Pardubice a kunětické panství s Kunětickou horou Vilém z Pernštejna. Za něho byl hrad velkolepě přestavěn na mohutný dvouvěžový objekt. Již roku 1560 byl Jaroslav z Pernštejna nucen celé pardubické panství i s Kunětickou horou odprodat královské komoře. Za třicetileté války byl hrad dobyt a vypálen. Zkáza hradu pokračovala jednak zanedbanou péčí, jednak těžbou kamene, která v roce 1884 způsobila zřícení části hradu. V roce 1896 pak oheň zničil budovy hospodářství v podhradí. O záchranu hradu usiloval Musejní spolek pardubický od začátku 20. století. V letech 1923-1928 zadal zpracování návrhu na obnovu hradu a předhradí Dušanu Jurkovičovi. Řešení bohužel nerespektovalo památku jako historický objekt. Podstatná obnova hradu byla prováděna po II. světové válce. Do dnešní doby se zachovala část hradeb zesílených baštami a jeden z dělostřeleckých rondelů, palác s uzavřeným vnitřním nádvořím, samostatně stojící kaple sv. Kateřiny Sienské a válcová hradní věž, která nabízí jedinečný rozhled do Polabské krajiny, při jasném počasí až na Krkonoše, Orlické hory a Železné hory. Místní lidé mají k hradu vřelý vztah a mluví o něm s přátelskou přezdívkou "Kuňka". Hrad je otevřen jen do 17:30.

Dříteč - Na pravé straně kostela sv. Petra a Pavla se nachází deska Václava Veverky (1790 až 1849), který je zde pochován, a který se svým bratrancem Františkem Veverkou vynalezl ruchadlo. Deska z bílého mramoru nese nápis: "Na tomto svatém poli odpočívá slavné paměti první zhotovitel ruchadla, rolník a kovář Václav Veverka..."

Pardubice – Leží na soutoku řek Labe a Chrudimky. Prvním vlastníkem Pardubic na začátku 14. století byl Púta z Dubé. Kolem roku 1325 vyměnili jeho synové Pardubice s rytířem Arnoštem z Hostýně. Jeho syn Arnošt z Pardubic byl prvním pražským arcibiskupem. Arnoštova závěť z roku 1340 je prvním dokladem o existenci Pardubic jako města. V roce 1491 získal pardubické panství Vilém II. z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího českého království, který zdejší vodní hrad přestavěl na čtyřkřídlý renesanční palác a obehnal ho mohutným opevněním. Vzniklo tak sídlo na pomezí hradu a zámku, jehož fortifikační systém představuje vrchol pozdně gotické opevňovací techniky. Pernštejnům vděčíme i za celé historické městské jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami a dominantou Pardubic – Zelenou bránou. Roku 1845 přijel do Pardubic první vlak z Olomouce do Prahy. 5. listopadu 1874 se poprvé běžel dostih Velká pardubická. 13. května roku 1911 uskutečnil inženýr Jan Kašpar první dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle. Městské divadlo bylo postaveno v secesním slohu v letech 1906 až 1909 podle projektu Antonína Balšánka. Po požáru v roce 1925 bylo rozšířeno vídeňskou firmou Fellner a Helmer, resp. Fellnerem juniorem. Autorem sochy Genia na čele budovy je Bohumil Kafka. Winternitzovy mlýny byly navržená v roce 1909 Josefem Gočárem pro bratry Egona a Karla Winternitze. Stojí na pravém břehu řeky Chrudimky před jejím soutokem s Labem. Dům U Jonáše na Pernštýnském náměstí je jedním z historických symbolů Pardubic. Z pozdně gotického období se zachovaly interiéry domu, zejména unikátní sklípková klenba v přízemí. Na domě je Starozákonní téma s prorokem Jonášem v rozevřených čelistech velryby. Nyní tu sídlí Východočeská galerie. Pivo se v Pardubicích vyrábělo již ve 14. století. Největší rozvoj nastal v 15. a 16. století za vlády Viléma z Pernštejna. Dnes je pivovar Pardubice malý nezávislý pivovar, který vlastní několik osob z regionu; výstav je 57 tisíc hektolitrů. Vyrábí několik druhů piva; originální je 19° tmavé pivo Porter. U pivovaru je Pivovarská restaurace Pivovarka.

Baron Kraus - Těsně vedle Domova mládeže v Pardubicích je hvězdárna barona Artura Krause (ulice Gorkého). Artur Kraus (1854-1930) byl gentlemanem každým coulem, ale díky nepochopení okolí získal přezdívku "bláznivý baron". Zakládal klub velocipedistů a závodní dráhu v Pardubicích, měl první řidičský průkaz na velociped. Do Pardubic si nechal z Norska poslat první lyže, za jasných nocí pak lyžoval okolo zámeckých valů a na Kunětické hoře. Založil tenisový klub, přeložil do češtiny a vydal tiskem tenisová pravidla, z Německa dovezl první motocykl do Rakouska-Uherska, který je teď v muzeu na hradě Kámen. Byl letovým ředitelem aviatika Jan Kašpara. Ale hlavně to byl astronom, ve svém domě Na staré poště č. 62 vedle Machoňovy pasáže vybudoval roku 1912 astronomickou observatoř, kterou nazval "Lidová hvězdárna v Pardubicích".

Krematorium, Pardubice - Bylo postavena dle plánů architekta Pavla Janáka v letech 1921–1923 na jižní periferii v tehdy módním národním rondokubismu. Janákova svatyně inspirovaná ruskou lidovou architekturou evokuje nechtěně i zdejší tradiční řemeslo – krematorium jako perníková chaloupka. Později byla stavba – především funkcionalistickými – kunsthistoriky zatracována. V roce 1968 natáčel Juraj Herz film Spalovač mrtvol, kde exteriéry a částečně interiéry krematoria hrály důležitou roli. Machoňova pasáž byla vystavěna mezi léty 1924–1925 na ulici Míru, v roce 2013 byla slavnostně otevřena po dvouleté rekonstrukci. Oživuje ji obnovená freska malíře A. V. Hrsky se sportovními motivy. Další významné budovy jsou Anglobanka od Josefa Gočára, spořitelna projektovaná Františkem Roithem, Ředitelství pošt od Ladislava Machoň, Průmyslové muzeum – dnes škola od pardubického architekta Karla Řepy, hotel Grand od Josefa Gočára. U bytového komplexu Poseidon na břehu Labe sedí od roku 2003 socha boha moře Poseidona od Romana Kotrče.

Vodní elektrárna, Přelouč - Malá vodní elektrárna byla postavena v roce 1924. Důležitým předpokladem pro její výstavbu byla regulace a napřímení toku Labe v roce 1907-1911. Byla vystavěna podle projektu architekta Františka Roitha. Současně byl postaven také betonový most přes řeku Labe.

Přelouč – Je jedním z nejstarších historicky doložených míst regionu, roku 1086 se vztahuje první písemná zmínka o osadě s chmelnicí. Už v roce 1261 byla původní osada povýšena Přemyslem Otakarem II. na město. Rodiště Františka Filipovského (roku 1907 v Pražské ulici) si připomíná jeho umění každoročním festivalem dabingu. Na hřbitově pochován jeden z Veverků – vynálezců ruchadla.

Semínský akvadukt - Nachází se na Opatovickém kanále v blízkosti obce Semín zhruba 3 km od Přelouče. Převádí tok Opatovického kanálu přes Sopřečský potok. Značená odbočka ze silnice.

Semín – Ves i tvrz vlastnil Vilém z Pernštejna. Ke konci 16. století zde byla postavena renesanční budova, která sloužila správě semínského panství. Koncem 17. století zde byl zřízen pivovar, v této době také došlo k přestavbě a rozšíření původní budovy v barokním stylu. Tady v budově pivovaru se roku 1880 narodil Josef Gočár, syn sládka Aloise Gočára, který přišel do Semína ze Slovenska. Gočárův dědeček Jano Gottchar byl kanovníkem a poslancem uherského sněmu. V roce 1891 si Alois Gočár pronajal pivovar v Bohdanči a rodina se odstěhovala na novou adresu.

Kladruby nad Labem – Zdejší Národní hřebčín je patrně nejstarším velkým hřebčínem na světě, dnes zabývající se chovem starokladrubských koní. Jeho chov založil v roce 1579 císař Rudolf II. Základem chovu byly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a staroitalskými (neapolskými) hřebci. Koně byli zařazeni na seznam UNESCO jako kulturní dědictví lidstva. Pro svůj častý pobyt si nechal císař Rudolf II. postavit jednopatrový zámek v renesančním slohu, v průběhu staletí pak byl barokně a pseudorenesančně upravován. V roce 2012 dostal hřebčín na generální opravu sedmnácti objektů dotaci 300 milionů korun. Oprava měla být skončena do konce roku 2014, ale nakonec se protáhne do září 2015.

Týnec nad Labem – Dříve zvaný Týnec na Hůrkách se tyčí na výrazném vrchu nad Labem. První zmínka o vsi pochází z roku 1110, v roce 1600 ho císař Rudolf II. povýšil na královské komorní město. Historické jádro města je od roku 2003 městskou památkovou zónou. Nad Labem se tyčí zchátralá gotická tvrz ze 14. století. Po připojení k Pardubicím po roce 1502 byla využívána jako sýpka a sklady. Na náměstí od kostela sv. Jana Křtitele je pěkná vyhlídka na Labe.

Kolín – Město bylo založeno v roce 1260 relokací ze Starého Kolína pravděpodobně Přemyslem Otakarem II. Historické jádro si zachovalo si původní středověký půdorys. Centrum je obehnáno dvojitým pásem hradeb s parkánem. Práchovna z 15. století je předsunutá součást městského opevnění na pravém břehu Labe. Dominantou města je chrám sv. Bartoloměje, původně raně gotický z druhé poloviny 13. století. Na jeho přestavbě v gotickou katedrálu se koncem 14. století podílel Petr Parléř. V letech 1904-1910 proběhla jeho rekonstrukce podle plánu Josefa Mockera. Západně od centra se nachází bývalé židovské ghetto se synagogou ze 17. století a druhý nejstarší a největší židovský hřbitov v Čechách z roku 1418 s více než 2600 náhrobky. Tepelnou elektrárnu s původním názvem ESSO (žádná benzinka, ale Elektrárenský svaz středolabských okresů) navrhl architekt Jaroslav Fragner v roce 1932, v té době byl její komín nejvyšší v Československu. Funkcionalistickou elektrárnu s oblibou fotografoval zdejší rodák Josef Sudek. Železobetonový Masarykův most navrhl v roce 1924 František Roith. Na Karlově náměstí je novorenesanční radnice, morový sloup, kašna a pamětní deska mimu Kašparu Deburauovi, který se zde narodil. A také hospoda U tří pírek s terasou nad řekou a s pivem Kolínský Furiant. „Ahóóój – hoj. Slyšíte ten rozdíl?“ Právě hrdinové Formanova filmu Černý Petr pracovali v samoobsluze na kolínském náměstí. Visutá lávka pro pěší a cyklisty spojuje Kmochův ostrov s pravým břehem Labe. Navazuje na ocelovou lávku z konce 19. století vedoucí přes kanál mezi levým břehem Labe a Kmochovým ostrovem. Lávka byla otevřena v roce 2005. Dva medvědi ze série animovaných příběhů, z nichž prvním byl v roce 1965 film Potkali se u Kolína, mají od roku 2010 pomník v kolínském lesoparku Borky. Dva kameny různých velikostí symbolizují slavné medvědy, jeden z kamenů zdobí reliéf s výjevem z filmu.

Oseček – Přívoz přes Labe je doložen od roku 1836. Byl nepřetržitě v provozu až do roku 1978, kdy byl zrušen kvůli zahájení vodní dopravy uhlí do elektrárny Chvaletice. V roce 2006 byl sezonní provoz přívozu obnoven. U přívozu je velice příjemné občerstvení.

Libice nad Cidlinou – Bylo zde osídlení již v době bronzové. Od konce 8. století se na území obce nacházelo slovanské blatné hradiště, které bylo vybudováno ve strategicky výhodné poloze při soutoku Cidliny s Labem. Po polovině 10. století nastává rozvoj celého hradiště spojený se jménem knížete Slavníka, zakladatele rodu Slavníkovců. První písemná zmínka o Libici pochází z Kosmovy Kroniky české a vztahuje se k úmrtí knížete Slavníka v roce 981. Podle legend se v Libici narodil druhý pražský biskup Svatý Vojtěch. Na Libici bylo sídlo jeho bratra Soběslava, který začal vést samostatnou zahraniční politiku a dostal se do sporu s Přemyslovci. Ti v roce 995 využili jeho nepřítomnosti, dobyli libické hradiště a vyvraždili přítomné členy rodu Slavníkovců. Na místě bývalého hradiště se nachází památník slavníkovského hradiště se základy paláce a kostela z poloviny 10. století, rekonstruovanými na základě výzkumů a nově osazenými sochami Svatého Vojtěcha a jeho nevlastního bratra Radima.

Soutok Labe s Cidlinou – Dvě příjemné zahradní restaurace a kotviště parníku Král Jiří, který pendluje mezi Poděbrady a soutokem.

Poděbrady – Král Přemysl Otakar I. zde v letech 1262–1268 zbudoval kamenný hrad. K velkému rozkvětu panství došlo za pánů z Kunštátu, především za krále Jiřího z Poděbrad. Přebudovali hrad a na jeho západní straně založili nové městečko s velkým náměstím, které zůstalo centrem Poděbrad dodnes. Po smrti krále Jiřího spravoval panství jeho syn Hynek, který o něj byl roku 1495 podvodně připraven ve prospěch Vladislava Jagellonského. Když sem byla v roce 1870 dovedena železniční trať, stálo nádraží daleko v polích, v Poděbradech v té době byl jen zámek a asi 50 domů. V roce 1905 přijal pruský statkář a proutkař Karl Bülow pozvání zámeckého pána knížete Hohenlohe a při pobytu hledal zdroje vody i v zámeckém areálu. Určil vodu na vnitřním nádvoří a v hloubce 97 metrů se opravdu objevila voda. Ke zklamání všech však byla silně mineralizovaná s velkým obsahem oxidu uhličitého. Podnikavý městský lékař Bouček okamžitě začal připravovat kroky k využité poděbradské minerálky lázeňským způsobem. V roce 1907 už byly vyvrtány tři veřejné prameny a v roce 1908 založeny lázně. Objevení minerálních vod město změnilo k nepoznání. V červnu 1910 Knížecí lázně odkoupilo město a dalo navrtat další prameny, takže počátkem 20. let tu bylo již dvanáct zřídel. František Janda v roce 1924 vypracoval urbanistický plán rozvoje Poděbrad, kde nechal město rozrůstat podle nové osy od náměstí ke dráze a podle této osy založil lázeňský park. Dnes jsou lázně specializované na léčbu nemocí srdce a oběhového ústrojí, takže beze zbytku platí: „Na srdce jsou Poděbrady“ aneb „Jeden dědek, sedm bab – to je kouzlo Poděbrad“. Na Jiřího náměstí stojí pomník Jiřího z Poděbrad od sochaře Bohuslava Schnircha, patřící k vrcholům české monumentální plastiky 19. století. Jezdecká socha je zhotovená unikátní technologií – místo nákladného odlití v německé slévárně byla vlastenecky vytepána z měděných plátů v české firmě Schorcht v Praze. Schnirchova matka byla rodačka z Poděbrad a Schnirch sám nemálo přispěl k realizaci sochy, která vysoce překračovala finanční možnosti městečka, dosud čekajícího na objevení pramenů. Slevil ze svého honoráře, navrhl a zorganizoval nejlevnější způsob provedení a navíc pomohl k veřejné sbírce, když prosadil umístění pomníku před Veletržní palác při Jubilejní výstavě roku 1891. Pomník zde stál čtyři roky a za tu dobu Poděbrady shromáždily potřebných 18 000 zlatých. V roce 1898, dva roky po odhalení pomníku, se postavila záložna a další budovy na Jiřího náměstí. Těsně za hradbami stála stodola, kterou architekt Josef Fanta přestavěl na romantický opukový dům pro geometra Obereignera. Ten za svou přestavěnou stodolu sklidil posměch a odsudky. Proto vepsal do štítu domu: “Komu se nelíbí za moje na mým, nechť sobě postaví lépěji na svým.“ A také „Přiveďte sem kohokoli, poučí ho pravda jasná, že může i ze stodoly vytvořit se báseň krásná.“ U lázeňského parku stojí druhá poděbradská vila Josefa Fanty z roku 1910 Kouřimka. Název je vzpomínkou na město, odkud přišla rodina Geiselreiterů, která si ji nechala postavit. Divačkám Ordinace v Růžové zahradě přijde jistě povědomá, neboť v ní bydlela doktorka Běla. Poděbradské nádraží je vůbec první funkcionalistické nádraží v Čechách. Bylo postaveno v roce 1926 podle projektu architekta Vojtěcha Krcha, ve své siluetě připomíná parní lokomotivu. V samotném centru lázeňského parku je Libenského kolonáda postavená v roce 1936 podle projektu Vojtěcha Kerharta. V parku se od roku 1936 nachází květinové hodiny, u kterých se každý den mění datum (v zimě je složeno z bílých kamenů, v létě z květin). V blízkosti je i slavný poděbradský trpaslík. Do hotelu Bílá růže byl v šedesátých letech vstup máničkám zakázán. Na zámku studoval Miloš Forman a Václav Havel, dnes je zde nainstalováno 25 Eurosrdcí. Funkcionalismus reprezentuje také budova zemědělské školy. Zdymadlo a vodní elektrárna v Poděbradech jsou součástí regulace řeky Labe. Projekt stavby vypracoval v roce 1913 poděbradský rodák architekt Antonín Engel, ale realizace se protáhla kvůli vypuknutí první světové války. Kompletně byla stavba dokončena roku 1923. Poděbradská vodní elektrárna patří k nejstarším stavbám svého druhu na Labi.

Nymburk - Královské město bylo založeno Přemyslem Otakarem II. v roce 1275. Symbolem města jsou cihlové hradby s hranolovými baštami. Původně město o ledvinovitém půdorysu obepínala linie dvou hradeb, bílé opukové a červené cihlové, společně se dvěma příkopy (zachovány dodnes coby Malé a Velké Valy). Z hradeb dnes zůstaly jen zbytky, které byly počátkem 20. století romanticky zrekonstruovány, další pozůstatky zdí nalezneme v Hradební ulici. U hlavního nádraží je postavena dělnická železniční kolonie – společné dílo Karla Schlimpa a urbanistického vizionáře Camilla Sitteho - na tu dobu kvalitní životní standard a občanská vybavenost v jednom místě. Do roku 1916 byly vybudovány jednoposchoďové dělnické domy, prádelna, koloniál a dřevěné domy pro dělníky, v roce 1922 přízemní domky. Dominantou města je gotický cihlový kostel sv. Jiljí. Původně měl dvě věže, jedna z nich však byla po požáru stržena, proto má zbývající věž zvláštní pozici mimo osu chrámu. Unikátní nález mohylového hrobu z pozdní doby kamenné (3 600 př. n. l.) je důkazem pravěkého osídlení města. Hrob s megalitickým kamenným obložením, ve kterém ležela kostra muže v mírně skrčené poloze, byl objeven v roce 1994 v ulici Na Příkopě. Památka je volně zpřístupněna. Železobetonový most se třemi oblouky a dvěma nosnými pilíři byl postaven v roce 1912 a byl prvním svého druhu v Čechách. Navrhl jej architekt František Roith. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. František Roith navrhl ještě v roce 1923 zdejší vodní elektrárnu. Turecká věž je původní renesanční městská vodárna postavená roku 1597. Zásobovala kašny labskou vodou až do počátku 20. století. Na vodárnu byla zřejmě přestavěna z jedné hradební věže. V roce 2012 byla na náměstí Přemyslovců slavnostně odhalena dřevěná socha spisovatele Bohumila Hrabala, jak sedí na lavičce s dvěma kočkami a hromádkou knih. Autorem je sochař Michal Jára. V bývalé synagoze v Tyršově 174 je vlastivědné muzeum Nymburk se stálou expozicí o Hrabalovi.

Vila rodiny Hrabalových, Na Bělidle 1661 – Vila pro Františka a Marii Hrabalových byla postavena v letech 1939-1940. Před domem je dřevěné odpočívadlo - Stůl s kočkami a jednou myší pod stolem od sochaře Michala Járy.

Pivovar Nymburk - Bohumil Hrabal se s rodiči do Nymburku přistěhoval v roce 1919, když mu bylo pět let. Navštěvoval zde obecnou školu, poté pokračoval ve studiu na reálce, dnešním gymnáziu, kde v roce 1934 odmaturoval. Poté studoval v Praze právnickou fakultu, ale do Nymburka stále vracel. Za války se stal železničním dělníkem, opravoval koleje a podbíjel pražce. V roce 1944 se stal výpravčím v Kostomlatech nad Labem, kam později situoval novelu Ostře sledované vlaky. Nymburk byl Hrabalovým domovem*) až do roku 1947, kdy se odstěhoval do pražské Libně. Život v pivovaru popsal ve své knize Postřižiny. Název Postřižinské pivo dal nymburskému pivu sám mistr. „Já žádnou desku nechci, ale když, tak jen ve výšce, kam čůrají psi…“ Toto přání mu bylo splněno, když byla na budově sladovny 21. 6. 1997 v požadované výšce instalována pamětní deska. O zhlédnutí můžete požádat na vrátnici pivovaru. U pivovaru je kiosek, bohužel v neděli má otevřeno až od 12 hodin.

*) Když mi bylo šest let, v tom roce 1920, tak jsme se s rodiči a bráchou nastěhovali do nymburského pivovaru a je jsem začal vnímat všechny ty krásy, které mně obklopovaly. A já jsem se zvolna rozhlížel. Vstoupil jsem do maštalí, kde byly čtyři páry těžkých koní a já jsem brzo vstával a díval se, jak kočí pomalu kšírují koně a jak zvolna pivovarští vykulují sudy, kočí je nakládají na těžké vozy a na každý vůz ještě se naložil veliký sud s drceným ledem a potom se rozváželo pivo po hospodách v městě a na vesnice nymburského okresu. O prázdninách jsem mohl s kočím na šejtroku kočírovat a tak jsem poznával vesnice, dokonce až na Loučeň jsem se dostal... Ale já jsem dík tomu, že k nám přijel strýc Pepin, a sladovničil, já jsem poznal i humna a tady bylo nejkrásněji. Vzklíčený ječmen voněl a já jsem i si mohl do něj lehnout a cítil jsem jak ten ječmen je teplý, jak klíčí... Já jsem se strýcem sedával v šalandách a díval se, jak sladáci si vaří na kamnech, jak pijí pivo a jak dovedou být veselí a jak si dovedou ze strýce Pepina dělat legraci... a já jsem za rok už znal všechny práce v pivovaře, rád jsem sedával v bednárně a nemohl jsem se vynadívat na ty práce bednářů, kteří mocnými sekerami z dýh sestavovali sudy, tady zase byla jen a jen vůně smoly a třísek z dubového dřeva... vcházel jsem do spilky a tak jsem viděl spiláky jak se naklánějí nad spiláckými káděmi, jak sledují kvasný a zrající proces piva... Nyní jsem už starý pán, ale kdykoliv se mi zasteskne, stačí zavřít oči a vzpomínka je tady, je tady všechno to co bývalo nejen v Nymburce za čas mého dětství a mládí, ale hlavně, jak vypadal a jak žil můj starý pivovárek a mými rodiči a bratrem a našimi přáteli, ale já vidím všechny ty dělníky a všechny ty sladovníky a vařiče. Vzpomínám, že ten můj pivovárek si mohl dopřát jen luxus, a měl svoje nářadí, svoje štětky a i svoji jámu na vápno, protože kde se pivo vaří, tak musí být čistota nejen uvnitř, ale i zvenčí. A tak si myslím, že když za pět let bude pivovaru sto let, že státní podnik by si mohl dopřát taky ten luxus a mít natrvalo zaměstnané dva zedníky a tak navázat na tradici mého, pro mne tak drahocenného pivovárku... Kersko, červenec 1990

Hřbitov, Hradišťko – V roce 1975 při oslavách 700 let města Nymburka vyškrtl národní výbor Hrabala ze skupiny, která oslavy připravovala. Tak se Hrabal naštval, nechal exhumovat ostatky rodičů z nymburského hřbitova, převést do Hradištka a do Nymburka už nikdy nepřijel… V hrobě jsou pohřbeni jeho matka Maryška, nevlastní otec Francin, strýc Pepin, žena Pipsi a bratr Slávek. Bohumil Hrabal byl v roce 1997 uložen do hrobu v těžké dubové rakvi s nápisem Pivovar Polná, jak si přál. Hrob nelze přehlédnout, proti vchodu je bílý pomník s otvorem „tunelem podle Moodyho“, podepřený kamennou rukou. Autorem pomníku je Aleš Hnízdil.

Kersko – V období první československé republiky se Kerský les dostal do majetku Josefa Hyrosse. Ten jej v roce 1934 rozparceloval sítí pravoúhlých alejí a pozemky rozprodal soukromníkům k výstavbě rekreačních chat. Aleje byly po vzoru newyorského Manhattanu očíslovány - hlavní kerská avenue Betonka má shodně s New Yorkem číslo 5. Kersko se mělo stát po vzoru Poděbrad lázeňskou obcí s hotelem, bazénem a dokonce i s pramenem minerální vody, který zde baron nechal v roce 1934 navrtat. Josefský pramen čerpá vodu z hloubi 89 metrů. Voda sem stéká po zlomech v zemi až z Jizerských hor a cesta horské vodě trvá do Kerska skoro sedmdesát let.

Restaurace Hájenka, Kersko - Byla stejně jako celá osada v roce 1983 dějištěm filmu Slavnosti sněženek, natočených v roce 1983. Sem chodíval Bohumil Hrabal na pivo, zde se točily myslivecké hody, a zde si i dnes můžete dát kance se šípkovou omáčkou nebo se zelím.

Chata Bohumila Hrabala – Na konci roku 1965 kupuje spisovatel Bohumír Hrabal v Kersku chatu číslo 0274. „Koupil jsem si domeček, abych našel samotu, ale nalezl jsem za dva dny více přátel, než jich mám doma“, zhodnotil Hrabal svou novou situaci. Tady žil a tvořil v letech 1966-1996 se svými 25 polodivokými kočkami. Tady vznikly Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále a další. Chatu odkázal synovi svého souseda.

Beniesova vila, Litol - Vila podnikatele v cukrovarnictví, Michaela Beniese je jednou z významných kubistických staveb v České republice. Je to jedna z prvních staveb s plochou střechou a první, která měla na ploché střeše projektovánu zahradu. Podle projektu architekt Emila Králíčka byla postavena v letech 1912-1913. Údajně na přání vlastníka se architekt inspiroval motivem krystalizace cukru. Nádherná je prostorná vnitřní hala se schodištěm, přisvětlená střešním oknem s ozdobnou mříží ve tvaru Davidovy hvězdy. V interiéru jsou zachovány detaily výzdoby, zejména nárožní sloup s motivem, který byl použit pro plakát výstavy Český architektonický kubismus. Beniesova rodina skončila v Osvětimi. Po válce dům sloužil jako správní objekt cukrovaru. Ten byl v 90. letech zbourán a zahrada vily zničena. Nový vlastník – německá společnost, která prodává automobily, nechala dům prázdný a v jeho bezprostřední blízkosti zřídila parkoviště.

Lysá nad Labem – Na zdejším hradišti byl vězněn, vykastrován a oslepen kníže Jaromír, kterého sem poslal jeho bratr, kníže Oldřich. Ve 13. století zde byl postaven hrad, na přelomu 15. a 16. století přestavěl rod Smiřických hrad na zámek. V 17. století se zámek dostal do vlastnictví Šporků. František Antonín Špork, jehož jméno je spojováno s budováním areálu v Kuksu, přestavěl barokně i zdejší zámek, obnovil augustiniánský klášter, za něj byl zbudován nový farní kostel a kaple Tří králů. Zemřel v roce 1738 na zámku v Lysé nad Labem, ale byl pohřben v Kuksu. Posledními majiteli, rodem Kinských byl zámek v roce 1938 odprodán státu, který ho upravil na domov důchodců a tomuto účelu slouží dodnes. Tady strávil poslední měsíce svého života strýc Pepin. (V Harlekýnových miliónech se procházela parkem i Hrabalova matka, ale to jen spisovatelova fikce). Zámek si zahrál protialkoholní léčebnu ve filmu Rok ďábla. Přístupný je pouze zámecký park, jenž se dělí na francouzský a anglický park. Francouzský libosad je dekorován bohatou sochařskou výzdobou z dílen Matyáše Bernarda Brauna a Ignáce Františka Platzera. Součástí zámeckého areálu je i bývalý klášter bosých augustiniánů. Spolu se zámkem tvoří dominantu obce. Na náměstí je Muzeum Bedřicha Hrozného, zdejšího rodáka a českého orientalisty, který rozluštil jazyk starověkých Chetitů.

Výklenková kaple sv. Václava - Z někdejšího rozsáhlého komplexu poustevny sv. Václava, jež byla součástí souboru pousteven zakládaných tehdejším majitelem panství Lysá, hrabětem Františkem Antonínem Šporkem dnes zůstala pouze výklenková kaple a dvojice soch andělů-světlonošů představujících Žalostnou a Radostnou smrt v nadživotní velikosti. Areál poustevny sv. Václava byl hrabětem situován na rozhraní někdejších panství Lysá a Brandýs nad Labem. V kapli je obraz Zavraždění sv. Václava. Sochy andělů patří k nejlepším a nejzajímavějším sochám Matyáše Bernarda Brauna. Nápisy, které se na soklech soch i ve výklenku kaple ocitly při rekonstrukci v roce 2006, byly záhy vandaly zničeny.

Čelákovice - Dřevěná stavba tvrze byla kolem roku 1300 nahrazena stavbou z kamene. Středověká stavba byla roku 1579 renesančně upravená. Dnes v ní sídlí městské muzeum. Cyklistická stezka přes Labe získala v soutěži Stavba roku 2014 za vytvoření konstrukčně nápadité lávky nominaci na titul a Cenu Státního fondu dopravní infrastruktury. Na pravém břehu je výletní restaurace Grado.

Lázně Toušeň - Slatinné lázně byly založeny v roce 1868. Od roku 1899 jsou hlavní léčebnou procedurou koupele v sirno-železité slatině z vlastního ložiska. Lázně se zaměřují na léčbu chorob pohybového aparátu. Od roku 2006 se lázně staly součástí Fakultní nemocnice Na Bulovce.