Vycházku na Petřín jsme zahájili na zahrádce knihovny na Pohořelci. Ano, i knihovna má svou zahrádku, jen místo skleničky nabízejí knihu. A tak rychle pryč do zahrady Černínského paláce. Tady sice taky nic nečepujou, ale zase ji po mnoha desítkách let otevřeli nejen na víkend uprostřed týdne. U kapucínského kláštera jsme si připomněli Zrzavého z Krucemburku a pak už jsme jen zírali, co všechno za pár let zmizelo - pamětní deska tvůrci prvního samočinného počítače, paní Hana se už taky neusmívá z budovy Havlovy knihovny, pádlo je kdovíkde společně s Vojtěchem a dokonce i Schwarzenberg shodil mohutné paroží. A teď zase pro změnu plusy. Je nově otevřena průchozí zahrádka Salmovského paláce a Jižní zahrady, do kterých jsme se při poslední procházce okolo Hradu marně snažili proniknout. Sledovali jsme Plečnikův zápas s obeliskem, slovenským křížem i hromy- blesky, s drenážními trubkami, ale hlavně se kochali střechami Malé Strany, které jsme měli jak na dlani. Dost bylo turistů a upravených francouzských zahrad. Na Opyši jsme vklouzli brankou na rub Pražského hradu a proklusali Jelení příkop. Byl jednou Nový svět, v tom Novém světě tajemná branka, za tou brankou dětské hřiště a na tom dětském hřišti altánek, do kterého jsme se akorát všichni vešli. Jen škoda, že členové akademického klubu už dávno zapomněli, co znamená Sahara. A tak nebýt jednoho šampusu a petky z Džekova ranče, mohla se osvěžovna klidně jmenovat U Suchánků.

Ale aspoň jsme se nezdrželi zbytečným posedáváním. Ukázali jsme si, kde měl Lustig s Otou Pavlem roubenku, zarostlého Jana Švankmajera i Kachyňovu márnici. A jsme zase zpátky na Pohořelci. Druhý pokus o zdolání Petřína se už musí podařit! Do útrob Pekla se po návštěvě Brada a Angeliny zřejmě už nepodíváme, ale zase jsme prošli na Petřín tajemnou pěšinkou z druhé strany Hladové zdi. U Štefánikovy hvězdárny jsme si podruhé za odpoledne poslechli, jaký měli Slováci bytostný problém s českým lvem. Já vím, náš cíl je krásný a vzdálený nalevo, ale my půjdeme ještě chvíli vpravo. Za vysokou zdí se ukrývá zmenšenina Kotvy či DBK manželů Machoninových a za další zdí ruina hotelu Vaníček. Teď si rychle zopáknem dřevěný kostelíček, lachtana, Zlatou Prahu a Nebozízek. Když jsme přicházeli do cíle, paní právě začala uklízet poutač kiosku nad Petřínskými terasami. Srdce se mi zastavilo, nohy rozběhly. Naštěstí úpěnlivé prosby a náš počet paní přesvědčil, že ceduli zase vyndala, nechala ujet autobus a začala nám točit pivo a opékat klobásy. Rozvalili jsme se na terásku, popíjeli a dívali se na město pod námi. Praha je nádherná, ale když se začne snášet noc na střechy zlaté Prahy, nelze tu krásu popsat slovy.