V neděli jsme absolvovali školní výlet s Pátou A. Nepovinný předmět - oběd v Dejvické sokolovně skoro všichni vyignorovali, ale na konečnou Nemocnice Motol přijelo nečekaně hodně výletníků, dorazili i žáci z vedlejších tříd. Vyšplhali jsme se nad prosklenou stanici a tam jsem položila žákům záludnou otázku na název výletu. Bystrý žák ZSV, který si staví mosty z lega i pod lavicí, uhodl, že to značí prodlouženou trasa metra V. A. Ano, my občané Prahy 6 jsme se po 37 letech dočkali prodloužení naším směrem, a tak to oslavíme pochodem nad dunícími vlaky metra. Ještě jsme si prohlédli (teď už naštěstí jen na fotce) provizorní baráky, které nebyly dost dobré pro vojáky Třetí říše, ale pražské matky zde vesele rodily ještě v 90. letech (já za totáče, ale Jana M. dokonce v zářivé porevoluční době - v roce 1996). Ale dost bylo nostalgie a plísně.

Zanořili jsme se do neprostupného pralesa, a když nás ukazatel nasměroval ostrým výstupem na Everest, vynořili se u garáží Kauflandu a bruslařské dráhy. Zklamání z civilizace zmírnilo pivo v Chapadle. Podtekli jsme spolu s bruslaři rušnou ulici, nechali je dál kroužit směr Ladronka a vydali se na staveniště metra na Vypichu. Tady, kde se dnes rýsuje úhledný park, se sestavovaly obří razící štíty Tonda a Adéla. Nejvyšší čas napít se na jejich zdraví! Další Pražskou divočinou jsme dorazili ke stadiónu Markéta. Zde túrovali své stroje plochodrážní jezdci při pohřbu chartisty Patočky, kterého málem pitval Lenčin Velký bratr. Na stanici Petřiny jsme udělali test, kolik vycházkářů se vejde do 21osobového výtahu - sedmnáct je rozhodně dosavadní rekord. Propátrali jsme ponorku na nástupišti, zda se uvnitř neukrývají aspoň ploutve a po vynoření se prošli místní Šanghají - Miluničovou Hvězdou. Na okraji Petřin nás překvapil pískovcový sráz s výhledy na Prahu. Portýři na Nádraží Veleslavín nebyli jen počáteční rozmar, oni kmitají s kufry dosud. To je tak, když si magistrát ve své nevyzpytatelné moudrosti mne ruce, jak ušetřil a nepostaví terminál, do kterého by do podzemí zajížděly všechny autobusy. V restauraci Šárka jsme se rozloučili s civilizací a vyrazili vzhůru dolů. Včas jsme se zarazili a vrstevnicovým chodníčkem putovali nad údolím, kde ani zcestovalí žáci nedokázali určit, zda jsme ještě v Praze nebo už ve slovenských horách. Praha se prozradila až na Jenerálce výhledem na kostelíček sv. Matěje a tajným překvapením - panelákem nad obzorem. Ještě vám ukážu jen tři kříže z bílýho kamení a už šplháme do typického slovenského jebáku.

    Poslední stoupání za nás zvládl výtah, vyjeli jsme na střechu devítipatrového překvapení - a před námi by se objevily celé Čechy, kdyby se babí léto nerozhodlo dvě hodiny trucovat. Takhle jsme si radostně bouchli, že aspoň vidíme zpoza paneláků Hradčany. A pak už nás čekala soukromá paneláková hospoda Pátá A. My majitelé hospody jsme si spolu s žáky spokojeně dřepli a najatý personál začal kmitat. Úslužný číšník roznášel utopence z plovárny Džbán, Šáreckého @, tlapičenku a obsluha v kuchyni se nezastavila při přípravě latté Vlachiatta a otevírání lahváčů. Jako bonus dorazil rytíř Chval z Devátého patra, který se naštěstí nedožadoval vůbec ničeho. To jen Naďa špitla, že má dneska narozeniny, a tak jsme to s ní ještě hezky oslavili. Závěrečné hodnocení pedagogického dozoru: Moc hezký výlet - žáci byli vesměs ukáznění, zvídaví, nikdo se nezřízeně neopil. Píšu Vám stejně jako kolega Lomcovák za jedna.
Zuzana