Dušičkovou vycházku jsme začali v parném babím létě. Vycházkáře jsem jen těžko zvedala z právě otevřené zahradní restaurace, kam se posadili Na kus řeči. Ale hroby se nejen otevírají, ale taky se setměním zavírají, a tak nezbývá než svižně vyrazit. Hned jsme zjistili, že i na profláklých Vinohradech lze nalézt prvorepublikové sídliště, kam mnozí zavítali poprvé v životě. Okolo stometrové mozaiky vykulených obličejů jsme došli k Vinohradskému pivovaru, kde už se zase rok točí pivo. Horníček, Felix, Štaidl, Zich, Tatarka - jak se to rýmuje? Všichni bydleli ve vilách, namačkáni do malého vinohradského trojúhelníku. A co teprve Kouřimská! Kromě paní profesorky hpap se nasáčkovali do jednotlivých domů herci, herečky, básníci, dramatik, Milena Jesenská - Fučíka musel dokonce Zdeněk Štěpánek shodit ze schodů, aby se mu neusalašil v bytě. A nový vinohradský mrakodrap Crystal bydlí zadní stranou také v Kouřimské. Museli jsme si od těch všech slavných odpočinout na Želivárně. Votickou jsme došli na plácek Podschodama, kde jsme nalezli vhodné útočiště na zlikvidování všech tekutých zásob i stravy na cestu. Na cestě do hrobu nás pouť zavála i do Vinohradské nemocnice, tentokrát naštěstí jen za uměním. Nabídli nám tam Oratorium, Zmrzlinu i Stydlivou tlustoprdku.
    Pak už nepřekvapilo, že Hollar na nás ze své školy vyvaloval oči a Kisch nás na Vinohradském hřbitově vítal s cigárem v ústech (jen úcta k zuřivému reportéru mi brání napsat v hubě). Vzali jsme prohlídku zběžně, z 16 000 hrobů jsme se zastavili u jedné tisíciny. Nemohli jsme opominout strýčka našeho šéfa, Ponrepa, který si pozval do hrobu celý zástup magiků, nenápadný hrob kapitána našeho průmyslu, ani obě tváře Semaforu. Dohledali jsme náhrobní kámen Petra Nováka, dva rodáky z Dolní Čermné, kteří doputovali z rodné vísky až na Vinohrady, podobně jako Zapadlý vlastenec. Lidé různého smýšlení tu leží pospolu - na Dívku modrém přísně dohlíží komunistický básník, ale největší paradox jsme zažili u posledního ze tří prezidentů, které jsme navštívili - Havla v honosných arkádách, Háchu v původně neoznačeném hrobě a třetího - Zápotockého, který po výhoštění z Vítkova spočinul jen pár kroků od hrobu popravené Milady Horákové. Celou vycházku jsme museli po všech těch peticích za nejpřísnější potrestání spláchnout v hospodě na Struze. Ale ani tam jsme propagandě neunikli. Kromě píchaček (které by se docela hodily jako zábrana předčasného odchodu z hospody) měli v salónku i noviny z roku 1938. To byla síla! Tak nashledanou v lepších časech.