TURAS » Přechod Krkonoš 10.–13. 3. 2016

Vosecká – Dvorská - Rasovna

Čtvrteční ranní odjezd z Prahy do Rokytnice proběhl jako obvykle, ale jakmile jsme si všichni u hezké! slečny v pokladně koupili na přibližovák seniorský lístek, přizpůsobilo se naše chování dosaženému věku (nad 65 let). Opakované marné hledání bundy v baťohu, zapomenutí celého baťohu v hospodě, přibalení cizích běžeckých bot k jinému vázání byly jen drobné skvrnky proti tomu, jak jsme při sjezdech padali a jak naše následné zvedání už pošlapávalo lidskou důstojnost. Michal Homola vymyslel trasu přes Dvoračky, ale než jsme stačili zjistit, že údajně traverzová cesta vede stále do kopce, ujel zpět do Rokytnice s utrženým vázáním. Klasické Dvoračky, na které nás Michal nalákal, už osm let nefungují, a tak jsme museli vzít zavděk novou rozlehlou Štumpovkou. Následoval hrozný kopec, nebojme se říct jebák na Krakonošovu zahrádku a poté přes Labskou louku náročný sjezd na Voseckou. Nejvíc nás ale dorazil večer Hába, když nám po celodenní dřině přečetl ze svých hodinek, že jsme ujeli 6,95 kilometru. Fanoušci a fanynky fotbalu ho chtěli lynčovat! V pátek jsme ani neprotestovali proti brzkému odjezdu, čekala nás totiž třikrát delší vzdálenost. Paroháč na Labské i pobyt na Martinovce byl veskrze příjemný, ale sjezdy na Labskou, Martinovku i z Petrovky jsme šli pěšky, takže Přechod si své jméno opravdu zasloužil. Na Špindlerovce nás vítali čtyři z auta a pes. Obětovali jsme desátého černouška Mánu a od té doby se karta začala obracet. Ještě výstup na Malý Šišák a sjezd z něj připomínal dosavadní průběh, ale pak už to byl starý dobrý Přechod. Paroháče na Luční, výstup za tmy a mlhy ke kapličce jako obvykle. Ale místo obávaného sjezdu po úbočí se objevila sametová široká autostráda, takže cesta na Výrovku brnkačka. Dvorská bouda byla plná zdivočelých dětí, unavený večer nám zpestřilo jen zhotovování seznamu zobání na Rasovnu. V sobotu dámy objevily zkratku, a tak jsme po letech vynechali bufet na Rozcestí. Ale zato jsme neminuli Lyžařskou, Lesní ani Kolínskou. A díky ušetřenému času jsme při obchvatu Černé hory navštívili poprvé Vendlovku. Časový náskok tím byl zlikvidován, na Hoffmankách v obvyklém čase. Odtud už pěšky k Amálce. Hába nám poděkoval za dobře deset ujetých kiláků rundou zelené. Na Rasovně půlnoční kladivo a pro velký úspěch ještě jedno. Když jsme v půl páté v útrobách Rasovny objevili placatku rumu, vyvstal problém, čím nahradit obrovskou sekyru. Museli jsme si vypomoct hřebíky. Tehdy v nás uzrálo nezvratné rozhodnutí, že musíme na Rasovnu obstarat sadu kladiv, ve velikosti pro autobusový zájezd až po miniaturní kladívko pro komorní společnost. A tím největším roztřískáme Hábovi přístroj! Po třech kladivech odpadl problém co s dopolednem na Rasovně, po probuzení jen tři vejce do pánve a odsun na místenkový bus do Vrchlabí. Dobrá, dobrá, tak příští rok zase na Přechod!
Zuzana

Slovo pořadatele

Tak zase, po velkých přípravách, jako vloni nás bylo 10 zúčastněných. Z Prahy ve čtvrtek ráno vyrazilo 6 natěšených Přechodníků. Všechno fungovalo až do chvíle, kdy jsme si koupili seniorské jízdenky na lanovku v Rokytnici. Asi jsme si tím nechali vytetovat známku na čelo a museli podstoupit zápas s omyly a zapomnětlivostí. Když jsme do toho radostně šlápli, hned přišla studená sprcha v podobě vytrženého vázání. To, že lanovkáři nevědí , že se lanovkou dá jezdit i dolů, bylo napraveno během po svahu dolů do servisu, kde šikovný servisman pohotově lyže opravil a seznámil Michala s neskutečnou blbostí svého kolegy, který vázání montoval. Vše bylo napraveno a rychlý běžec nás dostihl na Dvoračkách, kam nás sám nasměroval. Tím si získal neutuchající díky přítomných dam, protože místo pohodlné chůze z Lysé hory, nás čekalo oblíbené stoupání na Kotel. Morálka však byla lepší než počasí a tak jsme mlhou došli na Voseckou boudu, kde se zastavil čas a byl tam neskutečný klid a pohoda při čepovaném Rohozci. V pátek poměrně brzy, oproti obvyklým pozdním startům, jsme vyrazili směrem na Labskou boudu, cesta přes Sněžné jámy by v mlze a větru nebyla ta pravá pohoda. Na Pančavské louce vysvitlo i sluníčko, sníh byl nádherný. Příjezd na Labskou byl plný optimismu povzbuzeného Paroháčem. Cesta z Labské na Martinovku byla poznamenána současnou zvláštní módou chodit v botách po lyžařských cestách, které když potom zmrznou, je z toho slušný cross. Na Martinovce jsme se ujistili, že vše je při starém, tak jak to má být a zavzpomínali si na některé Přechody se spaním na této boudě. Plánovaná návštěva a oběd na Moravské vzaly za své v rozdupaných stopách a podkluzujícím umrzlém terénu. Jednomu z nás došla trpělivost v bojji s terénem a neposlušnými lyžemi a před Špindlerovkou se rozhodl, že už toho má dost. Naše lehce demoralizovaná skupina se však na Špindlerovce setkala se 4 člennou posilou z Prahy. Náladu všeobecně zvedly Alešovi lapálie s botami, které prostě do Rotefely narvat nešly a když se to podařilo, zase nešly vyndat a tak se musel procházet po chalupě v lyžích než byl vysvobozen. Jako řešení se ukázala půjčovna přímo na Špindlerovce. Větší část nastoupila cestu na Luční a 2 a pes vyrazili po zapůjčení lyží za námi. K překvapení všech se sníh začal sypat a milosrdně zakryl ledové cesty a najednou bylo všechno jinak. Na Luční jsme se znovu všichni setkali a posilnili se oblíbeným Paroháčem a dalšími dobrotami. Potom nás čekala cesta s čelovkami na Kapličku a dál na Dvorskou. Cesta dolů od Kapličky byla naprosto excelentní dálnice, perfektně sjízdná. Dvorská narvaná až po střechu, dětský tábor a rodiče s dětmi. Večeři nám schovali, ale stejně nestála za nic, celkový dojem z Dvorské ještě podtrhla táborová snídaně. To nám nemohlo zkazit radost z hor, svítilo sluníčko a ve stopách leželo pár centimetrů nového sněhu. 2 a pes se odpojili, aby obětavě zajistili nákup a teplo na Rasovnu. Zbylých 7statečných si užívalo krásné sněhové podmínky a usilovně navštěvovalo oblíbené boudy na trase – Lyžařská, Lesní a Kolínská. S končícím krásným dnem jsme sjeli luxusní dálnicí na otevřenou Vendlovku a díky Zuzaně, která trvala na návštěvě, zjistili, že tam mají dobrého Bakaláře a příjemnou dámskou obsluhu. Za světla jsme dorazili na Hofmanky a tam s chutí povečeřeli. Potom následovala pověstná cesta bahnitým úvozem podél potoka až k Amálce, kde došlo k setkání se zbytkem skupiny, která se zatím postarala o Rasovnu. To bylo radosti, že to máme za sebou bez úhony. Již bez obav z budoucnosti jsme statečně dávali oblíbené panáky. Po příchodu na Rasovnu se zpočátku zdálo, že 9 Přechodníků nepůjde ve šlépějích minulých přechodových večírků, ale kladivo udělalo svoje. Po první povinné várce, bylo jasné, že bez další to nepůjde. A nakonec za velkého veselí byl k ránu uvařen hřebíček, nová forma malé dávky. Přechod, ač je z nepochopitelného důvodu, už druhý rok přehlížen, se báječně povedl. Ušli jsme 50 km na délku a 2 km na výšku a hloubku, posílili svaly i duše a především sebevědomí, že to ještě pořád jde. Dík Uto, Zuzano, Dáňo, Mílo, Helenko, Jiřino, Michale, Máno a Aleši, a příští rok zase.
Zapsal HoGen Hába