Normálních hospod valem ubývá, a tak jsme si tradiční nedělní oběd dopřáli v nádražním bufíku přímo na Masaryčce. A nebylo to špatné přes sklo půllitrů sledovat odjezdy vlaků. Ale ten náš musíme chytit! Vycházka totiž začíná v téměř čerstvé zastávce Běchovice Střed. Novým podchodem jsme došli ke Staré poště s výkopy místo dvora a poté lehkou chůzi došli na start závodu Běchovice-Praha. Druhý nejstarší závod na světě běžel i Emerich Rath, který čtyřicet let před tím zachraňoval Hanče. Stejně mu to nebylo nic platný, udělali z něj téměř hajlujícího Prušáka. Vyfotili jsme se s běžci, zazněl startovní výstřel a náš Běch za tvrzemi mohl začít. V ulici manželů Lyčkových jsme si ještě připomněli první a poslední štaci doktora Lyčky a pak už jsme se vydali jarní přírodou k Rokytce. Velké širé rodné lány a zatím tudy mohly už devět let svištět auťáky. My jsme se ale zanořili k Říčance do křovin a vystopovali tvrz Lítožnici. Ten sklep to je ono? No uznávám, nic moc, ale zase o ní nikdo neví. I chráněné rybníky, kam se nedoporučuje v dubnu chodit kvůli hnízdění ptáků, byly vypuštěné. Úzká hráz, po které jsme se měli brodit téměř amazonským rákosím, byla popílená. Ale zase vycházkáři ocenili, že místo klopýtání přes řepkové pole nám od podzimu postavili luxusní cestu a vysázeli les Robotku. Že těch 53 000 sazenic nevidíte? To je váš problém, přijďte za třicet let. A už je tu Panská zahrada v Dubči a labyrint, o kterém Miloš při cestách okolo celá léta bloumal, co to jen může být. Bouchli jsme si na stromy poznání, a navštívili toho dne už druhou tvrz. Nedopadla o nic líp, skoro celou ji rozebrali na špejchar a Národní divadlo.
U Šimůnků jsme zahnali děsnou žízeň po všech těch bublinkách, pozdravili Milošovu sestřenici z plakátu a vyrazili za vynálezcem baroxytonu a sokolovky. Pak jsme se opět zanořili do rozkvetlé jarní přírody a vynořili až na Rohožníku. Pokochali se výhledy na blízký kostel a vzdálený Krystal a vysvětlili nevěřícímu Tomášovi- Milošovi, že nejdřív byl tento lom a teprve potom jeho sídliště. Nečekaně jsme pronikli do kostela v Dubečku a spatřili nejslavnější obraz v širokém dalekém okolí. Pak už nás čekal poslední cíl - kovbojové. Před dřevěným Country saloonem nám Lenka prozradila, že posledním kovbojem byl zřejmě Nadin Pepča, kterého vztekle kopající Safír při narozeninové party odvezl neznámo kam. Původně vítaný non-stop měl své mouchy. Dosluhující směna si chtěla co nejvíce nahrabat, proto obsluhovala tak šíleně rychle, že za půl hodiny byli všichni napojeni, nakrmeni i zkasírováni. Jen silné osobnosti si nechali zavést nový účet. Budiž jim čest a kovbojská sláva.
A jako obvykle doporučení: Ti kteří neusnou, dokud se nedozví, co je to ta tajemná sokolovka, klikněte zde » |
