Letos jsme spolu byli v Uherských lázních už podesáté. Absentující Katalin (Sofinku jako omluvenku jsme jí rádi uznali) nahradil její malý bráška Petr - 195 cenťáků, jak se okamžitě přiznal, aby předešel případným dotazům (marně). Nový den jsme vítali šampusem před Ilfem a v devět už jsme bloudili jeskyněmi v Tapolce. I hrad Diósgyör jsme si matně pamatovali z roku 2009, ovšem hlavně kvůli historce, že zůstal nedobyt, protože ho Turci v údolí nenalezli. My jsme našli nejen hrad, ale i vstup na věž a především cukrászdu, kde měli úúúžasné dortíky. A už jsme v našich důvěrně známých lázních a hotelu v jednom - v Jászapáti. Večerní koupel v téměř rodinném bazénku, večeře, po ní písně, co nás učil Wabi Daněk a listopad a poté už sešikovaní hudebníci obstarávali zábavu lehce unaveným posluchačům. Byl to dlouhý den. Těm, kteří vydrželi v hotelové jídelně až do konce, zahrál na dobrou noc ještě bluesový guru František.
Po ranní koupeli jsme vyrazili do puszty, a ne ledajaké. O zápis do UNESCO se v Hortobágy zasloužili ptáci, ptáci a pouze jen ptáci. Když ne živí, tak aspoň vycpaní - spatřili jsme i Petrem slíbeného jeřába popelavého (maďarsky jeráboš popeloš). Pak už jsme rozbili svůj stan na dva dny v Hajdúszobosló. Podvečerní koupání v lázních a v hotelové jídelně vemte si, co myslíte, že zvládnete sníst. Místo práskání biči jsme, ač neradi :-), zašli do místní csárdy, popili a naši hudebníci zahráli nám i hostům, co hrdlo ráčí: od lidovek, country, španělských rytmů, blues až po největší hit Omegy. Místo falešných bankovek na čelo zvolila po letech Darina jinou formu poděkování. Naše hudba (9 ks!!) přijala panáky překvapivě kladně.
Dopolední pošmourný Debrecen nám nabídl kostel pro 3 - 5 tisíc lidí, vyhlídku do širých, uherských lánů, Ježíše bezdomovce, kterému hned po odhalení někdo ukrad´ igelitku a hlavně tržnici, kde jsme realizovali veškeré nákupní choutky. Po návratu jsme si u olászrizlingu pobrukovali "v koutě sedím u sudu se spoustou stejných pobudů", abychom pak přešli naproti do čtyřhvězdičkového hotelu Béke (i uherským lázním vládne Mír) užívat si opět rašeliny. Večer jsme se vrátili busem do Hortóbagy a uhnízdili se v místní csárdě. V ceně večeře bylo půl litru vína nebo dvěpiva. Když před pivaře obsluha postavila obě piva naráz, nezbývalo než dát za pravdu sapéru Vodičkovi, že každý Maďar může za to, že je Maďar. Ale pak už se před pec usadili místo cimbálu naši hudebníci a byl to zase moc hezký večer.
A je tu neděle, den poslední. Opulentní snídaně, koupání ve slunečních paprscích - prostě zatracený měsíc listopad, opulentní oběd. A protože lázní není nikdy dost, zastavili jsme se po půl hodině ještě v téměř domácích lázních v Hajdúböszörmény. Ponořili jsme se naposled do venkovního bazénku, naposled dodrželi pitný režim a obklopili našeho pábitele, abychom si vyslechli poslední neuvěřitelnou historku. Teď už vzhůru do Tokaje. Cesta do nitra sklípku nápadně připomínala putování s basou do csárdy v Hajdúszoboszló. Proč jít nejkratší cestou, když můžeme 16 schodů klesat a pak se po 46 schodech škrabat nahoru, zatímco ven na záchod na dvorek je to po šesti schůdkách. Ale sklep s tufy a plísní byl bezvadný, víno každou sklenkou zlátlo a sládlo, a tak nebylo divu, že jsme po odchodu vyplenili obchod s víny na náměstí. Než jsme se rozloučili s Petrem v Budapešti, měli jsme snahu se u Dívky s perlami ve vlasech naučit aspoň refrén. Ale když nám přednesl první verš "Igen, jött egy gyöngyhajú lány", bylo zřejmé, že opět zůstaneme jen u toho, co už pečlivě a neúnavně deset let nacvičujeme. U Egészségedre!
Tak příští rok, ale v jiném čase v Kéhidakustány |