Mapa našich výletů a inženýrůAd Milíčeves a expedice O2 » út 4. června » ZuVla

Ahoj všichni, ani domácí pán si už nepamatuje. Klidně Soně odsouhlasil, že je to 17. ročník, a přitom jsme byli v Milíčevsi již po osmnácté! A zase bylo báječně. Než jsme se my v pátek později příchozí vypovídali ze štrapácí, které nás potkaly před cestou a cestou, už tu byl konec hudby. A tak jen poklidné klábosení v kruhu okolo ohně. Po tradiční ranní střelbě jsme se na náměstí v Jičíně potkali s veterány, jejichž konvoj pak předjížděl náš konvoj (nás bylo víc) po celý den. Zatímco oni smrděli krajinou, my jsme se pod Čeřovkou od pana geologa dozvěděli tolik zajímavostí, že si z nich pamatuju jen to, že celý kopec je z porcelánu a že udělal u petrologa Součka zkoušku za dvě. Po obědě v Libuni nás čekalo další překvapení. Aukční síň Kodl draží Františky Kavány za statisíce a tady je mají v zaprášené faře mezi harampádím rozvěšené po celém patře. A jako bonus jeho hrob s výhledem na Trosky. Ostatně hřbitovy to je naše. Cestou jsme se stavili ještě v Mladějově u hrobu zakladatele dnešní podoby ČVUT F. J. Gerstnera. Ostatní jsme zahnali a vyfotili jsme se s ním jen my - čeští inženýři. A ještě jedno památné místo - Blata. Hospoda, kde spolužáci Mazáček a Neuman poprvé společně dunivým hlasem zpívali „Veď mě dál, cesto má!“ Každý tolik piv, na kolik se cítil, a poté podle pečlivě namalovaných map domů. Ti nejstřízlivější vláčeli kola přes rychlíkovou trať a oklikou přes Slatiny.
Letošní sobotní večer by ve znamení grilování. Mladí usilovně grilovali vše, co jim přišlo pod ruku, a my staří jsme usilovně trhali Mírovi tácy z rukou. Nejen jídlem živ jest člověk. Jana Chloupková s námi oslavila svých 4 x 15 50% kořaličkou (ještě že tak, šedesátka by nás porazila). A pak nastoupil Čtrnáctkový Honza Dušák a zaznělo sedm poctivejch ran! Tak živijóó! Když je ten Den dětí, požádal Miloš, aby nám i zahrály. Můžete obrážet sleziny a poslouchat Bednu od whisky každý týden, ale Come together uslyšíte naživo, jen když zavítá do Česka McCartney. Anebo když nám v Milíčevsi zahraje Vítek. Slyšela jsem Paula ve Vysočanech, tak mohu srovnávat. Vítek je lepší!
A už je tu nedělní ráno, posnídali jsme šampaňské a vyrazili zelenými lány na Luční horu. Zlověstný název, ale nakonec se z hory vyklubal kopeček a na něm dřevěný kostelíček. Tentokrát jsme ho mohli obdivovat i zevnitř, stejně jako zavřenou hospodu v Lískovicích - pan vrchní ji otevřel jen pro nás. Minutkový oběd tentokrát opravdu trval minuty a minuty, a naše děti (bez kydů) nejdříve dojídaly, co zbylo po nás, než se dočkaly obrovských porcí i ony. Jen co nás vrchní zkasíroval, vzal klíče - a otevřel nám svoje muzeum venkova. On totiž po večerech nosí piva a přes den shromažďuje staré zemědělské stroje a haraburdí. Má jich plnou sýpku. Před námi defilovalo celé naše dětství i mládí včetně praček, kočárků, umělohmotných tatrovek a prášků na praní. Další zapadlý vlastenec. Vrátili jsme se na zahradu do altánu a před námi, přecpanými z oběda, se objevila tlapičenka. Okamžitě zmizela. A co teprve dort, který poslala Boženka na oslavu Dne dětí. Ten ochutnaly jen ty nejrychlejší děti: Prokop a Ervín. A už odjíždí jedno auto za druhým. Loučení nemám ráda, ale vždyť co nevidět se sejdem (viz níže). Tak už musíme zase jen poděkovat Blance a Milošovi, kteří předpřipravili úplně všechno, včetně počasí a tentokrát všem jejich dětem i našim dětem, že nám celý víkend sloužily (opravdu doslova). A už se těšíme, jaká výročí vytáhne Miloš z klobouku na Milíčevsi 2020. Na obrázku Jirkova mapa našich výletů a inženýrů.