Novemberový Niko (pražský příspěvek)

Nic si nenalhávejme, neutajované Nikotinovy narozky nás nezvratně ničí.
Nemáme na něho!
Nemáme naposloucháno, nazpíváno, načteno ni našlapáno. Nedosahujeme Nikotinova najjemnějšího neolinguismu.
Nicméně neskonalá náklonnost nás nutkavě nabádá něco naškrábat. Nuže:
Kapitola první – Turas
Nedorazí-li na nádraží Nikotin, nezbývá než najít nadhled nad nudou. Nastoupí-li, nastává nirvána. Nepotřebujeme neurol, nemáme návaly, novicky nadšeně nyjí. Následně není nic nemožné...
Nepodléhá neuváženému nováčkovskému následování, nedůvěřuje nečekanému narůstání nákladů, nepřehlíží nedokonalost nevytopených nasmlouvaných noclehů. Nikdo nekompromisněji nekomentuje nekvalitu nepěnících nápojů.
„Nejvyšší" Nikotina nikdy nezjebá: napříště nechoď, nehodný! Neboť nikdo nedokáže neochvějněji navázat narušenou nit nekonečných nápěvů , navodit nad ránem novoobrozeneckou národní notu. Nádhera!
Kapitola druhá – Muzika
Nemuzikálností nikdy netrpěl. Nespočet nás nikdy nedosáhne nekonečnosti not naposlouchaných nadšeným …náctiletým Nikotinem. Načerpané nadhodnoty nepromrhal nazdařbůh. Naopak. Nenásilně je nabízel Neckářem, Nagyem a Nedvědy nakojeným naivkám. Naštěstí Nohavica, navzdory nařčením, nepropadl.
Kapitola třetí – Cesty
Nezničitelný nekonformní nomád nekonečných nížin, neprobádaných návrší, nehledí na náhorní nivelaci.
Nedbaje narůstajícího numera našlapuje neslyšně nivou, naslouchaje natúře. No - nachodil nám, nalétal nám toho - no nerozpakujme se - neurekom.
Nicméně nezpychl. Navrátivší se Niko neúnavně naplňuje notesy, notebooky, nabízí nadšeným naslouchajícím nedostižné nástiny navštíveného.
Kapitola čtvrtá – Ženy
Neměl nikdy nutkání nahánět námi neschválené nafintěné nány. Nepodlehl nadbíhání nadržených nezralých nymfiček. Neprověřené neznámé, nabízející nadmíru nafouklé návnady, nemíníme naznačovat. Některé nespokojené naprosto nechápaly Nikotinovu nespolupráci na navýšení natility.
Nyní nazíráme nezaujatě. Naši náklonnost k Nikotinovi nic nenaruší.
Nakonec neprohloupil. Nechal nazrát, nepřebral, nezůstal nepolíben, našel... Nazdar Narcelko!
Kapitola pátá – Chlast
Není nevolníkem nealkoholických náhražek. Nastane-li někdy náhodná nutriční nedostatečnost, následuj Nikotina, nezhyneš!
Nejutajenější nálevna nezůstane neobjevena. Naleznuv ji, nabádá nepružné nájemce: nezevluj, násosko, nos naložené, napečené, nasmažené! Načepuj nadmíru, naplň nálevku!
Nasycen, no náležitě nedopit , nemá nakvalt. Neopouští nadhozené náměty, nepodléhá nervozitě nepožívajících.
Kapitola šestá – Vizáž
Naturální Niko nepodléhá nemužným návodům. Nadále neholí, nestříhá, nebarví, nedepiluje.
Nevyjde nikdy nezabezpečeně nevybaven, neústrojově neukázněn.Neochvějně nepodléhá neonovým nanotextiliím. Nedůstojně nezahodí nezničitelné nylonové návleky, neopouští nebroušený nabuk.
Konec
Nastávající noc nemůže napravit některé napáchané nepravosti…
Naprosto nechápeme nevzdělance neoceňující Nikotinovu novorenesanční náturu, noblesu, nonšalanci, nadčasovost, nedostižné nivó. Navíc nikdy nepodléhal nátlaku normalizační nomenklatury. Nehledíc napravo-nalevo napsal názor.
No není načase nahradit nerozhodného Nečase nezkorumpovatelným Nikotinem, nadějí národa?
Nasnadě, že napodobeniny Nikotina neexistují a naklonovat ho nastupujícím následovníkům nejspíš nestihneme. No nezoufejme.
Nazdobí-li naše náhrobky nezapomenutelně neotřelými nekrology, nuda na nekropolích nehrozí.

NEZAPOMEŃME SE NAPÍT!
MílRyb & JaHo 11.11. ´11

Batoh piv (brněnský příspěvek)

Povím vám  příběh ze štábního cvičení, který mi vyprávěl  V. Nikotin Ploub.
Jeho hrdinou je důstojník CK infanterie a batoh piv.

Bylo to skoro na konci štábního cvičení. Po mnoha pochodech – po zkrratkách a dalších nezdarech, se dostala hrstka přeživších důstojníků konečně do města, které leželo u Sázavy, a kde byla také nádražní rastaurace. Byla neděle a tak důstojníci neváhali a hned odešli do rastaurace. Přišli pozdě, bylo těsně před zavíračkou. Důstojníci proto rychle vyhledali volná místa, usedli a začali objednávat pití.
Všichni, až –  až na jednoho.
Ten vytáhl z batohu pár piv a začal je před sebou na stole rozkládat jedno vedle druhého.
Vrchní, který měl toho dne šichtu to spatřil, a tak ve chvíli, kdy důstojník otvíral druhý lahváč, předvedl dotyčného k vedoucímu provozovny.
Proč jste přivedl toho důstojníka, pane?
Pil v hospodě vlastní pivo, pane.
Vedoucí se udiveně obrátil na důstojníka – můžete mi to nějak vysvětlit?
Zajisté pane.
Doufám, protože jinak bych Vás musel vyRASit  z RAStaurace.

Nuže pane, víte, byl jsem celé štábní cvičení v první linii a s sebou jsem neměl nic než tenhle batoh piv. Věřím však, že vás uspokojím,  čistotou svých myšlenek stejně, jako tyto piva uspokojily moji žízeň.
A s těmito slovy začal důstojník své vyprávění:
Podívám-li se na Primus, vzpomenu si, že nad námi je jediný komandant – Kučera.
Pašerák mi připomene utajené stezky, po kterých se vláčela naše zubožená těla v příhraničních oblastech Jebseníků.
Braník, to je rozvinutá obranné linie proti medvědům a potulným psům při transylvánském tažení v horách Rumunska.
Svijany a Krušovice to jsou zase sviňské pocity a krušné chvíle při bloudění a útrapách během nesčetných průniků na nepřátelská území a  při nočních přesunech bez znalosti cíle.
Skalák ležák, mi připomene skalní ležení infanterie v Broumovských stěnách a 13% vzdálenost v kilometrech z výchozího do konečného místa pochodu.    
Primátor 24 %  pak, že těch ušlých kilometrů bylo vlastně 24, ale o těch 13 km  byla trasa delší o zkrrratku- navíc  horším terénem.
S Černou horou vzpomenu obávané noční sjezdy z kiosku při přechodu Krkonoš, kdy i ty nejudatnější z nás opouštěly poslední zbytky sil, aby nás nakonec zachránila vlídná náruč Rasovny.
14 % pivo znamená přátele z Trasy 14 a  nealko pivo kamarády, kteří se dokázali s démonem alkoholu úspěšně vyrovnat  
Desítka pivo má tolik stupňů, jako denní dávka piv v moji oblíbené rastauraci a Deep to je depka – vždy v pondělí, když mají zavírací den.
Vidím-li Zlatý bažant vzpomenu na  butelu, kterou za krátký čas naopak budu plnit.
Nedávné posrání mi zas připomene jihlavský Ježek –  a přitom bych to do něj ani nežek.
A Svetlé výčapné pane, výčapné pivo – to je ďábel, z toho se nutně posere každý.

Sečtu-li cenu všech piv, včetně mýho batohu, dojdu k číslu 365,- Kč, což je stejně jako dnů v roce.
Jsou tu piva z 12 pivovarů, jako do roka měsíců, součet obsahu alkoholu dává dohromady 52 % jako do roka týdnů,
a čtyři základní druhy piv: výčepní, černé, ležák, speciál, stejně  jako jaro, léto, podzim a zima.

Jak vidíte, pane, můj batoh piv mi posloužil stejně dobře jako cancák, kronika i kalendář.

A přátelé,  tento příběh je pravdivý. Ten důstojník  se totiž jmenoval – V. Nikotin Ploub.

To jste lidi neslyšeli, co se stalo v Kácově

I když už asi jo, že. A možná už i viděli, alespoň ty stěžejní příspěvky. Ale přece jen se pokusím alespoň o drobný- po opadnutí vypjatých emocí a  euforie už možno střízlivý - nástin celé akce.
Nezvykle bohatou účast a vybranou jemnost bylo možno zaznamenati již na nádraží,  což při obsazování vagónu neuniklo ani průvodčí, jak bylo patrno z jejího překvapeného „Co se to proboha děje?!“ . Datum 11.11. – Den válečných veteránů – jí zřejmě mnoho neříkalo. Jisté logistické zmatky ovšem už ke každému vagónování v našich letech patří, takže jsme měli o lístek víc a o jednu duši méně, neb v tento slavný výroční den ukončení I. světové války zřejmě ve své poetické duši usoudila, že vhodnější startovní punkt než bahnhof  je Náměstí Míru. Přesun do Ratají už dále proběhl nerušeně, piva byla vypita v požadovaném termínu před ztepláním a i přes početné ochutnávky ostatních vybraných nápojů se povedlo včas přestoupit v Čerčanech a i vystoupit v Ratajích do malebné těsně poúplňkové noční scenérie.
Před ratajským restaurantem dochází k pro mě velmi překvapivému setkání s Morturasem - čekal jsem je totiž až zítra, ale o to je to milejší. A v interiéru hospody či spíše klubu jménem Čtrnáctka už baští husokachny a zapíjí je Kozlem kdo jiný než Čtrnáctka. Ty husokachny nás neminou takřka nikoho, 11.11. je totiž (jako by to už nestačilo) také Martina, takže martinské husičky musí být navíc doprovázeny martinským vínem. Nutno ovšem říci, že vydatná večeře tentokrát nikoho neuspala, muzika se rozjede neobyčejně rychle  a šlape neuvěřitelným způsobem – možná i díky stísněnému prostoru a staré šlapací singrovce. Ji pi ja jééé!!! 
Jak se dalo čekat, ráno se celý kontingent raspadá na několik frakcí, které se i přes drobné potíže kolem jedné odpolední opět setkávají v hospodě pod hradem Český Šternberk, kam dorážejí i další pražské posily. Zdejší Kozel ovšem nesklidil zrovna velké ovace, takže vyrážíme - opět poněkud rastříštěně – na další pochod. Vzhůru kolem sluncem ozářeného hradu nádhernou kočárovou cestu hustě zapadanou šumným suchým listím, aby na jejím konci bylo možno pocítit lehký závan historie v podobě hraběte Šternberka v barokním zátiší. Barevná podzimní nádhera směsi javorů, bříz a modřínů v mlžném oparu nad řekou způsobila u mnohých takové pohnutí, že v silném rozkochání opustili plánovanou červenou a pokračovali dále bludnou poutí přes posázavské pláně, což je jak známo krása. A mnozí z těch, kteří nepodlehli vábení mlžných dálav, neodolali naopak vidině hospody za soběšínským můstkem, což ovšem též není nic proti ničemu. Ale byli i takoví, kteří nakonec všechny nástrahy překonali, zdolali i veškeré fligny tentokrát velmi záludné červené značky a došli pěšky až do cíle – odměnou jim byly krásné výhledy do sázavského kaňonu a přízračná atmosféra ztichlých soumračných kácovských ulic, jako by někdy z počátku minulého století.
Ale v kácovském pivovaru už je živo. Guláš a místní endemický Hubertus dodá znaveným poutníkům nových sil a když dorazí poslední opozdilci a i hudba konečně nalezne své správné místo, je pověstně špatná akustika sálu zlomena a zase se to rozjede jako za mlada. A mně jako čerstvému šedesátníkovi už je jenom zírat, jaké invence je skryta v mém okolí – i když už bych si na to měl konečně zvyknout, je to tak totiž vždy při mých půl i celokulatinách. Neskutečná óda na N v baru s houstnoucím dýmem i svíčkami ozářená pivní pyramida, jak jinak než ze 60 stavebních plechovek, tak se předvedla pražská dámská sekce, zatímco Brno se svým Balíčkem piv dokázalo, že sice není New York, ale k Nashvillu má zatraceně blízko. A na závěr náš Primus přidal svou oblíbenou, vy víte kterou, tentokrát skrytou pod krycím názvem Kolík. Ta pochopitelně vyvolala příval spřízněných melodií, z nichž produkce Velvar byla tentokráte podložena i historicky. A málem bych zapomněl na další dva šedesátníky – o koho jde jistě uhodnete, když napovím, že k získání potřebného čísla se v součtu rovnoměrně podílejí. Pak už nevím co bylo dál a mnozí další zřejmě také ne...
Ranní bylo možno zažít poetické Eiffelovo hraní v tělocvičně i kachny krmené důstojnictvem při čekání na otevření hospody, kde se ovšem krmná situace zcela obrátila. A pak už čeká jen loučení a rasjezd, kdy se u vlakové sekce projevila obvyklá nedělní pomatenost hledáním před minutou zakoupené společné jízdenky, za účasti skoro celého vagonu včetně po zemi lezoucího průvodčího, aby tato byla nakonec objevena kde jinde než v náprsní kapse nákupčího. Tak to chodí. 
Závěrem se omlouvám za drobné odbočení od tématu, neb za účelem nabrání inspirace probral jsem se trochu dary a zavzpomínal na svá mladická léta v Turasu, což v praxi znamenalo otevřít dárková piva ročníku 1980-1984, čímž jsem se propil od Velkomoravského přes Chodovar až ke Krakonošovi, takže o v úvodu slíbeném střízlivém pohledu na věc již nemůže být ani řeči.

V. Nikotin Ploub