Konec » po 1. března » MiMa

Věra skončila suchý únor

Kde se málem zranil Jára Cimrman? » po 1. března » JiJi

Aneb hádanka pro neznalé - cimrmanologové to jistě znají. Z naší včerejší vycházky přírodou.

Kde se málem zranil Jára Cimrman? » po 1. března » SoVa

Jasně, známe, Byšičky!

Ad Z hradiště přes sopku k pramenům » po 1. března » ZuVla

Ahoj všichni, jen co jsme vyrazili od metra Jinonic, už jsme zapadli do restaurace. Není to předčasné? Je. Ale když si nesedneme tady na svařák, tak už nikde. Pak už jsme se od sv. Vavřenečka na pěkným kopečku jali kroužit po hraně butovického hradiště. Výhledy neustálé – hele tamhle se krčí pivovar Prokopák, kde jsme byli před týdnem, lavičky dvě. Obě jsme využili na krátké úderné občerstvení. Jihozápadní Město zastínila skála. Ne ledajaká – bývalá podmořská sopka. Tak tam musíme. Naštěstí led i bláto téměř vymizely, tak jsme se vydrápali až na lávu. Erupce i oběd. Sešli jsme do údolí a od té doby jsme meandry Prokopského potoka nespustili s očí. Okolo luxusní Rasovny jsme vystoupali na hráz. Před námi se rozprostřely vody Asuánu. Vzdor všem nařízením vlády jsme se ocitli v Egyptě. Tak to musíme pochopitelně oslavit.

Postupovali jsme dál pražskou divočinou, až jsme se najednou ocitli v Central parku Jihozápadního Města. Okolo nás paneláky, ale díky houževnatosti hlavního architekta sídliště Iva Obersteina a jeho spolupracovníků (mj. našeho Ivana Hořejšího) zůstalo mělké údolí potoka nezastavěné. Dokonce i metro donutili levitovat. Před čtrnácti dny tu vládl na zamrzlých rybnících pravý holandský Brueghel alias brajgl, teď tu bylo v parku lidí tak přiměřeně. Kuželkárna zklamala – nabízela jen čaj a nealkoholický párek. Doputovali jsme až nad bývalou farskou zahradu, kde je důstojně připomenut pramen Prokopáku. Jsou řeky slavnější a musely se spokojit, že jim Munzar u pramene zabodl do země jakousi laťku. Pak už jsme plnili přání. Věčně mladé dámy si vymohly foto u své cedule, já po 15 letech taky u své a muži mezitím ošahávali v parku sochy kamenný a to úplně všude. Za velkou ohradou z paneláků jsme si prohlédli nejen stodůlecké usedlosti, ale i dům Menzelových, co jim nabourala řidička, která se zřejmě těmi usedlostmi kochala. Metro nešlo minout bez povšimnutí, a tak jisté početní ztráty. Ale my jdeme dál, tentokrát jsme navštívili Británii s ryze českými rybníčky. Poslední výstup, naposled jsme se rozhlédli do kraje a na už deset let vznikající Britskou čtvrť. A kdo? Jeden dědek sedm bab – to je kouzlo Poděbrad i toho dnešního výletu. A teď čelem vzad směr poutač IKEA a bus do civilizace.

Ad 27.2. Z hradiště přes sopku k pramenům po 1. března » SoVa

Ahoj, díky za komentáře i alba k vycházkám. Zvláštní poděkování Jirkovi - mapy jsou naprosto úžasné!!! Díky!

Pozdrav ze Severáku » út 2. března » MiMa

Konec masopustu? » čt 4. března » JiKuč

Po Masopustu, který nebyl (v Krámě ano)... HoJ.

Vesele novinky! » čt 4. března » Katalin

Mili kamaradi, drazi cestovatele po Madarsku! S radosti oznamujeme, ze se nam v noci 4.3.2021 narodil synek Matyáš. Attila ani Árpád u mě neprošel. Oba jsme v poradku. Opatrujte se a moc vas zdravim!

Ad Dobře utajené Housle » po 8. března » ZuVla

Ahoj všichni, v sobotu jsme z Bořislavky zamířili rovnou k Beránce. Krátká instruktáž o tom, jak se tady Mystik a jeho kolegové věnovali výrobě muzejních exponátů. Okolo Kodešových kurtů na Černý vrch. Ostrý desetimetrový stoupák si zaslouží odměnu. Nejen šampusem živ jest člověk, musíme ochutnat i to, co naše kuchařinky napekly. Dvě vily - v první pozoroval polární záři astronom Mrkos a z druhé Wintonovy děti zůstaly raději v Americe, aby si jejich vilu mohl za pakatel koupit soudruh Štrougal. Došli jsme ke zbořeništi Schipka-passu, kde po rozchodu s milenkou zapíjel žal Franz Kafka, a vnořili se pod zahrádkářskou kolonii. Odměnou nám byl výhled na hájemství tabákových magnátů. Chodníčkem pod hranou – nad námi Hanspaulka nespatřená, pod námi údolí Tiché Šárky – mezi stromy částečně spatřené. Majákem nám byl kostelíček sv. Matěje. V dětství jsem mámě pro partyzánky chodila na Starou faru – jediná hospoda široko daleko, teď jsou u Matěje podniky rovnou čtyři. Všechny mají otevřená okénka, ale jen u Veroniky byly stolky i židle. Až do minulého týdne. V sobotu jsme už museli poobědvat vestoje. Představte si, představte si, koho jsme dnes potkali. Neteř Lenky, Gymnasion, který trávil krásné počasí po nákupech, otce deseti děti s posledním potomkem, i kamarádku, kterou jsme v Lysolajích otočili, a ona s námi došla naši vycházku. Ale nejvíce všechny potěšilo setkání s Jiřím Anderlem před jeho vlastním domem.

Naposledy šel Mystik se Čtrnáctkou vycházku po hraně od Staré fary, teď jsme se s ním pozdravili tady na hřbitově. Umrlčí roklí jsme sešli do údolí Tiché Šárky a vzápětí vystoupali na protilehlý hřeben. Modré nebe nade mnou, kostel přímo přede mnou - mravní zákon ve mně velí: je čas na tri ostré hvizdy. Celý den jdeme lesem, loukami, strání. Pak se vyhoupneme k Božím mukám a najednou vidíme město veliké. I hasičské hřiště v malých Lysolajích překvapilo svou velikostí, ale využili jsme jen přilehlou lavičku ke krátkému údernému odpočinku. Okolo soch a otužujících se hasičů jsme prošli k zázračné studánce. Složení vody už dávno známe, tak tady rozhodně pít nebudeme, ale půjdeme do dobře utajených Houslí. V roce 2008 jsme při cestě Od Matěje k Matěji šli z Houslí rovnou přes pole směr osamělý dům. A pak jsme měli stejně jako Lenka, která šla na vycházku rovnou z TURAS bálu, všichni střevíčky jako ze zlata. Tentokrát jsme místo bahna zvolili modrou. Byl to pekelný risk, ale vyšel. U sanatoria jsem reemigranty uvítala zpátky v Praze. Na Gabrielce (tentokrát bez Gabrielky) jsme si ani nestačili sednout a už nás hnali, na Truhlářce potřetí foto do památníčku. Bahnu jsme se nakonec nevyhnuli v údolí u Nebušického potoka. Jenerálka už zavřená. Poslušně hlásím, že jediná otevřená hospoda je u nás v paneláku. Navíc s výhledem na sanatorium, Jenerálku i Gabrielku, kde mi podkoní nedovolili ani vystřelit. Tak jsme jedno, dvě bouchli u nás. Tři sestry a jeden bratr, co u mě shodou okolností bydlí. Velký i malý bratr tě sleduje, a tak ostražitý havran pro jistotu všechny sestry zcenzuroval.

Foto z vycházky » so 13. března » MiMa

Tak jsem si prohlédl perfektní fotky od Karla a od Karla a musím říci, že mě nejvíce zaujala fotka na které se Chápadlo snaží kovovou tyčkou shodit někoho do vody. Myslím, že strká do Stáni, ale nejsem si zcela jist. Chapko, dobrá práce.

Foto z vycházky » so 13. března » KaKu

Zářný příklad klamavé moci fotografie: obtížný a riskantní přechod přes vodu nadkotníkové hloubky po kluzavých a uhejbavých dřevech Chapadlo jistí trekovou hůlkou. Sám jsem jeho pomoci vděčil za to, že jsem necestoval MHD domů s čvachtajícími botami. Nicméně fotografie obou Karlů připouštějí výklad, který prezentoval potměšilý taškář Michal! Tím nechci říci, že Michal by na jeho místě tropil neplechu. Naopak, jak Michala znám, tak by pomáhal zrovna tak. Tož hoj a hoj!

Dnes v Toulavce Homol » ne 14. března » HoDu

Malou připomínku k cykloakci T14 s výlety z autokempinku v Kostelci nad Orlicí začátkem července 2011 Vám posílám ».

Norrisova bouda » po 15. března » MiMa

Takhle krásně je na Norrisově boudě… Sněží, máme šampus a chlebíčky. Jak říká klasik: To se nám to hoduje, když nám lidi půjčují….

Ad Z Jižního kříže do kina » po 15. března » ZuVla

Ahoj všichni, v sobotu byla zima, cesta daleká, ale přesto jsme dokázali zaplnit autobus na Zbraslav až po střechu. Náš cíl byl jasný – co nejjižněji a co nejvýše. Tak jsme vystoupili na konečné v Baních. Na úředně potvrzeném Jižním kříži jsme se po dvanácti letech znovu vyfotili a šli se podívat na město. Výhledy v dnešní pošahané době znamenají jediné – ostrou střelbu. Pak jsme se otočili o 180 stupňů a šli už téměř výhradně na sever a dolů. Kamenolom stále ukrajuje kopec, bývalá rušička má už namále, tak snad nám vydrží aspoň ta kaplička. Kdo by věřil, že budeme rádi, když narazíme na zavřenou hospodu? Ale v Kamínce nestačili v úprku před virem ani uklidit stoly a lavice, a tak jsme si vytvořili zasedací pořádek a pojedli oběd i šumivé pití z vlastních zásob. Pražský Belveder zdobí letohrádek královny Anny, do toho zbraslavského přestěhovali hotel z Hurghady. Ale lesopark Belveder se jim povedl, hlavně velkokapacitní posezení u pramenu – využito do posledního místečka. Slibovala jsem vycházkářům cestu stále dolů. A zase to nevyšlo. Můra mobilem trval striktně na tom, že se sejdeme na hřbitově. A tak jsme museli vystoupat na Havlín. Karlův stánek ochránci přírody výrazně vylepšili. Vykáceli okolo něj stromy, a tak je z něj krásný výhled. Na Zbraslav i na panenku, která nám z okénka zvěstuje, že teď už bude zaručeně hezky. Okolo Vančurovy funkcionalistické vily, kterou mu zprznil kdo jiný než stavitel Vejvoda, jsme došli na náměstí. Škoda lásky má otevřené okénko s polévkou a točeným. To je blaho, když nemusíme pít furt ty bublinky! Ovšem tento způsob stolování na odpadkovém koši zdá se mi poněkud nešťastným. Před vilou Růže jsme potkali továrníka Bierhanzla těsně před rozpuštěním a pak jsme před bezpečným Přístavem uhnuli k vodě a vodní svět už nás zcela pohltil. Prošli jsme se po kose, balancovali na lávce nad vodou a pak se z nebezpečné cyklostezky vnořili mezi laguny. Poslední šampus vystřelil náš psychiatr na posezení u táboráku. Střílet si může jak divý, ale ne z nás. Tvrdit, že „Vyvalte sudy“ složil nějaký Bená(t)čan, když máme ze hřbitova i z náměstí černé na bílém potvrzeno, že ji složil místní Jaromír, tak to prr. Díky bobrům je teď soutok Vltavy s veletokem Berounky od lagun jako na dlani. Z močálů jsme se vyškrabali zpátky na cyklostezku. Mě žádnou řečí nikdo nepřesvědčí, že cyklisti jsou pro nás největší nebezpečí. Tak urychleně zahneme k opuštěnému nádraží. Tady nás maximálně přejede vlak. Jenže ten už tu dávno nestaví, půjdeme na metro. Mezi Prušáky, obří zeměkoulí a bridžovými kostkami cukru jsme metro skutečně našli. Ale udělali ho z betonu, tak musíme dál - až k modřanskému biografu. Je korona. Tak se tu nepromítá, ale točí. Starý dobrý Prazdroj. Užívali jsme si v parku před bijákem poslední paprsky sluníčka plnými doušky. Pak se spustila čina. Ale to už jsme byli pohodlně usazeni v sedmnáctce.

Míla R. mi na vycházce ukázala mapu, kterou vám poslat prostě musím.

Tradice se mají držet, co to jde. Okolo prvního jarního dne jsme vždycky otevírali studánky a výčepy. Ale když nechceme obcházet 20. března Petřín, musíme zase do horoucích pekel. V podstatě tam, kde jsme v sobotu končili a nastupovali na tramvaj – Nádraží Modřany, zase vystoupíte a dál ještě pojedete busem 139 nebo 165 do Komořan. Vystoupíte na předposlední zastávce Komořany, která na rozdíl od poslední zastávky se stejným názvem Komořany, je na znamení. Když to netrefíte, vraťte se před bývalou hospodu Dřevák – nyní Chuť Hanoje. Přesně tam je sraz v 10:30 na letošní Otevírání studánek a výčepů.

Posílá Katalin » čt 18. března

Ahoj všichni, Uhři obzvláště, Katalin mi poslala úplně horkou momentku. Zatímco my všichni řešíme nejrůznější problémy světa, Matyášek se vyhřívá na sluníčku...

Cykločundr 2021 » pá 19. března » ZuVla

Ahoj, Petra Martínková jako jediná ze Čtrnáctky :-) vznesla dotaz, zda bude letos Cykločundr. Tak jestli nás do července pustí z Prahy, tak bude. Jinak zřejmě budeme muset do Zanzibáru. Protože ne všichni už mají elektrokola, tak bychom mohli jet opět do roviny, a to po spoustě let opět do kempu v Kostelci nad Orlicí. Byli jsme tam i jednu noc, když jsme jeli před dvěma lety expedici podle Orlice. Paní mi napsala, že chatky jsou zatím volné. Takže termín pátek 2. července - úterý 6. července (4 noci). Nabízí různé druhy chatek s velice příznivými cenami.
4 lůžková chatka JUNIOR (2 x 2 lůžka nad sebou, bez zásuvky) za více než dvě noci 450 Kč/noc a chatka
4 lůžková chatka DŘEVĚNKA (2 x 2 lůžka nad sebou, lednice, zásuvky) 650 Kč/noc
4-8 lůžková NOVÁ DŘEVĚNKA (cena pro 4 osoby, každá další osoba +100 Kč/noc) 900 Kč/noc.
Tak hlavně urychleně napište, kdo byste chtěl jet a já zamluvím příslušný počet chatek. Zbytek lidí, co se rozhoupá později, už si to zařídí sám.

Čtrnácté vnouče » so 20. března » IvČe

Ahoj, tak dnes ve 12:50 se nám narodilo čtrnácté vnouče - Matylda. Na stezce to zapijeme.

Fotky z vycházky » so 20. března » MiMa

Posílám fotku ze včerejší vycházky.

Ad Otvírání studánek a výčepů » po 22. března » ZuVla

Ahoj všichni, v sobotu po akademické čtvrthodince jsme zahnuli za roh Modřanských strojíren (dávno, dávno již tomu) a rázem jsme se zanořili do údolí Cholupického potoka. Ale vody si ještě užijeme, a tak jsme se vyhoupli na zasněženou pláň – je přeci první jarní den. Na dohled od sáňkujících dětí jsme podle rady Vráti posnídali šampaňské. Pak už jsme se museli vrátit poslušně zpátky do údolí, máme své povinnosti. Než jsme se rozkoukali přes dva mostky, už tu byla studánka, a ne ledajaká - s velikonočním beránkem. Jen pár dobrodruhů ochutnalo pramenitou vodu, zbytek dal přednost zlatým bublinkám. My čekali po nočním mrazu náledí, a zatím přišlo bahno. Pěšinka kličkovala z jednoho břehu na druhý a značkaři, než aby opravovali mostky, raději zelenou zamalovali. Zatímco cyklisti potok s gustem křižovali, my jsme místy bojovali o ztracenou rovnováhu a suché boty. V cestě do Cholupic jsme ovšem nebyli pionýři, před námi sem doputoval filosof Klíma a v jeho stopách rozverný Klaus nezbedně lezoucí po stromech. Oba skončili v jedné z cholupických hospod, já jsem před tou třetí U Čámrsů citovala část Klímova traktátu. Svým obsahem možná patří mezi filosofická veledíla, ale určitě i do knihy Praha ožralá, ve kterém jsem jeho neodolatelnou chuť na uterus na divoko objevila. My jsme z okénka ochutnali jen gulášovou polévku a gambáč.

Z náhorní plošiny jsme sešli do Modřanské rokle. Překřížili jsme nudné údolí a po skalách vylezli na hřeben. Zasloužené výstřely na počest našich horolezeckých výkonů. Následovala cesta směr osamělá věž a baseballové hřiště s okénkem, u kterého jsme si mohli odškrtnout ů nad otvíráním výčepu. Tentokrát žádný hřbitov, tak aspoň přírodní památka V hrobech. V zookoutku Kamýk si z nás dělaly kozy svou černobílou. Pokračujeme stále divočinou, jen občas problýskne nějaký panelák. V Píšovicích, kde bydlí největší koncentrace Čtrnáctkářů, došlo k nevyhnutelnému. Proti nám Věra, místo holí v ruce, třímá šampaňská. A vzápětí Honza M. Na lavičce panuje skvělá nálada, odsud jen tak neodejdeme. Člověk míní, další sousedka, navíc podpořená ovčáckým psem, mění. Poslušně jsme ji podle Miluničovy nerozhledny následovali. Čekal nás nečekaný otevřený výčep pod širým nebem. Je libo quiche nebo horkou bramboračku? No, jestli si můžu vybrat, tak obé. Odcházelo se nám těžko z tohoto světa, ale teplota nestoupla za celý den nad nulu a ohýnek vše nezachránil. Spolu s klasikem hlásím: Díky za každý nový výčep. A za tenhle, I + I, děkujeme obzvláště!!!

P. S. Když jsme v sobotu čekali před Dřevákem, říkal Jirka, že do bývalých Modřanských strojíren naproti vedla vlečka, po které se dokonce při rekonstrukci silnice do Komořan provozovala náhradní „autobusová“ doprava. Tak měl zase pravdu, viz foto.

P. P. S. Popis Cholupického dne filosofa Ladislava Klímy, který inspiroval redaktory Tváře k následnému výletu v jeho stopách a pobavil sobotní výletníky: Jedna z legendárních hospod byla i hospoda U Skřivanů, Podchýšská 3, Cholupice.
Filosof Ladislav Klíma – Jeho nejpodstatnějším textem je popis tzv. Cholupického dne, který se odehrál v říjnu 1910, kdy se Klíma rozhodl oslavit své 32. narozeniny. Klíma vyrazil z modřanského statku svého otce, kde tenkrát přebýval. Hned na začátku cesty šlápl do hovna. Do Cholupic dorazil ve tři čtvrtě na čtyři. Byl kategorický rozkaz, že půjdu tam dnes do hospody. Ocitl se ve velkém lokále. První pivo, následuje první vlna filosofického uvažování – na hladinu vědomí vyplouvá gastrosexuální vzpomínka na dívku Nelly: tahle tvá krkovička, tvé smažené vemínko nebo uterus na divoko nebo uzená prdelka s kyselým zelím a knedlíky, jaké to delikatesy. Ve čtvrt na šest začal Klíma bojovat proti odporným ďáblům v sobě. V průběhu boje byl však rušen řadou smyslových vjemů. Rvoucí se psi, dvě mladé Cholupičanky, žena trestající svou dceru rákoskou, nakonec velká kočka stižená příšerným průjmem. Filosof se proto raději odebral s pivem do kuchyně, kam byl opakovaně zván. Přichází druhá vlna filosofických přemítání: Jsem jen Má Věčná, věčně neměnná vůle, člověk není to, co jest, ale to, co chce být. Filosofa nakonec z hospody vyhodili. Devět vypitých piv naštěstí začalo působit. Klíma píše: Kdo není mlékař či sodovkář, uzná, že za pět hodin je to málo. Již za pět minut bylo mé myšlení v relativně zdravém toku. Vzápětí vytryskly v hlavě černé sebetrýznivé myšlenky. Klímu dokonce napadlo živit se prací: ševcovstvím nebo vynálezectvím. (nutno dodat, že do konce života této myšlence nepodlehl a nechal se živit svými přítelkyněmi a obdivovatelkami). Načež se filosof vrátil do Modřan, kde se odebral do hostince Jana Fišmistra. Té noci pak spal „krásným spánkem, jakým spí zdatný chlap, jenž se toho dne dopustil vraždy“.
V červenci 1969 byl úředně zastaven časopis Tvář a cenzura zabavila již hotové číslo, obsahující mj. první část Klímova Cholupického dne. Redaktoři rozpuštěné Tváře pak v září uspořádali pěší výlet do Cholupic v Klímových stopách. Zúčastnili se jí podle abecedy: Bohumil Doležal, Zbyněk Hejda, Ladislav Hejdánek, Václav Klaus, Jan Lopatka, Emanuel Mandler, Dana Němcová, Jiří Němec, Andrej Stankovič a Josef Vyleťal. Nejznámějším členem výpravy byl ekonom a budoucí prezident Václav Klaus, který při ní nezbedně lezl po stromech (citován Zbyněk Hejda 2013). Klaus autorům publikace napsal: Osobnost Ladislava Klímy a jeho dílo bylo pro mne v šedesátých letech téměř zjevením, byl to úplně jiný pohled na svět a úplně jiný styl psaní“. A výlet popisuje: „Bylo to velmi hezké posezení, povídání a popíjení piva. Tenkrát jsme si mysleli, že jsme v té Klímově hospodě.“ Ale není tomu tak, Klíma byl v hospodě U Skřivanů na jižní straně návsi proti cholupickému statku. Hospodu zavřeli v roce 1957, od té doby je hospdoa už jen obytný dům.
Praha ožralá, nakladatelství Academia, 2021

před 14 léty (24. 2. 2007) - první část » st 24. března » MiMa

Dnes jsme si s Věrou zajeli na Šámalovu boudu a u okénka jsme si dali plechovou Plzeň a nikde nikdo, lidi nejsou a hory jsou úplně prázdné, stopy přepychové, počasí přeje a tak podle Josefodolské přehrady se dostáváme do Hrabětic a u Kapličky si dává Věra Grog a já Horký záda ( horká griotka) a vzpomínáme na dobu přibližně před 14 lety (24. 2. 2007), kdy jsme z Kořenova, přes Smědavu, Knajpu a Kristiánov přijeli ke Kapličce s partou ze 14ky již takřka za tmy a objednali jsme si horký záda a poslední přijela Nataša posadila se, objednala si griotku a zapálila cigaretu a prohlásila, že už dál nejede a Stáňa se zatím rychle seznámila se všemi lidmi v okruhu minimálně 500 metrů a sehnala záchranáře z Horské služby se sněžným skútrem pro odvoz nemocné kolegyně ( Nataši ) a když se záchranářovi vnutila na skůtr ještě Marčelína, tak ten jenom polknul a špitnul a kam že to chcete odvézt ta nemocná a Nataša dopila griotku a rychle ožila a Stáňa zadává záchranářovi cíl: „Horní Maxov - Hospoda u Yetiho!“ a tam jsme se potom setkali společně dojeli na Norrisovu boudu. Obrázek je z kroniky.
Tak nějak to bylo a byl to prima zážitek.

před 14 léty (24. 2. 2007) » čt 25. března » ZuVla

Ahoj, to snad není možný, že už je to tak dlouho?! Jinak takhle to přesně bylo, Michal si výjimečně nevymýšlí ani nepřehání.

před 14 léty (24. 2. 2007) - druhá část » pá 26. března » MiMa

Dnes jsme s Věrou jeli na výlet vláčkem z Lučan nad Nisou přes Smržovku, Tanvald do Kořenova, stejně jako tenkrát s partou Čtrnáctky před 14 lety (24. 2. 2007) a ve Smržovce byla v té době na úžasná zakouřená nádraží hospoda KUFR a ta hospoda měla otevřeno od 7 hodin od rána a tak když náš vlak zastavil aby počkal na příjezd protijedoucího vlaku z Tanvaldu, tak jsme s Pavlem T. dostali velikou a nepřekonatelnou chuť na točené pivo a průvodčí vlaku nás ujistil, že to pivo v pohodě stihneme vypít, než ten protijedoucí vlak přijede a nebo, že pro nás osobně přijde a jak řekl, tak se taky stalo. Viz obrázek z kroniky.

Přání » so 27. března » LeJa

Hola, je to přesně 50 let, co v Mladé frontě vycházely veršovánky ke jménům v kalendáři. Tak se mi líbily, že si některé pamatuju dodnes. Kdyby to bylo před rokem, určitě bych je zapomněl.

Takže pro Soni:
Naše Soňa svatbu měla
provdala se za Španěla.
Po svatbě ten Španěl děl,
že pojede do Španěl.
Jela s ním i Soňa,
je z ní Soňa doňa.

Dnes je Dita. Asi v T14 není, ale škoda to neuvést:
Dita lítá v eroplánu
nad uzemím Indiánů.
Srorovala na přistání,
sbíhají se Indiáni.
Vrhají se na Ditu,
ochraňuj ji Manitú!
Vše nejlepší!

Hezké Velikonoce » ne 28. března » MaDa

Ad Od metra L (jako Lužiny) do Radotína » út 30. března » ZuVla

Ahoj všichni, vždycky si myslím, že už mě Čtrnáctka nedokáže ničím překvapit. Ale když se v sobotu některé přiznaly, že hledaly spojení na Ládví a Stáňa odtud dokonce volala, budu se zřejmě muset nad místem srazu pokaždé důkladně zamyslet. Sešli jsme se před obchoďákem, který nadvakrát projektovali Ladislav Lábus s Alenou Šrámkovou. Jsou to osvícení architekti, z totalitní výzdoby se vyklubaly sochy Olbrama Zoubka, a neznám v Praze supermarket, ve kterém si k půjčené knize můžete nechat načepovat pivo z minipivovaru. Teď jsme si aspoň koupili PETky na cestu. Okolo paneláků, které se podařilo architektům Jihozápadního Města uspořádat do rondelů (za totáče nadlidský výkon) jsme došli před stodůlecká dvojčata. Jejich autorem je náš Ivan Hořejší. Alena vytáhla šampus, a tak jsme vystřelili Ivanovi špunt až do nebe. Okolo Polárky (po pěti letech je z ní spíš šedivé Koloseum) jsme došli na Velkou Ohradu – kdo by to řek´, taková obyčejná vesnická náves. Šli jsme po loukách, vlevo sídliště, vpravo Prokopák, obé nespatřené, ale nakonec jsme se okolo Opatřilky do údolí přeci jen spustili. A hned vystoupali, tentokrát po modré do Holyně. Jistota otevřené hospody U Knotků vzala za své u zamčených vrat. A tak oběd z vlastních zásob na všech lavičkách, které v Holyni mají.

Stačilo pár dotazů u bezdomovců a Stáňa si nás našla na výhledech pod Barrandovskou spojkou. Mohutným podchodem v polích jsme prošli do maloměstské civilizace Slivence. A je tu Křišťálová ulice - to je znamení, že hned za rohem stojí dům křišťálově čistého Standy Grosse. Za krabicovým sídlišťátkem na dětském hřišti zase tekl šampus proudem. V lednu nám výstup na Motolskou skládku málem zhatil klouzající sníh, teď hrozilo po deštích bláto. Ale na větrné hůrce je vysušeno, a tak jsme stanuli na Slivenecké skládce bez ztráty kytičky. Výhled na tisíce paneláků hluboko pod námi stál zato. Po zdařilém sestupu mezi zasazenými stromky nám dvojitý agent CIA a StB přehrál svou roli (vyžádaná reklama na Boží mlýny). Teď už nás čeká pahorek. Po osmi letech jsme opět Fools on the Hill. Dost dobrý, ale při leteckých výhledech dolů by to chtělo padák. Ovšem náš člověk traverzovitý místo úhybného manévru lesem zavelel kolmo dolů. Hurá jsme dole, můžeme zase nahoru. Vystoupali jsme Velkou Chuchlí na hranu nad řekou a téměř bez výhledů šli po hraně až nad Lochkovský tunel. Jednou jsi tady, podruhé před čtrnácti dny na druhém konci, vlastně na lávce pod ním (Zbraslav - Modřany). Teď jsme sešli do Radotína. Nádraží na dohled, ale všichni jako jeden muž (tedy spíš jedna žena - o to je to cennější) jsme uhnuli do hospody. Vlastně ne do hospody, ale do lepšího podniku. Protože tam mají vždy pohodlná křesílka a otevřené záchody. A to v SBCR (nerozumíte? Ski and Bike Centrum Radotín) měli. Tak ještě několik pohledů na šourající se osobáky i Pendolino a domů. My tři poslední Mohykáni jsme zvolili cestu vyhlídkovým busem přes Zadní Kopaninu a byla to taková hezká tečka za tím naším výletem.

Velikonoce » st 31. března » VrPe

Prejeme vsem vse pokud mozno nej.... Vrata & Vlasta

Velikonoce « st. 321. března » VaUr

Hola! Další porce velikonočních "sušánek" připravená na sušení do pece. V pozadí domácí rybí salát, česnekové šustí a italský Merlot. Vzhůru do Velikonoc!